MONUDET – nové publikace, komentáře, kritika

zpět na hlavní stránku

 

Kdo více zná, (jistě) méně ničí

Jan SOMMER

 

Jiří ŠKABRADA: Konstrukce historických staveb, Argo, Praha 2003, 398 stran, formát 240x300 mm. Bohatě ilustrováno více než 1320 fotografiemi a kresbami.

 

V titulu parafrázuji vypůjčený název úvodní kapitoly knihy Jiřího Škabrady, neboť o takto naznačené souvislosti mezi věděním a zájmem o osud předmětu vědění vůbec nepochybuji. Naopak, jsem přesvědčen o tom, že si tuto souvislost nedostatečně uvědomuje naše státní památkové péče, která proto ve sféře osvěty vyvíjí zanedbatelnou aktivitu. O potřebnosti takovýchto publikačních počinů přesvědčuje to, že se k nim odhodlávají jak autoři, stojící mimo oficiální systém památkové péče, tak dokonce i soukromí nakladatelé. Škabradova kniha patří k těm nejlepším památkovým dílům. V tak velkoryse komplexním pojetí samozřejmě téměř každý, kdo se zabývá architekturou delší dobu, nalezne nějaký detail, který by mohl být prezentován jiným způsobem, doložen výstižnějšími příklady, nebo dokonce z obsahu vypadl. Autor v úvodu korektně vysvětluje, jaké limity jeho průkopnická práce měla. Nastiňuje tu také směry výzkumů, které by měly být rozvíjeny v následujícím období.

Historická památka je natolik komplikovaná, proměnlivá a významově mnohovrstevnatá, že ji v jistém smyslu můžeme přirovnat k živoucímu organismu. Také památka nemá jen duši, která svou ušlechtilostí či spanilostí probouzí náš zájem i fantazii, ale i komplikovaný organismus, jehož studiem se jinou cestou rovněž přibližujeme k pochopení podstaty. Toto studium ovšem není v žádném okamžiku ukončeno. Je-li prováděno racionálně, postoupí v každé další etapě o krůček dále. Avšak jak vzněty při mentálním kontaktu s pelem "autenticity" památky, tak stále hlubší analýza jejího organismu nesměřují jen k přijetí odkazu předků. Svědčí o nás samých. O naší touze stát se součástí běhu dějin. Stálým potvrzováním minulosti se dobrat spolehlivé jistoty o budoucím trvání. Tato snaha je jedním ze základních pudů člověka (obecně spíše opomíjeným), neboť pro nemalou část populace patří vědomí o příslušnosti k něčemu "nad námi" k základům potřebné jistoty o smyslu budování vlastní "existence". Studium památek je jedním z projevů této potřeby. Výsledky, které nám toto studium přináší, nám začasté pomáhají pochopit nejen technické možnosti či kulturní potřeby té které doby, ale i způsoby, jímž předkové reagovali na potřebu "vypořádat se" s dědictvím minulosti. A metody a směry našeho zkoumání zase svědčí o naší kulturní úrovni a pozici.

V naší době má toto nutkání několik základních podob, jejichž extrémy jsou nejspíše na jedné straně bouřlivě se rozvíjející kulturní turismus, na druhé straně stále vynalézavěji prováděné fyzikálně-chemické laboratorní analýzy památek, jdoucí až k atomární úrovni. Ve vztahu k zacházení s památkami jsou takovými protipóly jednak se sebezapřením prováděná úzkostlivá muzejní konzervace památky důsledně v dochovaném stavu, jednak surové modernizace (typu "fasádismu" – k etrémům lze řadit bývalý pražský hotel Kriváň, před jehož zcela novým "organismem" nebyla ponechána stará fasáda, ale byla pořízena její formální "replika"!). V celé škále jsou pak "provozovány" nejrůznější "metody péče". Úměrně pochopení uměleckého odkazu či "stop doby" jsou pak různě revokovány významné etapy stavebního vývoje (zatímco jiné jsou "potlačeny") nebo je zdůrazňována drúzovitost rostlé památky tím, že jsou na ní vedle sebe i přes sebe prezentovány takové zachované části, které spolu nikdy nebyly současně viditelné. Je tedy vidět, že výsledkem různých zásahů nemají svědectví o minulé autenticitě, ale o nás samých, o tom, co se dělo v dané době v hlavách aktérů opravy.

Co je při rozhodování o záměrech investora a dodavatelů obvykle zvažováno až na některém z posledních míst, to jsou různé dílčí prvky staveb. Je to zákonité, protože mluví-li se o radikální změně dispozice objektu, určeného nyní k jiné funkci, či o právu architekta na zanechání svého Díla v adici s minulými výtvory (či v objemové převaze nad nimi), nemůže být čas probírat každý detail dřívějších řemeslných prvků s ohledem na případné zasažení stavebními či jinými pracemi. Tyto prvky bude možné ve větším množství účinně chránit nejen na základě dohody s nynějšími stavebníky a staviteli, ale také na základě respektu ze strany řemeslníků (zjednodušeně řečeno; mám na mysli všechny ty, kdo do objektu "zasahují", tedy třeba elektrikáře, kteří "trasují kabeláž"). Proto je důležité, že památková péče disponuje zákonnými "pákami" k prosazování ochranářských požadavků. Je však možná stejně důležité, aby památková péče hledala všechny myslitelné cesty k veřejnému zdůvodňování svých priorit, svých rozhodnutí, ale také v co nejširší škále umožňovala zájemcům těžit z výsledků svého bádání. K tomu samozřejmě má mít potřebné kapacity a prostředky, které však zřejmě hned tak "nedostane".1 Proto zřejmě ještě dlouho bude nutné stavět ponětí veřejnosti o významu památek na iniciativních dílech "externích" autorů a vydavatelů. Jedním z dosud nejlepších příkladů takové "vnější" podpory památkové osvěty je kniha Jiřího Škabrady.

Před lety jsem se již zmínil o první komplexní práci Jiřího Škabrady2 na téma konstrukcí historických staveb.3 Uvedl jsem přitom některé konkrétní výhrady a náměty k případným doplňkům. Nyní jsou prakticky všechny mé "požadavky" vrchovatě naplněny. Přesto se dále zmíním o několika možných okruzích témat, která rovněž patří do sféry konstrukcí staveb. Především bych však chtěl – v návaznosti na úvodní odstavce – zdůraznit přelomový význam Škabradovy knihy.

Architektonický a konstrukční detail je předmětem zájmu hrstky lidí. Jedná se o několik desítek svědomitých památkářů a o většinu těch, kdo se věnují speciální disciplíně stavebně-historického průzkumu.4 Nemalá část památkářů ovšem považuje prvky památek za součást nadřazeného celku, který je třeba s maximálním respektem k tzv. autenticitě konzervovat a v nutné míře upravit pro nynější užití (které má co nejméně narušit podstatu památky). To je asi v pořádku, ale důsledkem je, že pokud po opravě či úpravě působí památka "autenticky", jsou obvykle památkové instituce uspokojeny. Systém zatím jeví spíše ojediněle zájem o prvky památky. O to, které musely být při úpravě odstraněny nebo byly v průběhu prací přechodně viditelné – zejména v důsledku sejmutí omítek –, projeví účinný interes spíše architekt, případně z vlastní iniciativy realizátor předběžného stavebně-historického průzkumu; ale to jsou výjimky. Navíc se státní památková péče nijak nezabývá tím, že by vytvářenou dokumentaci z průběhu oprav shromažďovala, neřku-li vyhodnocovala. Pokud dojde k výjimce, je to dle mého chybně prezentováno jako doklad toho, že se přeci jenom "něco" dělá, takže situace není tak zlá, jak ji "maluji". Jen zcela ojediněle jsem se zatím setkal s tím, že by si orgán státní památkové péče ze své iniciativy vyžádal realizaci dokumentační akce v průběhu opravy, ač mu to ze zákona náleží!5 Spíše se toho lze nadít od projektanta či restaurátora.

Škabradova kniha legitimizuje konstrukční detail jako jedinečnou a nezadatelnou součást památky. Přesvědčuje o tom, že má význam každý element poznat a pochopit. Dokonce by se mohlo zdát, že od tohoto pochopení může být již jen krok ke vzniku zaujatosti pro ochranu. Tak jednoduché to jistě nebude, neboť se vznikem zájmu o detaily staveb mohou souviset i probuzené choutky "sběratelů" či snahy o nepřiměřené zdůrazňování některých prvků při rekonstrukcích. U nás je zatím jen ve stavu zrodu to, co je v Německu i jiných zemích předmětem nezanedbatelného obchodního odvětví, totiž výkup a prodej materiálu z likvidovaných historických objektů.6 Je-li totiž význam historických prvků ve větší míře poznán, jen malá část lidí bude usilovat o jejich konzervaci v dosavadním objektu. Nepominutelná část lidí bude chtít takové artefakty získat, mít je doma, zdůraznit je pro svou reprezentaci a možná i potěšení. Někdy tak dojde k fyzické záchraně prvků, častěji však k jejich vytržení z prvotní souvislosti, která je ve skutečnosti integrální součástí významu prvku. Úkolem památkové osvěty tak musí být vysvětlování významu historických vazeb prvků.

Tak, jak Škabrada prvky vyhledává a vysvětluje, činí z nich svědky vývoje stavitelství i příslušných profesí, zejména tradičních řemesel. Dějiny stavitelství buduje na jiném základu než dosavadní autoři populárněji zaměřených publikací.7 Ukazuje, že každý výtvarný architektonický prvek má svou materiálovou podstatu, která má svou vývojovou a regionální tradici, danou klimatem, dostupnými materiály, cizími vlivy atd. Vcelku vyváženě snáší pro každý prvek jak případy typické či regionálně příznačné, tak i podivuhodné výjimky. Senzačně vybraným obrazovým doprovodem musí přesvědčit prakticky každého, že i řada na první pohled banálních elementů památek může oslovit i nepřipraveného pozorovatele. Ukazuje, že i "vnitřnosti" a rub každé části stavby mohou (a mají) být chápány jako nedílná součást památky. Mezi průzkumníky a velkou částí památkářů asi takové konstatování takové konstatování nevyvolá překvapení.

 

Zajímavým svědectvím o možnostech estetické působivosti konstrukčních elementů staveb je způsob, kterým knihu instaloval aranžér v předvánoční výloze knihkupectví Academia na Václavském náměstí v Praze. Grafický obrazec na obálce knihy, vytvořený strukturou cihlové konstrukce na rubu klenby, se ocitl vedle červenobílé struktury opakovaného výseku hvězdice na obálce publikace Josefa Čapka.8 Dialog mezi oběma obrazci musel zaujmout mnohé z těch, kdo se do výlohy zahleděli. Ukazuje se tak velice dobře, jak široký potenciál podnětů v sobě bedlivé detailní pozorování památek skrývá. Náhodně vznikající struktury mohou pro někoho mít stejný význam, jako pro jiného snaha o důkladné poznání organismu objektu.

 

Kniha je elegantně a přehledně graficky uspořádaná.9 Pevná vazba s kartónovými deskami a plátěným potahem je na přední straně vybavena výrazně graficky působící fotografií. Střízlivé, ale výrazné grafické pojetí přední strany předznamenává pečlivě a elegantně upravený vnitřek knihy. Autor grafické úpravy vcelku dobře zvládl potřebu "poskládat" na dvoustranách skupiny záběrů k určitému tématu. Nakladateli gratuluji k volbě papíru; oceňuji to, že již nepodlehl touze publikaci s historickou náplní tisknout na "patinovaný" papír, který vždy vede ke snížení kvality ilustrací. Při precizní předtiskové přípravě a tiskovém zpracování se podařilo vyrovnaně a v dobré informační i výtvarné kvalitě zařadit jak tradičně výtečné autorovy fotografie či špičkové archivní snímky, tak i vysloveně pracovní záběry z průzkumných akcí. V průběhu přípravy se však "podařilo" přehlédnout málo zjevnou vadu, která vznikla na části fotografií. Jedná se o sotva znatelný přetisk některých snímků jinými ilustracemi (např. do snímku na s. 258 uprostřed se "propálilo" schéma dlažby ze s. 150; podobně "potrefené" obrázky najdeme ještě např. na s. 200 vlevo nahoře, tři snímky na s. 267; v celkovém počtu obrázků, který jistě vysoko přesahuje tisícovku, však jde o jednotlivé a minimálně rušící chyby).

Jazyková stránka publikace je jako obvykle pečlivě zpracovaná. Autor píše přehlednými větami, logicky vystavěnými. Zhodnocuje tak svou bohatou publikační i pedagogickou zkušenost. Jen v malé míře se odchyluje od objektivního větného pořádku, což přispívá věcnému dojmu a notně usnadňuje porozumění. O svém intenzivním zaujetí tématem autor přesvědčuje často úspěšným nápaditým hledáním opisných náhradních termínů tam, kde nejsou k dispozici věrohodná původní pojmenování.10 Zejména v případě krovů však užívá některé termíny, které se odlišují od toho, k čemu se v posledních asi deseti letech dopracovali specialisté na toto mezi odborníky již téměř módní téma.11

 

Poznámky k obsahu jednotlivých kapitol

 

Zdivo

Zejména u středověkých staveb nebyly příčné nosníky lešení kladeny vždy na ložnou spáru, i když tento způsob převažoval (s. 37). Setkáváme se i s variantou, kdy vodorovné kuláče byly pokládány asi 20 až 30 cm pod zarovnanou ložnou spáru. Bylo tomu tak proto, že po dosažení ložné spáry již byly nosníky stabilní a bylo je možné bez jakéhokoliv upevnění okamžitě používat.

U tradičních staveb bývají dosti osobitě zděny střešní štíty (s různými výztužnými "žebry"). Dosti podstatné jsou u střešních štítů možnosti interpretace chronologie vůči spodní stavbě i ve vztahu ke krovu. Na prvotních i dodatečných štítech bývají často jediné doklady starších tvarů střešních ploch a otisky střešních krytin. Někdy je možné jen podle otisku na štítu poznat původní krov (u kostelů je tak možné doložit několik nedochovaných krovů ze 14. století).

Líce svislého zdiva někdy nesou otisky šalování. Bylo tomu tak např. v těch případech, kdy se stavělo nad nějakou starší částí objektu, která neměla být ohrožena padajícím materiálem. Otisky bedněného šalování se vyskytují i na dodatečných zazdívkách oken ve vyšších partiích stavby, pokud se zazdívka vkládala zevnitř.

Domnívám se, že je třeba upřesnit odstavce věnované "zarážkám" pod přesahujícími konci vazných trámů pozdně gotických krovů. Spíše se jednalo o konzoly, neboť zejména u řady pozdně gotických či pozdně goticky přestavených kostelů je třeba počítat s tím, že mívaly bedněná nebo roubená patra (nepochybně taková patra vynášely konzolky kostelů v Sedlčanech a Rabí, kde existenci pater dokládá historická ikonografie; patro v Sedlčanech bylo zřejmě hrázděné). Uspořádání těchto konzolek např. v Lidéřovicích dle mého jasně svědčí o tom, že záměrem tesaře bylo zabránit průhybu konců vazných trámů, zatížených nejen lehkou stěnou patra, ale celým krovem, který na jejích sloupcích leží. Proto soudím, že v některých dalších případech jsou při absenci jiných dokladů tyto konzolky právě dokladem zaniklého patra (tak je tomu dle mého názoru i u Bechyňské brány v Táboře nebo kostela v Bílkově). Kromě autorem uváděného příkladu (Čistá, s. 208) bych doplnil ještě konzolky pod konci vodorovných "vazných" trámů původem zřejmě renesanční konstrukce krovu sakristie kostela v Chodovicích. Na koncích trámů, přesahujících před vnější líc zdi, jsou osedlány krokve (takže i zde konzolky plnily funkci podpory přesahujících konců trámů; nemohly být považovány za "zarážky", protože protější konce vodorovných trámů byly jednoduše vsunuty do otvorů, dodatečně vyhloubených ve zdivu staršího presbyteria při přístavbě sakristie). "Zarážky" pro korunu zdiva nemohly nahradit statický účinek pozednice, zejména pokud byla obezděná.

Ztužující táhla pod tribunou v lodi kostela v Albrechticích nad Vltavou jsou jistě dodatečná, protože na jedné straně jsou zakončena okem, obepínajícím výběh kleneb nad sloupkem, a na západní stěně jsou do zdiva zapuštěna mimo výběh. Pokud jsou výztužné prvky tohoto druhu současné se zdivem, vždy jsou zakončující kotevní elementy zapuštěny přímo do zdiva.

Geometrii architektonických prvků (zejména kamenicky zpracovaných žeber, okenních kružeb, ostění portálů, říms, volných podpěr atd.) není věnováno mnoho pozornosti. Je ovšem pravdou, že na toto téma existuje celkem hojná starší literatura, která je uvedena. Navíc tato sféra patří k těm, v nichž právě probíhá nová vlna výzkumů s četnými upřesňujícími výsledky.

Ke konkrétnímu příkladu základového zdiva kostela Nejsvětější Trojice v Písku (s. 35) je třeba uvést, že snímek (zřejmě) zachycuje severní stěnu kostela sv. Václava v Písku. Předstupující zdivo odkryté pod úrovní terénu není rozšířený základ stěny, ale zachovaná část nadzemního zdiva středověké stavby asi ze 13. století. Ustoupení nynějšího zdiva na vnější straně vzniklo tak, že na starší zdivo o síle více než 1 m byla postavena podstatně tenčí zeď o síle asi 60 cm, přiložená k původnímu vnitřnímu líci.

K výztužným konstrukcím je vhodné zahrnout i prampouchy, tedy oblouky rozepřené přes úzkou proluku mezi dvěma sousedními stavbami.

Specifickým typem konstrukce jsou balkóny, arkýře a pavlače. Řady specifických forem nabývaly jejich podpůrné prvky. Zdivo arkýřů bývá odlišné od konstrukce stěny, z níž vystupují. S ohledem na potřebný prostor uvnitř nevelkého výstupku a na omezenou hmotnost konstrukce (s ohledem na únosnost nosných konzol). Již na závěru 19. století se stavěly arkýře z dutých cihel (snížení hmotnosti a zlepšení tepelně izolačních vlastností).

Ve zdivu staveb bývají četné výklenky. V kostelech jsou to sanktuaria a různé odkládací výklenky, případně i trezory v depozitářích. K výbavě těchto výklenků mohou patřit dosud zachovaná dvířka nebo kované mřížky. V obytných a hospodářských budovách jsou časté výklenky, případně dělené poličkami. V obytných budovách jsou běžné velké výklenky, jdoucí až k podlaze, dělené policemi, často též vybavené dvířky. Tyto výklenky mohly být prvotní součástí zdiva, mohly být vyhloubeny dodatečně nebo mohly být zřízeny ve výklenku zazděných dveří či okna.

 

Klenby

Výklad vývoje některých specifických gotických klenebních obrazců (šestidílných, trojpaprskových a dalších – s. 116) je velmi schematický. Souvisí to i s tím, že autor v těchto místech upřednostnil výklad geneze výtvarné stránky před konstrukcí. Visutý svorník v kapli na Křivoklátu (s. 117) je dřevěný. Visuté svorníky pod kruchtami v klášterním kostele v Želivi jsou bedněné a omítané na rákos; považuji proto za velmi pravděpodobné, že ve Žďáru nad Sázavou (s. 117) tomu je podobně.

 

Krovy

Mnoho informací poskytují relikty či zachované příklady krovů s obezděnými pozednicemi. S nimi např. souvisely v knize podrobně dokladované systémy s  vodorovnými dřevěnými sponami se šikmými táhly, kotvenými do zdiva nad patkami kleneb; vodorovné spony v těchto případech byly v řadě případů zespoda plátovány pod dřevěný věnec, který v mnoha případech sloužil současně jako pozednice, na niž byly shora kladeny vazné trámy krovu (pokud je mi známo, byl tento systém velmi oblíbený ve druhé polovině 17. století ve východních Čechách).

Spíše okrajově je věnována pozornost různě tvarovaným valbovým zakončením krovů. Např. pro pozdně gotické krovy zejména v jižních Čechách jsou příznačné velmi strmé valby nebo polovalby (nad lichoběžníkovými štíty).

Velmi pozoruhodná řešení volili tesaři při výstavbě krovů křížících se sedlových střech nebo jiných tvarových proniků. Dosti běžné bylo, že "hlavní" krov probíhal, kdežto postranní k němu byly více či méně improvizovaně přiloženy. Krovy dodatečných částí staveb bývaly spojovány se staršími konstrukcemi různými způsoby.

 

Střechy

Kapitola o vývoji krytin je značně schematická. To zřejmě souvisí s tím, jak velký dluh v této sféře zkoumání u nás existuje (např. ve srovnání s Německem).12

Specifickým druhem jsou ploché střechy a zejména pochozí plochy ochozů, balkónů či teras.

Kromě různých forem úžlabí mezi souběžnými střechami je třeba zmínit také to, že komplikované konstrukční formy měly též žlaby v patě střech zejména při styku s vedle stojícími věžemi (či jinými vyššími objekty). Lze říci, že tyto části staveb trpěly účinky povětrnosti mimořádně těžce. Většina těchto žlabů byla po několika opakovaných úpravách nahrazena drobnými sedlovými "krčky", spojujícími stěnu věže s plochou střechy. Teprve tak bylo možné definitivně odstranit problémy se zatékáním (obvykle pozorujeme stopy několikerých pokusů zajistit dostatečný odvod vody i střídáním směru spádu žlabu).

Jen okrajově byly zmíněny různé věžicovité nástavby střech, střešní altány, střešní zvonice kostelů, atd.

 

Dveře

Specifickým druhem jsou průlezy v horizontálních konstrukcích (stropech, střechách a zejména v klenbách).

Zcela osobitým typem jsou otvory obchodních krámů. Zejména v Praze lze jejich vývoj sledovat již od gotiky. Objevují se u nich některá zcela specifická řešení. Nejtypičtější je klenutý otvor, v jehož části je parapet, přerušený průchodem. Z druhé poloviny 19. století již mohou pocházet některé představěné krámce s většími výkladními prostorami. Na fasádách se kolem krámských otvorů mohly zachovat nápisy. Tomuto typu památek je třeba věnovat velkou pozornost, protože v důsledku vývoje využití parterů prodělával po celou dobu až do dneška bouřlivý vývoj. Je tedy třeba každý zachytitelný relikt dokumentovat. S obchodním či výrobním provozem v přízemcích mnohdy souvisely sklepy, v nichž se nejen skladovalo zboží či zpracovávaný materiál, ale byly zde i obchodní místnosti, do nichž vedly vnější vstupy (zejména v Praze) z ulice nebo z podloubí.

Drobným prvkem staveb byly i prahy dveří. Před vstupy bývala různě velká schodiště a peróny.

Kromě klepadel na dveřních křídel se příchozí mohl ohlásit i zvonci, jež se nejednou dosud zachovaly v různě komplikované podobě (s oblibou jsou ukazovány v městských a jiných muzeích).

Dveřní a okenní závory měly i jiné formy (s. 333). Poměrně málo se u nás uplatnily závory, jejichž délka jen málo přesahovala šířku niky za otvorem. Na obou stranách niky byla mělká kapsa; jedna ovšem pokračovala směrem vzhůru mělkou prohlubní (někdy zalomenou do "L"). Závora se jedním koncem vložila do čtvercové kapsy a druhý konec postupným skláněním závory prohlubní zapadl na dno protilehlé kapsy. U nás se tento systém použil např. za okenicemi, kterými se uzavírala kružbová okna ve 3. patře paláce hradu v Dražicích, a často se s ním můžeme setkat např. za velkými žaluziovými okenicemi ve zvonových patrech kostelních věží.

S konstrukcí dveří a vrat ve středověku nejednou souvisely padací mosty, ve zdvižené poloze zapuštěné do mělkých prohlubní. Obsluhu mostů obstarávaly rozličné mechanismy, mnohdy podstatně ovlivňující konstrukční řešení navazujících partií stavby.

 

Okna

Okenní výklenky se často opatřovaly tenkým parapetem. Ve středověku se pak spodní část výklenku mohla využít pro postranní sedátka. Zejména v 18. a v 19. století se tenké parapety často vyzdívaly až při dokončování stavby. Mohou se pak svým cihlovým materiálem lišit od okolního lomového či smíšeného zdiva (tak tomu ovšem může být i při současném zdění parapetu s okolním zdivem, neboť cihly umožňovaly snáze provést jen cca 30 cm silný parapet). Někdy pak může dokonce vzniknout názor, že parapet je dodatečným doplňkem. Podobný dojem dodatečnosti někdy mohou vyvolávat parapety barokních oken kostelů. Je to ovšem většinou způsobeno tím, že parapet, jehož vnitřní plocha bývá strmě sklopená do interiéru, byl vezdíván až při dokončování stavby. Někdy ovšem skutečně došlo k dodatečnému nadezdění parapetu. Lze zjistit, že to nejednou mělo návaznost na zvyšování stavby, s čímž souviselo potřebné posunutí celého otvoru směrem vzhůru.

Vynášecí pasy nad překlady jistě chránily překlady před prolomením, ale velmi často nešlo o samostatné konstrukční útvary, nýbrž o vnější zakončení segmentového záklenku vnitřní niky, proběhnuvšího až k vnějšímu líci zdiva (to platí i pro portály).

Odpady kondenzované vody nebyly jen pod jednoduchými okny vytápěných místností. Potřebné byly např. i v nevytápěných kostelech, kde se vzhledem k půdorysnému rozsahu odpařovalo z podlahy nemalé množství vody. Různá plechová korýtka s odvody dovnitř či vně stavby se zřejmě zachovala až z 19. století.

 

Schodiště

Byla doprovázena madly, provazci (včetně ozdobných v honosnějších prostorách).

 

Zvláštním druhem stavební památky jsou i obytná horní patra městských, kostelních a zámeckých i hradních věží, sloužící k přebývání stráží. Vzhledem k tomu, že nebývala později užívána a přestavována, zachovalo se v nich mnoho originálních prvků (záchody, topení, snad i výtahy).

 

U klimatizačních zařízení postrádáme běžné různorodé systémy k udržování potravin v chladu. Kromě různých drobných chladicích zařízení (většinou využívajících k chlazení protékající studenou vodu, ovšem známých zřejmě spíše díky archeologickým výzkumům) se jednalo např. o velmi různorodě uspořádané stavby ledáren, obvykle souvisejících s výrobou piva či jiných druhů potravin.

 

Vodní režim a odpady

V kostelech se objevovaly kromě výlevky s vně vyústěným kanálkem ve stěně sakristie též stejné výlevky ve stěnách presbyterií (vzácně) a v podlaze (většinou za oltářem).

 

Povrchové úpravy

Jako poněkud redukované se jeví téma štukových dekorativních reliéfních prefabrikátů (kromě kamenných a pálených, kterým je věnována určitá pozornost). Je uvedeno jen několik příkladů z 19. století. Přitom velký rozvoj zaznamenala prefabrikace litých štukových dílů různých drobně členěných lišt a dalších ozdob zejména na renesančních klenbách.13

Gotické stavby byly v některých případech natírány vápnem na zcela neupravený povrch hrubého zdiva (doloženo to bylo např. na dolním paláci na Točníku nebo na hradbě Starého Světlova). Od takto zběžně provedených ploch zdiva se mohly odlišovat např. otvory svými omítnutými a hlazenými paspartami.

 

 

Přestavby

Snad u každého druhu prvků nebo souhrnně na závěr knihy by bylo možné začlenit oddíl o úpravách. Ty jsou zmiňovány spíše sporadicky, přestože ve skutečnosti je nějakými pozdějšími zásahy poznamenáno téměř vše. Řekl bych dokonce, že pečlivý výběr ilustračního doprovodu knihy skutečnost úprav jakoby pominul. Je zřejmé, že se dostalo především na srozumitelné doklady, svědčící o popisovaném jevu v co nejpřehlednější podobě. Zásahy pozdějších dob se připomínají jen v některých souvislostech. Typicky např. u tématu oken při výkladu o dodatečném vkládání vnějších křídel od konce 18. a v první polovině 19. století.

Zcela mimořádnou kapitolu by bylo možné věnovat nejen vývoji komínových těles, ale především jejich velmi často prováděným a opakovaným rekonstrukcím nejen v souvislosti s proměnami topných zařízení, ale i kvůli potížím s tahem komínů. Komíny byly u nás obvykle umísťovány do některé vnitřní zdi objektu. Spíše výjimečně se setkáme s komínem v obvodové zdi (příkladem tu mohou být krbové komíny zejména v palácích hradů), dokonce v jejím vnějším líci (snad jako výjimku lze zmínit kovárny či jiné výrobní objekty s izolovanými komínovými tělesy; mimoto se mohlo jednat o práce stavitelů školených v cizině – palác na hradě v Dražicích, možná jen krátkodobě užívané komíny zámku ve Veltrusech).

Četné změny byly vyvolávány statickými závadami starších objektů (typicky se jedná např. o dodatečné přizdívání opěrných pilířů nebo o převahu historických krovů s vyměněnými pozednicemi a vaznými trámy, jež se většinou nezachovaly proto, že nejvíce trpěly i při krátkodobém zatékání vadnou krytinou).

K významným typům úprav, spojeným s velmi podstatným zásahem do konstrukcí, patří vybourávání velkých (arkádových) otvorů ve starším zdivu. Příznačné je to pro vícelodní kostely (kostel sv. Gottharda ve Slaném, kostel sv. Martina ve zdi na Starém Městě v Praze a novoměstský kostel sv. Petra na Poříčí).

Při rozsáhlejších terénních úpravách dochází ke snižování terénu v okolí starších budov. K podepření budov, jejichž stabilita je zpravidla po odstranění okolní hmoty ohrožena, slouží tarasy rozličného provedení.

K úpravám budov patří i zazdívky otvorů, vykazující rovněž zajímavou typologii víceméně intuitivně volených řešení.

 

 

U staveb ze druhé poloviny 19. století se autor věnuje především projevům tradičního stavitelství. Masový nárůst typologických druhů staveb i jejich konstrukcí, který si vyžádaly rychle přibývající požadavky nových průmyslových odvětví, dopravních i kulturních objektů, spolu s technickými vymoženostmi, které změnily i technologii stavitelství, ponechává autor víceméně stranou. Své příklady vybírá spíše na obytných a sakrálních stavbách, nežli na inženýrských či vojenských objektech. Věnuje se tedy především stavitelství před nástupem moderního průmyslu.

 

 

Přestože nás autor provedl množstvím zákoutí staveb, zůstává skutečností, že poznání a pochopení mnoha objektů brání to, že většina líců jejich zdiva je zahalena omítkou. Z toho dle mého názoru plyne, že k základním povinnostem organizací státní památkové péče v současné době musí patřit soustavné sledování konstrukcí při opravách. Můžete mi věřit, že dluhy v tomto směru jsou u nás velmi rozsáhlé.

 

Publikace je v závěru doplněna místním rejstříkem. To je jistě potřebné. Ale vzhledem k tomu, že v každé speciální kapitole je dokumentováno i mnoho různě souvisejících příkladů prvků z jiných kapitol, v nich ovšem neuvedených, bylo možná účelné disponovat i věcným rejstříkem. Je však pravdou, že na každé stránce se nachází tolik různorodých informací (a to i na obrázcích a v jejich popiskách), že jejich smysluplné podchycení v rejstříku je prakticky nemyslitelné (zkusil jsem si to!). Vzhledem k bohatému fotografickému doprovodu prakticky každá ilustrace obsahuje informace k několika textovým kapitolám. Nezbývá tedy, než knihou listovat a objevovat v ní dle momentální potřeby impulsy pro vlastní práci.

Věřím, že tyto podněty stále více povedou i pohledy těch, kdo putují po naší zemi za poznáním kulturního dědictví. Jsem přesvědčen, že inspiraci v knize si najdou i četní vlastníci památek, kteří budou přivedeni k pozitivnímu vztahu k historickým konstrukcím.

Encyklopedickým pojetím i významem publikace je dáno, že půjde o svého druhu učebnici a opakovaně užívané vodítko v každodenní památkářské i průzkumnické praxi.

 

 

V úvodu autor nastínil směry dalších výzkumů. Především poukázal na to, že vlastně stojíme znovu na pomyslném počátku sběru materiálu. Dosavadní publikované práce totiž jen v malé míře poskytují seriózní věcné informace, z nichž by bylo možné "skládat" seriózně podložené syntetické typologie a vývojové přehledy.14

 

Škabradovu knihu považuji za dílo významné i v širším mezinárodním ohledu. Vzhledem k úzkostlivému zakotvení zpracovávaného materiálu v našem prostředí (až na malé výjimky) asi publikace nevyvolá v zahraničí zájem toho typu, že by bylo možné počítat s cizojazyčným vydáním. Nepochybuji však o tom, že ani v cizině odborné kruhy nemohou takovou reprezentaci našich památek i naší vědy přehlédnout.

 

Poznámky:

1 Zatím ani nikoho kompetentního nenapadlo, že tyto povinnosti památkové péče mají být vetknuty přímo do památkového zákona. K tomu viz poznámku SOMMER Jan: Glosa k zákonu, in: Česká placka 19, 2001, s. 3-5.

2 ŠKABRADA Jiří: Konstrukce historických staveb (skripta), Vydavatelství ČVUT, Praha 2000, 192 stran.

3 SOMMER Jan: Konstrukční prvky historických staveb, in: Česká placka 2, 2000, s. 1-2. Další recenze např. SOLAŘ Miloš: Přehled historických konstrukcí pro studenty architektury, in: Česká placka 4, 2000, s. 1-2. Česká placka je kompletně přístupná na adrese http://sweb.cz/ceskaplacka/.

4 Problematiku této průzkumné metody shrnuje MACEK Petr: Standardní nedestruktivní stavebně-historický průzkum, Odborné a metodické publikace, svazek 23, Státní ústav památkové péče, Praha 2001, 48 stran. Tato metoda má již mnoho desítek let rozvíjenou tradici, na níž se podíleli především Dobroslav Líbal, Jan Muk a v neposlední řadě také Jiří Škabrada.

5 Na každoročních konferencích Dějiny staveb i jinde se na toto téma opakovaně diskutuje. Obvykle se dojde ke shodě na tom, že "černého Petra" drží státní památkové péče, která je ze zákona o památkové péči oprávněná (možná povinná) provedení takových průzkumů požadovat na investorovi (ze stejného titulu, jako "vynucuje" dokumentaci archeologického výzkumu narušovaných situací nebo restaurátorský průzkum).

Na toto aktuální téma bylo v nedávné době publikováno několik článků, např. SCHUBERT Alfréd: K operativnímu průzkumu a dokumentaci dochovaného stavu architektonických památek, in: Zprávy památkové péče, roč. 61, 2001, č. 5, s. 149-153. JESENSKÝ Vít: K metodice záchranného SHP, in: Památky středních Čech, roč. 15, 2001, č. 1, s. 69-72. SOMMER Jan: K metodice záchranného SHP, in: Česká placka 15, 2001, s. 4-7.

Ke vztahu operativních (záchranných) průzkumů a dokumentace zejména GIRSA Václav: Kvalifikovaná předprojektová a projektová příprava v procesu péče o stavební památky (Příspěvek do diskuse o metodice), in: Zprávy památkové péče, roč. 59, 1999, č. 10, s. 375-383; SOMMER Jan: Ke konceptu památkových průzkumů staveb, in: Česká placka 24, 2002, s. 1-3.

6 Na internetu jsou přístupné obsáhlé nabídky nebo prodejní katalogy s vyobrazeními (mimochodem jde o zajímavý studijní materiál), umožňující "on-line" objednávku.

7 Rozhodující pozice po desítky let patří knize HEROUT Jaroslav: Staletí kolem nás (naposledy vydala Paseka).

8 ČAPEK Josef: Nejskromnější umění, Obecní dům, Praha 2003.

9 Z čistě osobního hlediska musím jako vždy v podobných případech vyjádřit výhradu k plýtvání nepotištěnými plochami stránek. Zvětšuje to spotřebu papíru a zvyšuje nárok na rozměry knihoven.

10 Věcná chybička se vloudila přisouzením kláštera ve Zlaté Koruně cisterciačkám místo správných cisterciáků.

11 K vývoji zde ovšem téměř zakladatelsky přispěl a přispívá právě Jiří Škabrada.

12 Je ovšem známo, že na některých památkových pracovištích i na jiných institucích jsou budovány improvizované sbírky. Ve sféře památkové péče by stálo za to je koordinovat a katalogizovat.

13 V souladu s výše zmíněným okrajovým zájmem o městské stavitelství druhé poloviny 19. století autor prakticky pominul bouřlivý rozvoj štukatérství při dekoracích historizujících fasád.

14 V některých oblastech výzkumu již zjevně tyto materiálově orientované detailní výzkumy započaly. Některé grantové výzkumy v oblasti památkové péče jsou tohoto druhu, avšak jejich výstupy dosud jsou jen v nedostatečné míře publikovány (např. edice soupisů mariánských, trojičních a dalších světeckých sloupů a pilířů, koncipovaná Vratislavem Nejedlým, obsahuje velice detailní informace o restaurátorských zásazích, včetně těch, které se týkaly konstrukcí, ale analýzu konstrukční podstaty děl neobsahuje). Snahy o systematický sběr velmi detailních informací se zatím projevily např. ve sféře výzkumu historických krovů – podstatnou měrou se na těchto aktivitách přímo či svým odborným vkladem podílel i Jiří Škabrada (informace na http://www.roofs.cz/ nebo v článku PANÁČEK Michal: Problematika dokumentace historických krovů, in: Dějiny staveb 2, 2002, s. 131-137). Sbírky různorodého materiálu v rozličném rozsahu vznikají v zákoutích kanceláří pracovišť památkové péče, avšak nejsou nijak centrálně koncipovány, evidovány či vyhodnocovány. Vcelku podobně je tomu na některých pracovištích vysokých škol. O historických konstrukčních prvcích lze získat mnohé informace v lapidáriích muzeí, avšak zde je věcné třídění vysloveně v počátcích (řada prvků je v evidenčních popisech určena chybně, protože ani dárce ani muzejní pracovník obvykle neměli solidní ponětí o původní funkci prvku).

Značně vysoké kvality a užitné hodnoty dosahují některé soupisy prvků, pořizované zejména kvalifikovanými projekčními ateliéry při rekonstrukcích. Je zřejmé, že by bylo velmi prospěšné některé z takových katalogů publikovat (možná jen ve výtahu).

S vědomím některých těchto potíží jsem začal před nějakou dobou budovat systém katalogových listů, které by obsahovaly co možná vyčerpávající informace z makroskopického vizuálního posouzení. Směřoval jsem právě k tomu cíli, aby bylo možné zpracovanou a případně publikovanou dokumentaci korektně použít k další práci. Principy koncepce edice jsem popsal v článku SOMMER Jan: Pokus o edici dokumentace architektonických článků, in: Dějiny staveb 2, 2002, s. 150-159. Praktickou ukázkou by mohl být rozpracovaný soupis prvků v muzeu v Písku – SOMMER Jan: Pozdně románský pilířek s kubickou hlavicí v muzeu v Písku (Z práce na katalogu sbírky lapidária Prácheňského muzea v Písku, in: Prácheňské muzeum v Písku. Zpráva o činnosti za rok 2001, Písek 2002, s. 47-51. Informace o postupu práce na edici jsou k dispozici na stránce http://sweb.cz/monudet/.

zpět na hlavní stránku

 

Miroslav KOVÁŘ: Trojprutá klenební žebra z českých klášteřišť – materiálie, in: Sborník Muzea středního Posázaví v Ratajích nad Sázavou a Archeologické společnosti Západočeské univerzity v Plzni, II, Unicornis, Praha 2003, s. 113-116. Příklady nákresů profilů. Bez uvedení metody a přesnosti. Autor upozorňuje na záslužný projekt evidence a měřické dokumentace architektonických článků. Neuvádí však metody ani formální stránku řešení. Proto bych již v této fázi navrhl zabývat se projektem MONUDET alespoň v rovině diskuse. Jedná se o ucelený systém, již publikovaný a diskutovaný. Proto by mělo význam poukázat na jeho případné vady a vysvětlit důvody k volbě jiného systému.

// © Jan SOMMER, 2003-12-19

 

Lapidarium Hungaricum 5. Vas Megye I. Vas Megye Műemlékeinek Töredékai 1. Belsővat–Kőszegszerdahely; 6. Vas Megye II. Vas Megye Műemlékeinek Töredékai 2. Magyarszecsőd–Zsennye, Budapest 2002, 704+732 stran. Formát 160x235 mm.

[Za zapůjčení publikace ke studiu ze srdce děkuji panu doc. Tomáši Durdíkovi, DrSc.]

 

Musím se přiznat, že když jsem před lety viděl první svazky edice Lapidarium Hungaricum, projevil se u mě dvojí pocit. Jednak nedůvěra ve schopnost Maďarů pokračovat ve velkoryse započatém projektu, jednak nejhlubší závist! Jak se vůbec mohl zrodit tak samozřejmý, ale současně průkopnický projekt? Přece je úplně nasnadě, že architektonické články staveb, zejména středověkých, má smysl srovnatelně evidovat a dokumentovat. To je jasné mnoho desítek let. Ale – pokud vím –, podařilo se to jen v Maďarsku. Koncepce projektu byla před lety stanovena velmi promyšleně (hodnotil ji Dobroslav LÍBAL: Lapidarium Hungaricum, in: Památkové listy 11, 1996, s. 6-7). Po vydání úvodního svazku, shrnujícího informace o koncepci a obsahujícího soupis architektonických článků v lapidáriích (každý fond obdržel v katalogu číslo, takže je možné popisované prvky stále přehledně třídit), vyšly dva monografické díly (část královských paláců ve Visegrádu a kostel v Sopronhorpács). O čtvrtém dílu mi není nic známo. V nedávné době edici doplnily dva svazky, do nichž jsou zahrnuty abecedně řazené lokality komitátu Vas, ležícího při západní hranici (sousedícího s Burgenlandskem v Rakousku). Kromě kostela v Sopronhorpács, již zpracovaného ve 3. svazku, je vynechán i kostel v Jáku, kterému zřejmě bude věnován některý další svazek. Naopak jsou zahrnuty dvě lokality v Rakousku, u nichž se zřejmě počítá s těsnou vazbou na středověké Uhry.

Za úvodní kapitolou, sledující historický a umělecký vývoj oblasti v širších souvislostech, je připojena analytická pasáž, souhrnně hodnotící používaný kamenný i keramický materiál.

Každá lokalita je představena stručnou úvodní kapitolou, jejíž podrobnost je úměrná dosavadním vědomostem. Tak, kde byly v uplynulé době prováděny rozsáhlejší průzkumy, tvoří tato pasáž textu obsažnou monografii. Následuje katalog prvků ve standardizované formě (stanovené již na počátku projektu). Pokud je možné soubory článků hodnotit z hlediska jejich architektonické funkce zejména ve vazbě na zachované části stavby, jsou doplněny položky syntetického katalogu (položky jsou děleny do odstavců: A – definice prvku; B – datace; C – materiál; D – základní rozměry; E – místo a okolnosti nálezu; F – datum nálezu, jméno nálezce; G – uložení fotografií, inv. č.; H – zhotovitel nákresu, termín měření, místo uložení dokumentace, inv. č.; I – místo uložení v době katalogizace; J – nynější a příp. i starší inventární či jiná označení; K – literatura; L – jiné prameny /odstavce, ke kterým chybějí údaje, bývají vynechány/). Navazuje obrazový oddíl, tvořený zpravidla celkovým pohledem na objekt, pokud se zachoval, plánkem, pokud je k dispozici, a především podrobnou dokumentací detailů. Ta je tvořena fotografiemi (některé jsou vynikající profesionální záběry, jiné mají charakter pracovních snímků, což ovšem nemusí kvalitu informace nijak snižovat) a nákresy. Většina kreseb je provedena velice precizně, najdou se však i celkem zběžně provedená schémata či dokonce nepochopením zkreslené detaily (to se pozná podle svědomitého dublování kreseb fotografiemi). U některých objektů jsou vlastně jen fotografie, i když např. složité profilace by měly být téměř povinné (např. kostel v Csempeszkopács s portálem a dalšími románskými detaily je dokumentován jen fotografiemi a reprodukcemi starších nákresů). U kreseb není uváděna metoda měření (která se přitom podle velmi různé kvality výsledků musela lišit).

Jednotlivým objektům (souborům) jsou tedy věnovány drobné specifické monografické kapitoly. Proto uvažuji také o koncepci edice MONUDET. Soudím, že náš projekt ve srovnání s monumentálními maďarskými publikacemi obstojí z několika hledisek. Jednotlivé sešity lze snadno edičně připravit v zápětí po ukončení průzkumu, zvolený formát umožňuje reprodukování ilustrací ve spolehlivě čitelném měřítku. Případný tisk samostatných listů umožňuje operativní komparaci prvků z různých objektů. Monografické sešity dále uživatelům umožňují budovat specializované výběry (podle stáří či funkce objektů – např.). Věřím tedy, že se v brzku podaří edici MONUDET rozvinout ve větším měřítku, než to bylo možné dosud.

Příkladná maďarská knižnice by přitom měla být jedním ze základních zdrojů inspirace, jak to již před lety zdůraznil D. Líbal.

// © Jan SOMMER, Praha, 2003-12-02

 

Michal PANÁČEK: Kostel sv. Kříže v České Lípě a stavebně historická analýza krovu jeho stanové střechy, in: Průzkumy památek, roč. 10, 2003, č. 1, s. 53-86. Profily architektonických článků s uvedením metody a přesnosti měření. Kresby jsou ovšem dosti drobné a je nutné říci, že použitý systém šrafury ploch řezu je při zvoleném měřítku reprodukce nevhodný, neboť v některých místech značně znejasňuje průběh obrysové linie. Asi vhodnější by byl běžný tiskový rastr, jaký je v Průzkumech památek již delší dobu používán. Autor lze pochválit za to, že neopomněl uvést přesnou polohu místa, v němž profilaci oměřoval. Takový postup je v našich podmínkách stále velmi vzácný. Frotáže tesařských značek v krovu. Začlenění takových místy dosti málo zřetelných "kreseb" do analytických nákresů jednotlivých vazeb krovu není optimální. Možná by lépe posloužily kresby vytvořené na průhledné fólii, neboť by mohly snadněji navodit jasnou představu o tvaru značek, i když by nepůsobily tak emotivně.

 

Manfred SCHULLER: Building Archeology. Monuments and Sites VII, ICOMOS, München 2002. 92 stran, formát A4.

Potřeba vydat příručku pro dokumentaci stavebních památek vyplynula z jednání Komitétu pro architektonickou fotogrammetrii (CIPA) ICOMOS v Postupimi v roce 2001.

Uspořádání publikace koresponduje s výsledky diskuse na našem loňském "archeodetickém" semináři (komentář viz http://sweb.cz/ceskaplacka/ – Jan SOMMER: 1. Bazar metod pro průzkum a dokumentaci památek, in: Česká placka 23, květen 2002, s. 1-2). Tam se totiž ukázalo, v čem jsou rezervy geodetických metod, ale také v čem je třeba zlepšit komunikaci mezi památkáři a geodety. Obě skupiny se shodly na potřebě metodiky. Někteří přítomní památkáři projevili ochotu případně na metodice pracovat (dosud ale nejsou zprávy o konkrétních krocích). Geodeti upozorňovali na to, že řada památkářských požadavků je dosti speciální a značně se vzdaluje od toho, co znají zeměměřiči ze školy; přitom však jsou požadavky vznášeny poměrně vágně. Poukázali na to, že nejúčelnější by bylo předložit instruktivní příklady, jimž by geodeti mohli svou práci nejsnáze přizpůsobit jak po stránce obsahu plánů, tak jejich technickým a grafickým zpracováním. Lze říci, že právě pro tuto cestu se rozhodli vydavatelé výše jmenované publikace. (Omlouvám se za určitá zjednodušení obsahu publikace a za vkládání svých subjektivních dojmů.)

Po stručném přehledu několika výraznějších momentů z dějin dokumentace památek (renesanční stavitelé, Napoleonova egyptská expedice, rozvoj řady dodnes relevantních metod ve druhé polovině 19. století, Viollet-le-Duc, doba dostaveb gotických katedrál, restaurování Dóžecího paláce, užívání archeologických metod, studijní cesty architektů do Itálie, rozvoj dokumentačních metod v souvislosti s obnovou po 2. světové válce) jsou shrnuty základní kroky, z nichž sestává dokumentační akce.

Průzkumné práce by měly začít důkladným zaměřením objektu.

V souvislosti se vstupní prohlídkou je třeba pořídit orientační fotodokumentaci, shromáždit starší plánovou dokumentaci a prostudovat literaturu o objektu. Základním metodickým požadavkem je pečlivost a důsledné dodržení všech patřičných kroků práce. Všechny úkony a zjištění je třeba protokolovat. Je nutné zajistit potřebnou koordinaci. To je podstatné i proto, že se všemi náležitostmi musejí počítat úřady a odborné instituce, jakož i investor prací (ať už jde o soukromé či veřejné prostředky). V příslušných chvílích mají být přizváni specializovaní experti. Již na počátku dokumentační akce je třeba zajistit orientační avšak přesné výkresy.

Na samém počátku je třeba vhodnou formou zveřejnit informaci o akci tak, aby bylo možné případně získat i iniciativní konzultace dalších odborníků. Je také třeba sestavit pracovní hypotézy vývoje, které pak budou průběžně zpřesňovány. Všechny detaily výzdoby a konstrukční prvky musejí být nejprve prozkoumány před započetím případných opravných zásahů.

Všechny prostory, stěny, prvky atd. je třeba jednoznačně identifikovat ve vhodně zvoleném systému. (Autor slovně vyjadřuje základní principy "Raumbuchu" – k tomu viz např. recenzi na této stránce níže: Anforderungen an eine Bestandsdokumentation in der Baudenkmalpflege, Arbeitsmaterialien zur Denkmalpflege in Brandenburg, Nr. 1, 2002) Číslování začíná vstupní místností přízemí. Další místnosti následují ve směru hodinových ručiček. Označovány jsou trojciferným číslem. Písmeny jsou označeny stěny ("a" je zřejmě obvykle severní stěna, další následují opět podle smyslu pohybu hodinových ručiček). Příslušné kódy jsou využívány i pro označení fotodokumentace; součástí identifikace snímků je i označení objektu, jméno zpracovatele a datum. V rozsáhlých interiérech kostelů je systém upraven; využívá se travé a lodí; samostatně mohou být řazeny výrazné objekty (např. kazatelna). U zřícenin je číselný kód doplněn stručným popisem, přibližnými rozměry a případně náčrtem.

Vlastní dokumentační práce vyžaduje značný čas a možnost soustředění. Rovněž je třeba myslet na potřebné technické zajištění, zejména na dostatečně pevné velké kreslicí plochy, pohodlně dostupné (fyzické obtíže mohou značně snížit produktivitu náročné práce!). Cílem je přesné zachycení trojrozměrného objektu včetně všech změn, deformací a strukturních detailů, přesné jak v měřítku a proporcích, srozumitelně a reprodukovatelně. K zákresu budov se alespoň od renesance osvědčují ortogonální průměty do rovinných plánů a řezy. Měřítkem kvality plánů je dosahovaná exaktnost jak při měření, tak při kresbě. Z dosavadních zkušeností plyne, že nejúčinnější je provádění kresby na místě, současně s měřením. Jen tak může být využita schopnost kritického odborného pohledu cvičeného oka. Sebedokonalejší geodetické měření nemůže zachytit detaily podstatné z památkového a historického hlediska. Nákres musí být popisný (a popsaný) a srozumitelný.

V současné době jsou pro vyznačování detailních jevů doporučovány plány v měřítku 1:25 nebo 1:20. Formální a konstrukční detaily se kreslí v měřítkách 1:10 až 1:1. Podrobnost zpracování závisí na množství detailů a jejich členitosti (dané např. složitostí stavebního vývoje), ale také na ekonomických podmínkách. Z toho plyne, že finanční zajištění by mělo být úměrné hodnotě a členitosti objektu. To je důležité i proto, že nedůsledná dokumentace buďto komplikuje postup dalších prací, nebo s velkou pravděpodobností vyvolá poškození hodnot, které nebyly zavčas poznány. Je tedy potřebné, aby i památkové orgány věnovaly průzkumu velkou pozornost.

Měření a kresbu mají zhotovovat zkušené a cíleně trénované osoby, schopné "číst" v konstrukci. Mají také být vybavené přiměřeně kvalitní měřicí technikou. Již vstupní nákresy mají zachycovat všechny deformace, odchylky a rozdíly v úhlech, které jsou u historických budov samozřejmostí. V nynější době by v zásadě mělo jít o zevrubné měření pomocí tzv. totální stanice (v principu teodolit s laserovým dálkoměrem). Vbrzku zřejmě bude podmínkou měření pomocí 3D scanneru. (V posledních dvou třech letech došlo k rychlému rozvoji softwaru pro tato zařízení, takže výstupy je nyní možné promptně převádět do hlavních systémů počítačového projektování. Je tak možné vytvářet všechny potřebné nárysy a půdorysy, perspektivy a řezy. Produktivita těchto zařízení zřejmě rychle překoná zatím nepříznivou nákladnost. Připočteme-li k tomu možnosti rektifikace fotografických snímků, záznamy jakýchkoliv dalších zjištění např. získaných moderními nedestruktivními metodami – termovize, radar.... 3D scanování je zřejmě jedinou efketivní možností měření "boulí" na stěně apod. – tedy např. i jinak těžko zjistitelných stop po zazděných otvorech atd. Naše památková péče by neměla v užívání těchto metod dále zaostávat!!!)

Po pořízení přesných plánů se má stavební archeolog vrátit na místo a provést detailní měření a kresbu, přičemž užije fixních bodů v plánu celku.

Průzkumník by měl být vycvičený ve schopnosti s využitím přiměřených zařízení operativně pořídit zaměření menšího objektu nebo části stavby. Základní schopností by mělo být také kombinování různých měřicích metod s cílem dosažení exaktního přepisu skutečnosti.

Trénované oko umožní zaznamenat např. detaily kamenického opracování, které při běžné fotogrammetrii ani nebudou zpozorovány.

Přesné komplexní měření je jedinou korektní oporou detailní "archeologické" analýzy. Jde o základní kritérium smysluplné detailní kresby a záznamu situace. Kritický analytický záznam ovšem neprovede žádný stroj; musí jej zhotovit zkušený expert na základě přímého pozorování z bezprostřední blízkosti.

Fotogrammetrie je dlouho užívaná přesná metoda, ve většině případů zatím nijak nenahraditelná. Její hlavní problém však tkví v tom, že se analýza provádí mimo objekt. Často není možné zachytit místa, která se při fotografování ocitla ve stínu nebo byla zakryta nějakou vstupující částí objektu (též přeexponovaná, tzv. nedefinované zóny – např. "boule" na jinak hladkém povrchu). Operátor musí dobře zvládnout poměrně náročný software nebo dlouhodobě zvládat mechanické komparátory.

Fotogrammetrie je ovšem nenahraditelná zejména pro vyhodnocení zcela nepřístupných míst (např. horní části věží). Zde je pak účelné alespoň schematicky doplnit analýzu např. s pomocí pozorování dalekohledem. U zvláště vysokých staveb lze počítat i se snímkováním z vrtulníku.

Pro ploché stěny lze s vědomím zjednodušení rektifikovat fotografii (např. pomocí počítačového programu) a využít ji jako podklad pro základní plán. Tato zjednodušená metoda by měla být využívána jen v případě výjimečné nouze. (To znamená, že by u nás mohla a měla být uplatňována často!)

Zkušenosti ukazují, že se nelze spokojit s grafickými výstupy zpracovanými pouze geodetem. Četné starší plány např. z doby před polovinou 20. století jsou po stránce analytické kvalitnější než mnohé moderní práce technicky dobře vybavených firem.

Zcela nové možnosti tvorby exaktních plánových podkladů přináší laserové 3D scannery. Je však zcela samozřejmé, že i takto získané plány musejí být dokončovány na místě, neboť vůbec neumožňují rozlišení většiny vizuálně hodnotitelných parametrů (např. stopy opracování či eroze kamene, nátěr povrchu). Lze předpokládat, že v blízké budoucnosti bude možné zpracovávat touto metodou získaná data na místě pomocí přenosného počítače. Pokud by bylo možné okamžitě pořídit výtisky výkresů (příp. jejich detailů), bylo by možné provést ruční doplňky bezprostředně.

V těchto oblastech lze očekávat velmi rychlý pokrok, na který by měla být památková péče schopná reagovat. Dosavadní metody však ještě bude do jisté míry třeba přizpůsobit potřebám památkové péče. (Lze připomenout, že teprve asi rok dva existují k 3D scannerům počítačové programy, umožňující spolehlivé zachycení ploch včetně drobných nerovností. Původní vybavení totiž bylo vytvářeno pro jiné aplikace především v ropném a chemickém průmyslu, což bylo dáno ekonomickým zázemím těchto branží.) Na jedné straně moderní technika poskytne prostor pro hledání dosud nedosažitelných možností, na druhé straně bude třeba stále upozorňovat na nenahraditelnost bezprostředního pozorování měřeného objektu a jeho vizuálního analyzování. (Nemluvě o tom, že právě bezprostřední kontakt s autentickou památkou dává dokumentační činnosti skutečnou zajímavost.)

Speciálním problémem dneška je stabilita/ trvanlivost dokumentace. Dokumentace památky, která se stále, více či méně, proměňuje by měla být uchována pokud možná dlouhou dobu (nedosažitelným ideálem je naprostá nezničitelnost). Řada lidí dnes již nechce věřit, že by tužková kresba na neběleném papíru mohla mít pro budoucnost větší hodnotu, nežli elegantní barevné výtisky. Avšak ty jsou odsouzené k nepříliš vzdálenému zániku jednak kvůli kyselosti papíru, jednak kvůli neodvratnému "vyšisování" barviv. Všechny plastové materiály křehnou. Elektronická média byla s nadšením přijata jako moderní trvanlivá varianta, nyní však nikdo nedává na plastové nosiče ani na záznamy dlouhodobé záruky. U CD-ROMů se nyní hovoří o životnosti 30 let. K tomu je potřeba připočíst velké riziko problémů při přebírání dat v pozdější době novou technikou s novým SW. (Navíc si klidně můžeme položit otázku, zda třeba ještě za 5 či 10 let budou nynější snímače CD montovány do počítačů. Je snadné si představit, že bude zavedeno nějaké mnohem kapacitnější médium, které rychle převládne.)

Maximum dokumentace by mělo být převáděno na trvanlivá média. Pro fotografie to znamená zhotovování reprodukcí na trvanlivém barytovém fotopapíru a uchovávání v přiměřeném prostředí archivů. Barevné fotografie by měly být důsledné snímány se standardizovanou barevnou škálou. Digitální fotografie zatím nelze považovat za adekvátní náhražku. Video má jen význam doplňkového materiálu.

 

Po vytvoření měřické kresby následuje průzkum tvaru, funkce a struktury. Jsou zaznamenány všechny jevy na stěnách, základech, podlahách, krovech, schodištích, oknech a dveřích, technické instalace, jako topení, komíny, vodovody, kanalizace, elektroinstalace a mnohé další. Sledována je materiálová skladba všech prvků, vybavení stavby, instalované stroje, atd. Mimořádnou pozornost je třeba věnovat krovům (Without a roof, there is no architecture.). Všechny prvky a spoje mají být dokumentovány. S výhodou lze získat dendrochronologická data. Krovy jsou často opomíjenou partií stavby. (Je však třeba též říci, že zejména korektní proměření krovu je neobyčejně obtížné!)

Dobrý měřický podklad sám o sobě obsahuje řadu podrobností, vypovídajících o vývoji objektu, případně vyvolává otázky, které jsou vysvětleny při podrobné analýze na místě. Při práci na místě jsou kombinovány měřické kresby s vlastními detailními nákresy. Poloha prasklin či nerovnosti zjištěné při šikmém osvětlení pomohou k novým zjištěním, ale vyvolají i nové otázky. Při nedestruktivním průzkumu je třeba uplatnit zkušenosti k vypátrání maxima vědomostí o vnitřku zdiva.

Detailní průzkumy kleneb jsou zatím vzácností. Většina řezů a jiných nákresů kleneb v publikacích je výplodem fantazie! Zlomové body či hrany v klenbách a jejich technické provedení zůstávají většinou neznámé.

Je třeba pamatovat na to, že v průběhu jednotlivých stavebních etap mohlo docházet i ke změnám materiálu a technologie stavby.

Speciální metody – pokud možno nedestruktivní – jsou zatím jen ojedinělými doplňky. Infračervené snímky, magnetometrie, detektory kovu.

Při nedestruktivních výzkumech bývají prováděny sondy k rozpoznání stratigrafie nátěrů, omítek atd. Místa pro sondy musejí být pečlivě zvolena a sondy musejí mít co možná malé rozměry. Jejich provedení musí být "čisté" jako u archeologických "profilů". Metody hodnocení stratigrafií mají být při zpracování a vyhodnocení sond základním vodítkem. Sondáže by měl provádět restaurátor, neboť má potřebné zkušenosti. Restaurátorské sondy by ovšem vždy měly být kladeny v dohodě se stavebním archeologem. (Sondáže na omezené ploše ovšem samozřejmě mají podmíněnou platnost! Výzkumy by měly být doplňovány důsledným sledováním stavby v průběhu její případné opravy či úpravy!)

Při analýze by měly kooperovat relevantní specialisté.

Všechny podstatné hodnoty stavby mají být posouzeny dříve, než začnou projektové práce opravy.

Detailní analýzy jsou konfrontovány s typologickým posouzením stavby, slohovým hodnocením architektonických prvků, malířskou a jinou výzdobou, atd. Hodnotí se též vztah ke stavitelství v daném regionu.

Hodnotí se metody opracování materiálu (stopy nástrojů na kvádrech či na trámech v krovu), formáty cihel, kamenické a tesařské značky, atd. Samozřejmě jsou zaznamenány všechny datované údaje na objektu.

Při užití dendrochronologie je nutné důsledně posoudit vztah dřeva ke konstrukci, aby se vyloučilo znehodnocení výsledku přehlédnutím druhotného užití trámu.

Datování s pomocí uhlíku C-14 a termoluminiscencí se zatím uplatňuje vzácně. Obě metody mají mnoho limitů a technických komplikací.

Vše je hodnoceno ve vztahu k výsledkům archivního výzkumu.Využívá se historická ikonografie, plány.

Úměrně komplikovanosti stavby narůstá množství zúčastněných specialistů. Např. při průzkumu katedrály budou zváni historikové umění, historici, experti na liturgii a další. V případě venkovského statku se nelze obejít bez folkloristy. Kamenný materiál bude hodnotit geolog, průzkumy malt budou doplněny fyzikem/ chemikem. Téměř nevyhnutelná je spolupráce s archeologem.

Stavební archeolog tedy nezůstává při řešení množství různorodých otázek sám.

Všechny jednotlivé výsledky tvoří jakousi skládačku – puzzle. Výsledkem "poskládání" všech faktů je více či méně důsledné poznání vývoje stavby.

Stavebně-historický průzkum jako výsledek vědecké práce musí být publikován. Perfektní průzkum založený v archivu není patřičně využitelný pro vědecké studium. Nenahraditelné poznatky ukryté v hlavě průzkumníka jsou ohroženy ztrátou. Každý výzkum by měl být také vědecky orientovaný; archivovaný dokument by měl obsahovat souhrnný vysvětlující text. Schopné publikace by měly být i plány a fotodokumentace. Tužkové kresby plánů již dnes není nutné pro reprodukci překreslovat tuší (mj. to bylo zdrojem chyb a nepřijatelných zjednodušený). Plány je případně možné zpřehlednit zvýrazněním některých linií či ploch. Překreslení je však vhodné při velkém zjednodušení pro drobnou reprodukci. Grafické měřítko je nutné vždy zakreslit do plochy obrazu. Velmi dobrou orientaci čtenáři poskytují chronologické analytické nákresy půdorysů a nárysů. Perspektivní a jiné prostorové průměty (izometrie) jsou názornou pomůckou pro pochopení složitějších staveb.

 

Následuje kapitola o vývoji stavebně-historického průzkumu (stavební archeologie) v posledních desetiletích. Rozvoj disciplíny nesený původně výzkumy v Egyptě, Řecku, Římě, Mezopotámii a dalších "klasických" oblastech se nejprve rozšířil na středověké objekty (autor připomíná rozsáhlé inspirující výzkumy dómu ve Špýru) v posledních několika desetiletích i zcela moderní objekty (Einsteinova věž v Postupimi). Výrazná vlna zájmu o dokumentaci a výzkumy městských objektů souvisela s plošnou devastací mnoha historických center za 2. světové války. Dlouhá tradice kooperace archeologů a historiků architektury s dalšími specializacemi se podnětně rozvíjela ve Švýcarsku. Po 2. světové válce se rychle rozvinula kooperace geodetů s památkáři v Polsku.

 

Průzkumu by v zásadě měly být podrobeny všechny demolované objekty, avšak realizace takového požadavku je v nedohlednu.

 

Velmi instruktivním doplňkem komentované publikace je obsáhlý soubor různorodých nákresů z realizovaných průzkumů. Jde jak o detailní nákresy architektonických článků, rozbory celých průčelí, tak i o rekonstrukční nákresy stavebního vývoje, analytické kresby složitých spojů krovů, skladby okenních kružeb, zákresů poškození omítek, atd. Plány jsou doplněny stručnými charakteristikami dokumentace jak co do metody zpracování, tak co do účelu.

 

Jako nevyhnutelnou podmínku je třeba připočítat nutnost doplňování poznatků předběžného standardního stavebně historického průzkumu o poznatky, které lze podchytit při opravě. Opominutí takové potřeby je nejen u nás dosud zcela běžné a je třeba se proti němu všude možně ohrazovat. Tato podmínka plyne z textu Benátské charty, takže je povinností státní památkové péče pro její plnění vytvářet podmínky!

Je to důležité zejména proto, že předběžný průzkum, jak jej specifikuje autor publikace, nepočítá s takovým "pokračováním". To je trochu překvapivé, uvážíme-li, že nyní již některé evropské metodiky SHP obsahují doplňkový průzkum jako nedílnou součást (jen jako náměty průzkumníka tuto veledůležitou složku doporučuje naše metodika).

 

Některé problémy ve vztahu mezi památkářem a geodetem pojmenoval i archeodetický seminář, připomenutý úvodem. Myslím si proto, že bude dobré se opět pokusit o obnovení širší debaty mezi oběma disciplínami (tím nechci popřít, že k některým ojedinělým účinným kooperacím stále dochází; ty však při své raritnosti spíše přispívají k zakrývání existujících problémů).

 

Pro naši památkovou péči z publikace plyne mnoho otázek. Můžeme pozorovat, že v naší zemi, která byla obdařena Líbalovou metodikou, vývoj již nějakou dobu stagnuje. Tím nechci popřít to, že iniciativou některých památkářů i soukromých průzkumníků vznikají skvělé příklady, co do kvality srovnatelné se světem. Je však zřejmé, že pracnost, které se v některých zemích daří docilovat, nebude v našich ekonomických podmínkách dlouho systematicky dosažitelná.

 

Komplikovanost moderního průzkumu a nutnost jeho interdisciplinární koordinace mě stále více přesvědčuje o tom, že bude potřebné co nejdříve hledat cestu k prosazení konceptu projektů průzkumů, jak jsem o nich již několikrát psal. Zdá se být stále zřetelnější, že v tomto směru může být přínosem vypracování metodiky. Je však zřejmé, že také taková metodika by měla vznikat v kooperaci řady osob, aby se snížilo riziko opominutí důležitých okolností.

 

 

Otázky:

Jak dlouho ještě budou muset průzkumníci slevovat ze svých nevyhnutelných požadavků na technické a personální vybavení?

Kdy pochopí vedoucí instituce a osoby státní památkové péče, že řešení těchto potřeb není možné trvale odkládat?

Kdy se v tomto smyslu přestanou spokojovat s improvizovanou grantovou podporou jednotlivých nadšenců a zvolí systémové řešení?

Jak je to dnes s úrovní našeho standardního stavebně-historického průzkumu ve srovnání s vyspělými zeměmi?

 

Vydáním publikace dává ICOMOS najevo, co považuje za věcně přiměřenou dokumentaci stavebně-historického průzkumu. Z výběru příkladů je zřejmé, že standard je založen na stupni vývoje, kterého metodika dokumentace dosáhla v Bavorsku. Na první pohled by to mohlo souviset s tím, že se nedávno prezidentem ICOMOS stal Michael Petzet, do té doby ředitel bavorského památkového úřadu. Sledování publikační činnosti u našich jihozápadních sousedů nás přesvědčuje o tom, že výzkumy památek a zejména dokumentace průzkumů tam v Petzetově éře cílevědomě směřovala k nynějšímu pojetí. Vlastně je v Bavorsku již delší dobu standardem. Orientačně to můžeme zjistit podle ilustračního doprovodu článků v časopisech, ale zejména dobrý přehled poskytují přírůstkové seznamy plánové dokumentace v ročenkách bavorského památkového úřadu.

Z obsahu dokumentace lze poznat, že v Bavorsku se prosadilo takové pojetí, že průzkum a jeho dokumentaci má smysl zpracovávat i jako "vědu pro vědu". Tedy ne v tom smyslu, že průzkum je jen podkladem pro stanovení památkové koncepce. Ale po zpracovateli se požaduje, aby byl schopný zachycovat stále větší množství detailů. A to i tehdy, když jejich původní smysl zatím není jasný.

Bavoři však nejsou ve svém přístupu opuštění. U nás je poměrně málo známá dosti podstatná tradice vyměřování památek v Itálii. Autor publikace zmínil Švýcarsko. Po 2. světové válce se vyměřování památek dostalo velké pozornosti ve zdevastovaném Polsku.

Přesto je třeba úroveň měřické práce trochu prověřovat. Ne vždy totiž apartní a pečlivě provedená kresba odpovídá skutečnosti. Nejlépe to poznáme, pokud jsou u článku současně připojené fotografie. Pak často odhalíme vážné vady v kresbě. Okna mívají jiné proporce, jinak rozmístěné příčky v křídlech (někdy je to způsobeno nepozorností, ale jindy dosti běžnou "machou" geodetů, kteří na první pohled stejná okna nesprávně zaplní jediným schématem z nějakého zásobníku v paměti počítače), skutečnosti často neodpovídají způsoby provedení zdiva, spárořez, tvary dekorativních prvků bývají deformované (to je časté např. u volut).

Je zřejmé, že v publikaci popisovaný způsob dokončování kresby "na místě" umožňuje většinu těchto vad vyloučit. Přesto bych byl rád, kdyby předkládané nákresy byly alespoň v několika případech doplněny instruktivnímu fotografiemi.

Rozsáhlé kooperace, nutné pro korektní vyhodnocení památky podle mého názoru nepochybně vyžadují účast koordinátora a zpracování projektu průzkumů. Autor publikace se však o metodě koordinace nezmiňuje. Zřejmě ji ponechává na rozhodnutí příslušných osob v konkrétní situaci. Dosavadní atomizované (či atomizující) přístupy naší památkové péče příliš jasně nesměřují k nějakému systému v koordinaci průzkumů. Zřejmě se má za to, že tuto koordinaci nejlépe zajistí památkář pokyny ve svých směrnicích pro konkrétní úpravu památky.

 

V publikaci jsem možná přehlédl zmínku o způsobech vyznačování rozdílných jevů barvami. Zejména je totiž potřeba stanovit, aby se používaly trvanlivé barvy (většina barviv z počítačových tiskáren a plotterů není příliš trvanlivá, pastelky jsou trvanlivé, některé se však časem sprašují). V odstavci o trvanlivosti používaných materiálů jsem nezaznamenal zmínku o způsobu upevňování fotografií k podložce; velká část lepidel totiž může narušit fotografický obraz, nebo lepidla mohou po vyschnutí přestat "držet".

 

Osobně jsem velmi zvědavý na první příklady využití 3D scanovaní v našich podmínkách. Technika je velmi nákladná. Je však možné, že jednotlivé realizace by nemusely být příliš drahé, protože zpracování plánů by mohl být velice rychlé.

 

Cena plánů a průzkumů u nás však bude ještě dlouho limitujícím faktorem. Za nynějších podmínek není systematické zpracování takových plánů, jaké ilustrují uvedenou publikaci, vůbec možné. Na výzkumnou činnost by stát zřejmě musel vydávat mnohonásobek nynějších prostředků. Zdá se mi, že to zatím není možné ze dvou hlavních důvodů. Jednak je stát chudý, jednak o této potřebě nejsou přesvědčeny špičky státní památkové péče. V této atmosféře si prostor pro podrobnou dokumentaci vyvzdorují jen jedinci a nadšenci (známé plány Michaela Rykla snesou nejvyšší měřítka – však také zatím nejsou moc napodobovány, dále některé výsledky pracovníků památkového ústavu v Pardubicích či středočeského ústavu).

 

Na obsahu publikace je významné zdůrazňování i těch nejdrobnějších detailů. Vytěžení maxima informací má pak větší význam, než vytváření pořadí významnosti jednotlivých stavebních etap (často pak vedoucí k individuálně motivovanému "posilování" autenticity odstraňováním některých "rušivých" částí).

 

V publikaci není zvláště zdůrazněna důležitost průzkumů při opravě. Je možné, že této sféře výzkumů bude věnována pozornost jindy. Přesto bych na ně chtěl obrátit pozornost. Jsem totiž přesvědčen o tom, že zejména v kapacitní a finanční tísni jsou tyto průzkumy zásadním zdrojem informací i pro případné pozdější komplexnější rozbory. Dokumentace historických prvků při opravách by se rychle měla stát samozřejmostí. Nakonec je to často podobné, jako dokumentace při demolici. I při nejšetrnější opravě jsou některé prvky měněny a tyto změny by měly být zachyceny. Přitom je stavební dokumentace při opravách vlastně totéž jako záchranný archeologický výzkum či restaurátorský průzkum nátěrů omítek. Tyto jsou požadovány ze zákona, stavební dokumentace nikoliv. Proboha proč ne?

 

Těm, kdo u nás chtějí detailní dokumentaci v rámci průzkumů chtějí prosazovat, by se práce M. Schuberta, prezentovaná jako standard ICOMOS, měla stát oporou při vyjednávání podmínek také vůči památkové péči.

// © Jan SOMMER, 2003-09-21

 

PEŠA Vladimír, JENČ Petr: Pravěké, středověké a novověké lokality Českého Švýcarska, in: Minulosti Českého Švýcarska I. Sborník příspěvků historické konference 2002, Správa Národního parku České Švýcarsko, Krásná Lípa 2003, s. 56-79. Četné faksimile nápisů z jeskyň a prostoru převisů v pískovcích. Metoda není uvedena (frotáž?, kresba na průhlednou fólii?). V jednom případě uvedeno "zaměření a překreslení pomocí sítě". Údajně se připravuje publikace dokumentace historických skalních rytin.

// © Jan SOMMER, 2003-09-06

 

Zoja MATULÍKOVÁ: Příspěvek k otázce stratigrafických průzkumů barevných a omítkových vrstev a jejich význam při rekonstrukci historických fasád, in: Zprávy Státního památkového ústavu v Brně 6/2002, s. 55-65.

Upozornění na potřebu doplňovat stavebně-historické průzkumy o průzkumy stratigrafie nátěrů. Autorka dokládá několik podrobně popsaných příkladů. Ve sféře památkové péče se jedná o poměrně průkopnický přístup. Přesto se autorka omezuje na požadavek realizovat tyto průzkumy jako podklad pro projekt a pro památkovou koncepci. Nikoliv jako součást komplexního poznání. V tu chvíli by totiž musela konstatovat, že škála průzkumů bude muset být daleko širší. Průzkumy vyplývající z představ památkové péče totiž vždy směřují k získání podkladů pro určitou činnost pro docílení korektního "řešení" vzhledu objektu. To, že památka je komplexní organismus, se pak nedá "řešit". Pak by se totiž průzkumy staly bezbřehými, takže by je vlastně při jejich komplexnosti nebylo možné nikdy ukončit. Jestliže tedy autorka vytýká památkářům, kteří nestojí o exaktní poznatky, že rozhodují podle svého "pocitu", může se to stát i tomu, kdo využívá výsledky "výběrových" průzkumů, byť sebepodrobnějších. Tak tomu přece do jisté míry bude v momentě, kdy se "řešení" bude podřizovat změněné okolní situaci – to snad není věc "citu"? I když "moderovaného" větším množstvím informací. Ale i kdybychom zvolili zcela exaktní podklad pro rozhodování, je to také jen výsledek našeho "pocitu", že má takový podklad být respektován. Jaksi není možné se vykroutit z toho, že půjde o subjektivní rozhodování. Nejvyšší hodnotu mu dá svědomitost, znalosti, snaha vědět co nejvíce, tak aby se památce, která je tu od toho, aby nám říkala, že naše existence má smysl, pomohlo k srozumitelnosti a trvanlivosti.

// © Jan SOMMER, 2003-08-28

 

Dějiny staveb 2002, Plzeň 2003, 198 s., formát A4. Sborník vybraných referátů z konference v Nečtinech konané ve dnech 5. 4. - 7. 4. 2002. ISBN 80-86596-18-4.

V následujícím textu je uvedeno jen několik stručných poznámek k vybraným příspěvkům (celý obsah např. na http://sweb.cz/ezppnovepublikace/).

Hana HANZLÍKOVÁ: Příspěvek ke způsobu zpracování prohloubeného stavebně historického průzkumu na příkladě rozboru vnějšího pláště mostní branky ve Stříbře, s. 51-55. Povšechná informace o metodě zpracování dokumentace líců zdiva stavby s využitím výpočetní techniky. Interaktivní systém propojuje nákresy, texty a fotografie. Při využití těchto metod vyvstává obava z omezenosti využití výsledku při budoucím rozvoji výpočetní techniky.

Milena HAUSEROVÁ, Michael RYKL: Dům čp. 150 - 151 na Starém Městě pražském, s. 57-71. Pozoruhodná syntetická studie je doplněna několika důkladnými analytickými nákresy úseků zdiva. Na nákresu na straně 66 je s velkou precizností zakresleno velké množství detailů. Z porovnání s připojenou fotodokumentací je ovšem zřejmé, že "kostra" nákresu byla vytvořena oměrnou metodou (což není ve stati uvedeno). Přesto je zpracování dokumentace mimořádně precizní, instruktivní a příkladné. V kresbě chybí grafické měřítko a nejsou uvedeny ani kóty.

Autoři upozorňují na zajímavé doklady hromadné výstavby několika sousedních domů zřejmě na základě jednotné stavební akce, jejímž výsledkem asi měly být buď domy k prodeji nebo k pronájmu.

Vít JESENSKÝ: Menší panská sídla, zámečky a tvrze, s. 73-76. Na s. 76 ukázka terénní skici dveří se zachycením detailů.

Tomáš KAREL, Vilém KNOLL: Počátky stavebního vývoje hradu Kinsbergu ve Starém Hrozňatově, s. 78-92. U drobného nákresu na s. 85 lze ocenit uvedení použité metody měření (uvedeno "pásmo" - asi se jedná o měřítko délky 2 či 3 m, snad o skládací "metr").

Michal PANÁČEK: Problematika dokumentace historických krovů, s. 131-137. Systematicky vystavěná práce vychází z bohatých zkušeností při dokumentaci historických krovů staveb. Je třeba říci, že krovy jsou značně komplikované útvary, často poznamenané množstvím deformací a odchylek od ideálních tvarů. Při měření je tedy třeba vždy zvažovat, nakolik je významná "průměrná" typová informace, nakolik je třeba zachytit různé nepravidelnosti do detailu. Typy dokumentace autor dělí do tří základních skupin, které by ovšem měly navzájem korespondovat. První skupinou jsou více či méně podrobné terénní skici; autor přitom poukazuje na některé důležité parametry, které by neměly nikdy ani v té nejjednodušší dokumentaci chybět. Druhou skupinou dokumentace jsou podrobnější a přesné nákresy vybraných úseků konstrukce, sloužící především k vědeckému výzkumu. Vrcholem škály metod je komplexní dokumentace, rovněž autorem podrobně charakterizovaná. Autor také naznačuje způsob zacházení s dokumentací, neboť je potřebné veškerou dokumentaci zachovat a případně umožnit její využitelnost, pokud nastane potřeba, např. při zamýšlené opravě. Tady je zřejmě možné vidět velký dluh na straně památkové péče, která zatím vůbec nebuduje nějaký ucelený systém evidence dokumentace. Autorovy přístupy k dokumentaci krovů samozřejmě mohou být inspirativní i pro zpracování dokumentace jiných součástí staveb.

Zdeněk PROCHÁZKA: Historie a stavební vývoj kostela sv. Jiří v Koutě na Šumavě, s. 141-148. Článek je doplněn zajímavým sledem historických stavebních plánů.

Jan SOMMER: Pokus o edici dokumentace architektonických článků, s. 150-158. Úvaha, která vedla k založení edice. Musím říci, že dosavadní ohlas edice je minimální. Proto zvažuji její výrazné omezení, ale zatím také hledám sponzory.

František R. VÁCLAVÍK: Zděná helmice a ochoz věže kostela Nejsvětější Trojice ve Všestarech, s. 175-180. Na s. 176 detailní dokumentace zdiva atiky věže. Nákresy jsou pojednány velice přehledně. Jejich přesnost ovšem není jak ověřit.

 

Jan SOMMER: Česká Kamenice, kostel sv. Jakuba Většího. Architektonické detaily lodi, MONUDET-4, Praha 2003, formát A4, 12 stran.

Sešit obsahuje precizní dokumentaci profilace západního portálu lodi, hlavní římsy kostela, ale zejména unikátní nákres a poznatky z průzkumu otvoru v klenbě hlavní lodi, nepochybně souvisejícího se zatím neznámými obřady v interiéru chrámu.

 

Jan SOMMER: Poznámky ke gotickým architektonickým detailům z ostrovského kláštera, in: 1000 let kláštera na Ostrově (999-1999). Sborník příspěvků k jeho hmotné kultuře v raném a vrcholném středověku, Národní muzeum, Unicornis, Praha 2003, s. 55-68. Stať je doprovázena řadou precizních nákresů architektonických prvků, byť reprodukovaných ve značném zmenšení. Obsah sborníku.

 

Průzkumy památek, roč. 9, 2002, č. 2, 184 stran.

Z obsahu:

Pavel KROUPA: Průzkumy památek a my, s. 1-2. Neobyčejně mi imponuje styl, s nímž autor s klidným nadhledem pohlíží na svůj život ve vztahu k památkám, jimž se rozhodl věnovat své síly jak z hledisek ochrany, tak jako jedna z ústředních postav výzkumu gotické architektury. Význam rozpoznání vazeb umělecké formy a konstrukčního ústrojenství památek vysvětluje P. Kroupa se silou, kterou vnímám řekl bych až drtivě. Přesvědčivě dovozuje, že právě co nejširší pochopení pro poselství, které památky přinášejí do naší doby, je nejúčinnější základnou pro to, abychom dokázali pro památky něco účinného vykonat. Nakonec se může dostavit i vědomí, že lidé takové věci dělají rádi, ne jen proto, že jim to úřad nařizuje. Podmínkou je vědění. Je to také jediná cesta k oné přetřásané autenticitě. Milý Pavle, díky.

Jiří ŠKABRADA, Martin EBEL: Dům čp. 57, zvaný Daliborka, v Lounech, s. 3-18. Brilantní rozbor objektu je doplněn několika detailními nákresy. Jak nasvědčují některé připojené fotografie, jsou nákresy většinou spíše schematické, i když jsou solidně provedené. Metoda a přesnost měření není uvedena. Nejsem si vůbec jistý přesností nákresu profilu stropního trámu na s. 10!

Vladislav RAZÍM: K problematice stavební podoby a vývoje středověkého opevnění města Loun, s. 19-50. Přesnost drobných nákresů profilů na s. 42 není udána. Stať je jinak velmi precizní, doplněná špičkově zpracovanými rekonstrukčními plány městského opevnění.

Petr KROUPA: Klášterní kostel v Sedlci u Kutné Hory v kontextu cisterckého stavitelství (dílčí úvaha k problematice gotické architektury), s. 51-74. Po letech čistě kunsthistorických přístupů k architektuře 14. století se v poslední době objevují pokusy vyhodnotit některé stavby nově také na podkladě podrobnějšího hodnocení architektonické i konstrukční podstaty staveb. V předkládané studii navazuje Petr Kroupa na články Pavla Kroupy z posledního desetiletí (zde si musím dovolit poznámku ke komickým dopadům dosud běžně užívaných systémů citací s krácením křestních jmen; jelikož zde musel autor citovat články své i Pavla Kroupy, poradil si tím, že své i jmenovcovo křestní jméno rozepsal, kdežto ostatní "nešťastníky" nechal jen s jedním písmenkem na místě ve skutečnosti existujícího křestního jména – tak jen čekám, až to i redakci PrP dojde, že se bez křestních jmen v citacích neobejdou – vždyť je od letoška začali psát i v Umění!!!).

Z hlediska dokumentace architektonických článků musíme prakticky všechen očekávatelný materiál oželet. Nedozvíme se tak nic o profilech okenních ostění (které se v detailech liší), o profilaci klenebního žebra, o němž se mluví v textu, o podobě zmiňovaného fragmentu portálu….

Zdá se mi, že stavbě bude ještě třeba věnovat detailní pozornost. Docela by mě zajímalo, zda jsou nějak systematicky sbírány poznatky v průběhu nynějších oprav chrámu. V těchto měsících v kostele probíhají statické zásahy, které možná v některých místech vyvolají invaze do konstrukcí, při kterých by patrně mohly být dokumentovány části stavby (nemluvě též o tom, že je v interiéru přemísťováno lešení, z něhož snad jsou fotografovány a proměřovány detaily architektonických článků a stavebních konstrukcí).

S definitivním výrokem ohledně oddělení kaplí v chórovém ochozu příčkami asi bude možné přijít až po případném archeologickém výzkumu. (Když už jsou bez dokladů odhadovány příčky, nebo naopak odmítány, lze klidně přicházet i s dalšími variantami. Co třeba možnost, že šestiboké kaple byly zcela odděleny příčkou, v níž byl portál a případně okno? Nebo mohly být příčky nízké jako v Salemu.)

Šneková schodiště lze sotva interpretovat jako cestu pro dělníky během stavby. Po těsných schodištích by nemohli nosit materiál a budování tak složité konstrukce jen kvůli tomu, aby dělníci s prázdnýma rukama docházeli na pracoviště, se mi nezdá možné. Pochybnosti v tomto smyslu samozřejmě jsou posilovány i tím, že na stavbě jsou tato schodiště tři, i když až na půdu střech hlavních lodí stoupají jen dvě. Je tedy třeba počítat s tím, že schodiště měla jiný význam. Mohlo jít o komunikaci pro potřeby oprav střech (které bylo třeba provádět prakticky stále), ale také o přístup nějak související s liturgickým provozem (obsluha zvedacích zařízení pro lustry či pro vytahování symbolických a obřadních předmětů). Bude také třeba věnovat pozornost zjišťování, proč menší schodiště v koutu na východním konci severní boční lodi nemělo spodní vstup na úrovni podlahy, ale o několik m výše (za upozornění děkuji p. Bartošovi z Kutné Hory). Úvaha o tom, že se tato schodiště stavěla jako jakési "páteře" (přitom bez potřeby lešení), jimiž se vzhůru transportoval stavební materiál, a z nichž se také stavěly okolní (dosažitelné?) úseky obvodového zdiva, se mi zdá dosti bizarní. Rozhodně by to nebylo možné považovat za "typickou gotickou zajímavost", neboť se spíše setkáváme se šnekovými schodišti prošpikovanými otvory po lešeňových kuláčích, směřujících všemi směry jako nějaké ježčí bodliny.

Úvaha o tom, že okna kostela původně nebyla opatřena kružbami, není dle mého názoru dobře podložena. Nepravidelnosti v osazení nynějšího zasklení svědčí o tom, že poloviční pruty ostění byly upravovány. Lze považovat za velmi pravděpodobné, že díly kružby, které souvisely s ostěním, byly odsekány. Právě tak tomu bylo i u oken karneru, kde to lze doložit lépe, protože tam jsou poloviční pruty na stojkách zachovány, kdežto na záklenku chybí. Jsem tedy přesvědčen o tom, že okna kostela původně měla kružby, i když pro to zatím není důkazu.

Tvrzení, že všechna okna v kostele mají shodnou profilaci, není zcela přesné. Ovšem odchylky jsou velice drobné a jejich odhalení je možné jen na základě přesného měření. Kruhová okna v západních štítech bočních lodí nemají ostění zkosená, ale rovněž opatřená výžlabkem, i když zjevně mělčím.

Půdorys ochozu s kombinací pravoúhlých a trojbokých polí ve vnitřním ochozu má jednu základní přednost v tom, že narozdíl od všech jiných řešení umožňuje vytvořit kolem pětibokého chóru důsledně radiální kompozici. Všechna jiná řešení jsou poznamenána odchylkami od ideální geometrie zejména na styku ochozu s podélnou částí bočních lodí, kde zpravidla bývají lichoběžníková pole (nebo vyžadují nepravidelnou klenbu závěrového pole chóru s umístěním hlavního svorníku do středu kružnice, nad níž je ochoz vytýčen).

Udivující je myšlenka, že by trojboké závěry dvou bočních kaplí ve Vyšším Brodu byly odvozeny ze Sedlce. Spodní část transeptu s kaplemi ve Vyšším Brodu je zjevně starší. Závěr hlavního chóru ve Vyšším Brodu asi byl dokončován s určitým zpožděním.

Závěr článku obsahuje četné podněty pro hodnocení architektury doby kolem roku 1300, avšak nelze říci, že by nabízel konečná řešení. Spíše předkládá rešerši literatury a přiklání se k některým jejím závěrům. Pokud se postupně bude rozvíjet bádání o slohu "kolem 1300", stane se článek Petra Kroupy jednou z položek dalších rešerší.

Jan ANDERLE, Josef KYNCL: Vývoj horního hradu v Bečově nad Teplou (s. 75-108). Velmi detailní popis. Účelně zpracovaná grafická dokumentace stavby s využitím rastrů. Vzhledem k rozsahu článku a bohatého doprovodu kvalitních fotografií zalitujeme absence nákresů architektonických prvků, jakož i několikrát zmiňovaných (projektových?) rytin v omítkách. Případně by bylo vhodné doplnit překreslení, neboť by mohlo jít o příspěvek k poznání gotických projektových metod.

Jan PEŠTA: Fara (bývalá tvrz) v Třebotově (s. 109-128). Podrobný text popisu a dějin stavby. Text není strukturovaný. Fotografie jsou z velké části pořizovány s měřickou latí. Nákresy jsou zřejmě schematické (mírně řečeno – velké odchylky se jeví mezi nákresem portálu na výkresu fasády na s. 113 a fotografií na s. 114).

Jiří BLÁHA: Poznatky z průzkumu krovů hradního paláce na Pernštejně (s. 128-137). Články Jiřího Bláhy i Michala Panáčka dnes již udivují bravurní metodou slovního popisu krovů. Texty jsou překvapivě přehledné. To platí tím spíše, že oba autoři zpracovávají precizní kreslená schémata krovů.

Michal PANÁČEK: Nález rytiny podélné vazby krovu na kostele v Lounkách (s. 138-141). Je, myslím, úplně jasné, že rytina měla být překreslena na fólii při ostrém bočním osvětlení (nejlépe umělém). Stavební vývoj kostela byl zřejmě složitější (loď byla zřejmě rozšířena a pak i zvýšena atd.).

// © Jan Sommer, 2003-03-31

 

Anforderungen an eine Bestandsdokumentation in der Baudenkmalpflege, Arbeitsmaterialien zur Denkmalpflege in Brandenburg, Nr. 1, 2002, 28 číslovaných stran (včetně obálky), formát A4. (Požadavky na dokumentaci stavu objektů pro účely stavební památkové péče). Metodická publikace.

 

V následujícím textu jsou podány stručné recenzní poznámky a pokus o hodnocení metodiky ve vztahu k situaci v české památkové péči. Pro tento účel je v nejprve předložen stručný překlad výtahu z textu. Překlad asi není v řadě případů věcně přesný, mj. proto, že jsem do důsledku neověřoval vztah některých volně převedených termínů k předepsané či zavedené terminologii v naší praktické památkové péči. Věřím však, že se mi podařilo vcelku postihnout smysl textu. Uvítal bych ovšem podněty čtenářů k přípravným korekcím ve smyslu správné terminologie, užívané v naší památkové péči a mezi projektanty a restaurátory.

 

Směrnici zpracovalo oddělení výzkumu památek, referát stavebního průzkumu, v braniborském zemském úřadu pro památkovou péči a zemské archeologické muzeum.

V úvodu práce je zdůrazněn význam zkoumání památek, související se skutečností, že každý objekt prodělává osobitý a nezaměnitelný stavební vývoj. Čím heterogennější byl stavební vývoj, tím důležitější je stavebně-historický průzkum a dokumentace, podmiňující také přiměřené zacházení s historickou substancí. Pro realizaci oprav je poznání stavební podstaty důležité např. tehdy, je-li budova staticky narušena. Je nutné poznat vývoj budovy tak podrobně, jak je to možné - dostatečné poznání je zpravidla dosažitelné jen na základě průzkumu a dokumentace. Metodika postupu takového průzkumu je předmětem této publikace.

Podrobné poznání je též podstatné jako podklad pro vysvětlování významu ochrany památek širší veřejnosti.

Při dokumentaci budovy jsou kombinovány různé metody. Zejména se jedná o vyměřování, jehož výsledky jsou zaznamenány v půdorysech, řezech a nárysech. Využívané metody pokrývají širokou škálu od jednoduchého "aditivního" ručního oměřování až po exaktní geodetické měření, realizované specializovaným ateliérem. Pro nákresy průčelí apod. je často využívána stereofotogrammetrie, u motivů se zanedbatelnou plasticitou členění pak i měřické snímky. (Messbild - je zajímavé, že jednoduché snímky, obkreslované pro zjednodušené nárysy úseků fasád apod., jsou v Německu často užívány; u nás k tomu dochází jen ojediněle; konec konců nemáme pro tento typ dokumentace ani vhodný výraz. Archeologové zřejmě mají takové snímky na mysli, když hovoří o tzv. jednosnímkové fotogrammetrii.) Efektivní a praktické je detailní ruční oměřování s využitím příslušných pomůcek a přístrojů.

Srovnatelně významná je fotodokumentace, neboť je vysoce "výkonná" zejména při zachycení existujícího stavu objektu (mluví se o vysoké hustotě informace). Používané způsoby fotografování zaujímají širokou stupnici od minimalistických barevných kinofilmových obrázků přes černobílé snímky na střední formát až po velkoformátovou techniku. Strohé měřické snímky a snímky pro stereofotogrammetrii mohou též tvořit část fotodokumentace.

Základem stavebně-historického průzkumu je důkladný průzkum objektu a interpretace nálezů na stavbě samé, dále studium písemných podkladů v archivech, jakož i uměleckohistorická srovnání a studium stylových souvislostí. Z kombinace těchto a dalších přístupů vychází více či méně přesné pochopení stavebního vývoje.

Rozhodnutí o tom, které metody budou využity, závisí na různých okolnostech, které musejí být vždy znovu zváženy (mj. v závislosti na památkové hodnotě objektu, na jeho vypovídací schopnosti, na rozsahu zamýšlených zásahů do substance objektu).

Příprava památkového dokumentačního záměru je náročná a zodpovědná práce. Stanovené postupy dokumentace musejí respektovat záměr na budoucí využití objektu.

V metodice jsou popsány požadavky, kterým má dokumentace vyhovět při posuzování prováděném orgány památkové péče.

 

Památkový zákon v Braniborsku ukládá vlastníkům památek při jejich úpravách povinnost pořízení dokumentace. Dokumentace stavu, kterou musí zajistit stavebník a projektant, má zřetelně zachytit historické změny objektu, přestavby, rozšíření - tedy objasnit podstatu nynější podoby památky. Způsob provedení dokumentace se přizpůsobuje potřebě konkrétního objektu. Obsah dokumentace se může omezit na cíleně vybrané části objektu nebo na určitý specifický problém. Důležitá je také dokumentace změn, k nimž došlo v průběhu sanace (zjevné i skryté jako např. změny materiálu). Na závěr sanace tak jsou k dispozici nejen plány, ale i doklady reálného provedení.

O tom, jaká dokumentace má být provedena, rozhodují příslušné památkové úřady. K tomu využívají třídílné stupnice podrobnosti dokumentace. S využitím předložených tabulek a "bloků" lze sestavit individuální dokumentační záměry. Širokou škálu úkolů lze rozčlenit do dílčích akcí podle příslušných potřeb.

Kategorie (podrobnost), způsob provedení (nákladnost) a přesnost dokumentace stavu závisejí na významu památky, na rozsahu plánovaných prací a na momentálním technickém stavu objektu. Jelikož jsou požadované výsledky dosažitelné různými prostředky, jsou některé oddíly dokumentace diferencovány, jiné jsou vždy shodné. Požadavky na dílčí dokumentaci lze stanovit podle příslušných částí metodiky.

Základní podmínkou pro každou dokumentaci je, že musí být zhotovena s využitím materiálů s maximální trvanlivostí. Dokumentace se zhotovuje v trojím provedení (vlastník, "okresní" památkový úřad a zemská památková péče). Originální kresby, případné skici, měřické protokoly a originální soupis prostor (Raumbuch) spolu s negativy se předávají zemskému památkovému úřadu k archivování.

 

Dokumentace stavu objektu (Bestandsdokumentation) sestává z:

1.             údajů o objektu

2.             údajů k dokumentaci

3.             údajů o užitých podkladech

4.             kresebné dokumentace stavu

5.             fotografické dokumentace

6.             slovního popisu stavu a nálezů

7.             předběžné hodnotící zprávy

8.             doplňků bodů 4 až 6 z průběhu stavebních prací

9.             závěrečného hodnocení objektu

 

Současně jsou prováděny restaurátorské průzkumy a dokumentace, užívající vlastní metody, které budou specifikovány v samostatné metodice.

Body 1 až 3 jsou závaznou součástí každé dokumentace bez ohledu na rozsah a kategorii.

Kresebná dokumentace odpovídá předepsanému stupni přesnosti. Způsob provedení dokumentace se může lišit podle kategorie dokumentace.

U popisu se v zásadě vždy požaduje soupis prostor, jehož rozsah odpovídá kategorii dokumentace. Soupis prostor je nejjednodušší metodou logického uspořádání zachycených pozorování a nálezů (podle jednotlivých prostor). Soupis prostor je nutné podle potřeby doplnit popisem rozsáhlejších jednotek, jako fasád, hmotového uspořádání stavby, půdorysné dispozice, konstrukcí, střech atd. Pokud není soupis prostor požadován (oprava fasády, objekt s jednou místností) je vyhotoven příslušným způsobem redukovaný popis. Soupis prostor může být podle potřeby doplňován (např. katalog oken, dveří atd.).

Před zahájením oprav a zásahů do památky musí být zpracována předběžná hodnotící zpráva, která shrne dosavadní poznatky, neboť je nutné umožnit využití poznatků při zamýšlených zásazích. Podle nálezové situace se předběžná hodnotící zpráva v úplnosti nebo po určitých úpravách stává součástí závěrečného hodnocení objektu; to může být sepsáno až po vyhodnocení všech poznatků z průběhu opravy (realizované doplňky a změny je třeba odlišit).

Nejvhodnější je provést průzkum stavu již před zahájením projektování. Pokud to není možné, má být proveden do zahájení zásahů do objektu. Podíl přínosu předběžného průzkumu a průzkumu při opravě je závislý na stavu objektu (omítky atd.).

 

Součásti dokumentace stavu (Bausteine der Bestandsdokumentation)

Pomůcka k posouzení kvality a stupně přesnosti (Genauigkeitsstufe) různých součástí dokumentace stavu.

Je třeba zdůraznit, že pro zhotovení dokumentace musí být použito archivovatelných materiálů (nekyselý papír, barytový papír pro fotografie, dokonale trvanlivá lepidla, nekyselé průhledné obálky, atd.)

 

1.         Všeobecné údaje o památce

-              okres

-              místo (lokalita)

-              ulice, číslo domu

-              parcelní číslo

-              výsek pozemkové mapy (pokud neexistuje katastrální mapa, lze ji nahradit polohopisným plánem nebo skicou)

-              nynější vlastník a jeho kontaktní adresa

-              identifikační snímek

-              stručný popis objektu

 

2.         Všeobecné údaje o dokumentaci

-              okolnosti průzkumu (důvod)

-              zadání (Aufgabenstellung)

-              zadavatel

-              období zpracování a termín předání

-              spolupracující specialisté (např. dendrochronolog, restaurátor, znalec dřeva)

-              vysvětlení případných odchylek dokumentace od norem

-              speciální systémy, které byly v dokumentaci použity

-              údaj o místu uložení originálu dokumentace, o počtu kopií a o jejich adresátech

 

3.         Údaje o připojených a využitých podkladech

3.01         Byla již památka někde popsána se svými zvláštnostmi, ve svém vývoji? – ano/ne

3.02         Pokud ano, kde? (seznam, Dehio, soupis, vlastivěda)

3.03         Existují plány? – ano/ne

3.04         Pokud ano, jaké?

3.05         Kde jsou uloženy?

3.06         Měřítko?

3.07         Doba vzniku?

3.08         Existují zaměření nebo kresby pro přestavby a změny? – ano/ne

3.09         Pokud ano, kde a v jakém měřítku?

3.10         Doba vzniku?

3.11         Existují stavební spisy? – ano/ne

3.12         Pokud ano, kde? (zpravidla na stavebních úřadech, v městských a okresních archivech, na památkovém úřadu, v zemském archivu, v příslušném státním archivu)

3.13         Které období postihují?

3.14         Existují fotografie objektu? – ano/ne

3.15         Pokud ano, kde? (vlastivědné muzeum, památkový úřad, soukromá sbírka)

3.16         Datace snímku?

3.17         Proběhly v objektu nebo v jeho okolí archeologické výzkumy? – ano/ne

3.18         Pokud ano, kdy?

3.19         Kde jsou uloženy nálezové zprávy?

3.20         Existují zprávy o restaurátorských průzkumech? – ano/ne

3.21         Pokud ano, kde jsou uloženy?

3.22         Autoři?

3.23         Doba vzniku?

3.24         Existují dendrochronologické průzkumy? – ano/ne

3.25         Pokud ano, kdo je realizoval?

3.26         Kdy?

3.27         S jakým výsledkem?

3.28         Údaje o užití (v možném rozsahu)

3.29         Údaje o vlastníkovi (v možném rozsahu)

 

4.         Kresebná dokumentace průzkumu

Rozlišení kvality

Kategorie 1

Zaměření stupně přesnosti 1 nebo 2

a/nebo

zakreslení nálezů v plánech (půdorysy, řezy, nárysy)

a/nebo

zakreslení nálezů (Kartierung der Befunde) na fotografiích (fólie přes fotografii), pokud neexistuje nárys fasády

a

relativní plán stavebního vývoje (tzn. rozlišení originální substance a dodatečných změn s jejich relativním rozlišením)

Kategorie 2

Zaměření stupně přesnosti 3

a/nebo

zakreslení nálezů v plánech a pohledových kresbách, příp. na fólii přes "měřické snímky" (Messbildern)

a

vyznačení stavebních fází v kopii zaměření stavu, příp. částečně jen relativní vyznačení

Kategorie 3

Zaměření stupně přesnosti 4

a/nebo

zakreslení nálezů v plánech a pohledových nákresech, případně u plošných průčelí v měřických snímcích

a

plán stavebních fází v kopii zaměření stavu

 

Nákresy musí být přinejmenším u stupňů přesnosti III a IV (sic!) na trvale skladovatelném materiálu, který je rozměrově stálý. Na každém listu musejí být navzájem kolmá měřítka po délce listu a napříč, přes celý rozměr listu, a větrná růžice.

Zakreslování detailů je možné jen tehdy, pokud nesníží čitelnost výkresu.

Výškové kóty podlah a výšek místností se zapisují i do půdorysů (při velkých diferencích tak hustě, jak je potřebné).

Zásahy do substance stavby, jako snímání omítek, musejí být minimální. Pokud je třeba přistoupit k sondážím, je nutný souhlas památkové péče.

 

Všeobecná pravidla pro volbu čar v kresbách

hrany řezu / silná plná čára (rozšířená směrem do hmoty konstrukce)

viditelné hrany / tenčí plná čára

hrany před nebo nad rovinou řezu, např. podhledy stropů / tenčí přerušovaná čára – delší úsečky

zakryté linie / tenčí přerušovaná čára – kratší úsečky

sklopená čela kleneb / tečkovaná čára

rovina řezu / silná čerchovaná čára

linie měrné sítě / čerchovaná čára – dlouhé úsečky

 

Odlišnosti v provedení kresby musejí být uvedeny v legendě.

 

Popis listu

-              přesné označení objektu

-              označení vyobrazeného řezu (např. půdorys přízemí)

-              u detailních výkresů přesné určení polohy detailu

-              zpracovatel, datum

-              doplňkové informace (např. vývojová stadia)

 

Pro zaměření stavu jakož i pro pořizování měřických snímků se připouští počítačové zpracování dat. Platí pro ně stejné požadavky na přesnost a na "informační hustotu" (Informationsdichte). U stupňů přesnosti I a II lze použít kopie výkresů, pokud jsou jako takové označeny; u stupňů přesnosti III a IV to není možné. Zkušenosti ukazují, že spolu s daty na nepřepisovatelném nosiči je nutné dodat kvalitní výtisk v měřítku na archivovatelném materiálu.

 

5.         Fotodokumentace

Celkové pohledy, pohledy na všechny strany objektu, jednotlivé části stavby, interiéry, důležité konstrukční a dekorativní detaily atd. Zvláštní význam mají snímky nálezů, neboť jsou podkladem pro odvození stavebně-historických interpretací. Snímky jsou přilepené a jsou popsané v souladu se soupisem prostor. Poloha motivu je vyznačena na připojeném půdorysu či nárysu. I v případě, že nebyl vyhotoven soupis prostor, musí být stránka s fotografií upravena na způsob jednoduché stránky soupisu prostor. Požaduje se fotografování s měřickou tyčí. Požadavek na černobílé fotografie vyplývá z požadavku na trvalou možnost archivace, protože mají značně delší životnost než barevné reprodukce, které v důsledku barevných změny ztrácejí svou dokumentační hodnotu.

 

Uspořádání záhlaví stránky s fotografií:

Fotodokumentace                                            List č.:

Místo:                                                                Datum:

Objekt: označení a/nebo adresa

Místnost č.:                                                      Ohraničující plochy prostory

Autor:

Vpravo od tabulky je připojena miniatura příslušného plánu se zakreslením úhlu záběru nebo s zachyceného místa a větrná růžice.

 

Rozlišení kvality

Kategorie 1

Fotografie (i barevné), maloformátové negativy, reprodukce na formátu 10x15 cm.

Zachycení místností diagonálními směry.

Kategorie 2

Černobílý maloformátový negativ, reprodukce na formátu 13x18 cm.

Pro každou stěnu minimálně jedna fotografie. Je možné část prostor dokumentovat diagonálními záběry.

Detailní snímky nálezů.

Kategorie 3

Černobílý negativ středního nebo velkého formátu, reprodukce na formátu 13x18 cm

a/nebo

měřické snímky [překreslené?] v měřítku 1:50 až 1:25.

Pro každou stěnu místnosti nejméně jeden snímek.

Stavební a nálezové detaily všeho druhu.

 

6.         Slovní popis nálezů

Soupis prostor (Raumbuch)

Vychází z kresby zaměření stavu. Číslování a označení prostor a ploch odpovídá značení v půdorysech a řezech, čímž se dosahuje jednoznačnosti. Uspořádání je standardní (pořadí začíná nejdůležitější prostorou a probíhá ve smyslu pohybu hodinových ručiček.

V úvodu soupisu prostor musí být uvedeno:

-              jméno a adresa zpracovatele, spolupracující specialisté (např. restaurátor, dendrochronolog, znalec dřeva atd.) a příslušného památkáře

-              doba zpracování a datum odevzdání

-              údaj o počtu originálů soupisu prostor a o místě jejich uložení

-              údaj o tom, ke kterému originálu jsou přiloženy negativy a obrazová dokumentace

-              speciální systémy užité v dokumentaci

Vhodné je použití standardních tabulek, protože je vždy možné snadno rozpoznat, které "kolonky" byly podle okolností ponechány nevyplněné.

 

Základní forma záhlaví stránky soupisu prostor:

Soupis prostor

autor:

 

místo:

list č.:

 

objekt: označení a/nebo adresa:

datum:

 

prostora č.:

vymezující stěny:

 

popis stavu:

nálezy/škody/pozorování

např. doporučení pro další zacházení s důležitými nálezy

 

Stupně kvality

Kategorie 1

Souhrnné hodnocení prostorových celků.

Sumární záznam. Poznámky alespoň v 1. a 2. sloupci.

Kategorie 2

Rozlišení podle ploch (stěny, stropy, podlahy, vybavení); částečně je podle potřeby možné kombinovat se souhrnným popisem některých místností podle kategorie 1.

Podrobnější text ve všech sloupcích.

Kategorie 3

Rozlišení důsledně podle ploch (stěny, stropy, podlahy, vybavení).

Úplné zpracování informací ve všech sloupcích a v případě potřeby doplnění dalších sloupců.

Detailní analýza všech nálezů a viditelných závad.

 

Aby bylo možné názorně a srozumitelně prezentovat popis i fotografie, je vhodné je kombinovat ve vzájemné souvislosti. Lze to účelně provést tak, že na dvoustraně je proti sobě list soupisu prostor a list s fotodokumentací, na němž je vyznačena i situace. Pokud k jednomu popisnému listu náleží více fotografií, jsou ve svazku řazeny bezprostředně za popisem a teprve za poslední následuje další popisný list. Pokud je údajů na listu málo, lze např. sdružit dvě tabulky s popisem na jeden list.

Další doplňující texty není možné umístit do tabulek [zřejmě není přesně uvedeno, zda mají být vkládány za dokumentaci příslušného listu, nebo až na konec svazku či na jiné místo].

Může jít o:

-              popis hmoty stavby (Baukörper) a pozorování o stavu objektu

-              navazující popis a hodnocení fasád (uspořádání, členění, tvary oken, změny, škody) s údaji konstrukci a materiálech

-              údaje k vyvinutí půdorysu v jednotlivých podlažích

-              zjištění [? – Erschließung]

-              střecha a krov (pokud není obsažen v soupisu prostor)

-              popis konstrukcí

-              vazby dřevěných prvků

-              způsoby opracování dřeva (tesané nebo řezané na katru)

-              střešní krytina

-              změny konstrukcí (opravy, doplňky)

 

Popis stavby s ohledem na potřebná opatření

U zadání, jimž je možné jen obtížně přizpůsobit soupis prostor, jako např. při opravě fasády či při sanaci části stavby, přejímá úlohu soupisu popis, přizpůsobený chystanému zásahu. Musí obsahovat popis stavu s údaji o konstrukci, materiálu a formě, jakož i popis viditelných závad a stejně jako soupis prostor musí být doplněn fotodokumentací.

 

7. Předběžné hodnocení

Rozhodování o způsobu zásahů a oprav musí být od počátku založeno na dostupných stavebně-historických poznatcích, k čemuž slouží hodnotící průběžná zpráva. Ta shrnuje všechny dosud získané poznatky a hodnotí je z hlediska významu pro budovu a/nebo pro zamýšlené zásahy. Jsou zdůrazněna místa, v nichž lze očekávat další významné nálezy. Jasně jsou rozlišovány interpretace, hypotézy a na stavbě zjištěné skutečnosti.

 

8. Doplňkové průzkumy v průběhu stavebních prací

V této fázi se doplňují údaje v soupisu prostor a fotodokumentace a probíhají úpravy analytických plánů. Tato část průzkumu v některých případech nepřináší velké doplňky poznání, avšak vždy je podstatná pro pochopení souvislostí a závad. Čím důkladnější je předběžný průzkum, tím méně vznikají překvapení, která ovlivní práce (to ovšem rozhodně neplatí se zárukou!).

 

9. Závěrečné hodnocení

Souhrnné hodnocení. Slovní vyhodnocení nálezů, interpretace velkého množství jednotlivých poznatků z vyměřování a průzkumu v co nejkomplexnější formě. Musí být zahrnuto i vyhodnocení archivních pramenů. Předběžná hodnotící zpráva je v potřebném rozsahu doplněna nebo opravena. Doplněna je také dokumentace skutečně provedených změn stavby, přičemž se navazuje na předchozí dokumentační systém.

 

Příloha

Stupeň přesnosti I – schematické zaměření (měřítko 1:100)

Schematické, ale přesto úplné zachycení přímým zakreslováním na místě nebo podle měřických skic s doplňky kreslenými rukou nebo rýsovanými.

Závady, poškození a deformace nejsou zobrazeny.

Stupeň zpracování: ruční kresby přibližně v měřítku se zachycením detailů nálezových situací.

V plánech se zobrazuje:

-              vnější rozměry a světlosti (čisté míry k povrchům omítek)

-              poloha a velikost otvorů

-              výšky podlaží a krovů

-              tloušťky zdí a stropů

-              úhly pomocí měření diagonál

-              zjednodušené zachycení krovů a viditelného hrázdění

-              označení místností se zápisem čísel v půdorysech

Výsledek: Jednoduchá dokumentace z hlediska typu stavby a půdorysného členění, výškových poměrů, tvarů a vnějšího vzhledu. Plány slouží jako podklad pro koncepční úvahy nebo jako podklad pro renovační práce, při nichž nedochází k zásahu do památkové substance.

 

Stupeň přesnosti II – zaměření blízké reálnému stavu (měřítko 1:50 nebo 1:100)

Podklad pro jednoduchou opravu bez záměru na větší změny nebo jako podklad pro komplexnější (urbanistické) rozbory, jakož i pro předběžné dokumentace také v rámci klasické inventarizace. Přesnost měření, vztaženo k celku budovy, musí být v rozsahu do +/- 10 cm. Konstrukční uspořádání musí být správně zachyceno v proporcích. Velké deformace musejí být podchyceny. Navzájem musejí korespondovat půdorysy nad sebou ležících částí stavby. Detaily – jako okenní rámy a průřezy trámů – musejí být zachyceny s orientační přesností (Zeichengenauigkeit). Dekorativní detaily (profilace obložení otvorů a ozdobné prvky) mohou být zakresleny zjednodušeně. Pro inventarizaci je zvláště důležité provedení kresby, která má umožnit i reprodukci ve zmenšené velikosti.

V plánech musejí být zachyceny (v rozsahu vnějšího ohledání):

-              konstrukce a struktura stěn

-              směry stropních trámů v půdorysu

-              zřetelné průhyby stropních trámů, deformace podlah a poklesy stěn, jakož i odchylky od pravých úhlů

-              příznaky dřívějšího stavu

-              označení místností se zápisem čísel v půdorysech

Může být připojeno:

-              detaily jako dveře, okna a štukové dekorace prostřednictvím zjednodušených kontur – typicky za pomoci fotografií

-              vnější rozměry a rozměry místností

-              vyznačení stavebního materiálu a konstrukcí

-              vyznačení závad

Výsledek: Dokumentace stavu téměř přesně odpovídající skutečnosti, zachycující konstrukční systém. Plány mohou sloužit jako podklad pro jednoduché sanace a zabezpečovací práce, jakož i k zákresu (Kartierung) restaurátorských průzkumů. Dále mohou sloužit jako podklad stavebně-historického průzkumu jednoduchých budov a pro urbanistické analýzy.

 

Stupeň přesnosti III – zaměření zachycující přesné tvary (verformunggetreues Aufmaß) (měřítko 1:50)

Exaktní zaměření se zachycením přesných tvarů, vyhovující potřebám stavebně-historického průzkumu. Základem tvarově přesného zaměření je trojrozměrný vyměřovací systém, na němž jsou založena všechna měření vnějšku i interiérů. Výšky jsou vztaženy k hladině moře. Plány musejí být opatřeny značkami pro určení souvislosti s měrnou sítí. Vynášení musí probíhat na místě. Přesnost zobrazení musí být do +/- 2,5 cm. Pokud je třeba, zapisují se poznámky.

V plánech má být zobrazeno:

-              konstrukce a struktura stěn

-              konstrukce a podhledy stropů

-              struktura a materiál podlah

-              spáry

-              tesařské a kamenické značky

-              zřetelné doklady dřívějších stavů (jako zazděné otvory, výběhy odstraněných kleneb)

-              v případě potřeby detailní kresby ve větším měřítku

-              popis stavebních materiálů a konstrukce, pokud k tomu nepostačí symboly

-              vyznačení závad (jako praskliny ve zdivu nebo porušené trámy)

-              označení místností se zápisem čísel v půdorysech

Výsledek: Tvarově přesná dokumentace pro restaurátorské a stavební plány, statické zajištění a přípravnou analýzu stavu jakož i pro vědecký stavebně-historický průzkum.

 

Stupeň přesnosti IV – tvarově přesné zaměření s vyobrazením detailů (měřítko 1:25 nebo větší)

Podklad pro stavebně-historický průzkum a náročné stavební záměry. Měřické zásady a obsah plánů odpovídají stupni přesnosti III. Přesnost zobrazení musí být do +/- 2 cm. Při vyšších nárocích (např. při průzkumech pro statické zabezpečení) jsou na přesnost maximální nároky – např. pro měřítko 1:20 +/- 1 cm, pro detaily v měřítku 1:10 +/- 0,5 cm. Dokumentace ve velkém měřítku umožňuje zaznamenat detaily, jako např. obložení okenních a dveřních rámů a ozdob, jakož i dvojitými liniemi vyznačit spáry ve zdivu a spoje hrázdění. Výkresy ve velkém měřítku jsou nutné, pokud dochází k přemísťování a k rekonstrukcím staršího stavu nejmenších jevů jako trámových spojů, spárování obkladů, kování atd. Protože tyto prvky jsou často patrné až v průběhu stavebních prací (po sejmutí omítek, při výměně stavebních prvků), je nutné zajistit, aby tyto informace byly zaneseny do plánů.

Plány ve stupni přesnosti IV se užívají u zvláště významných objektů.

Výsledek: Tvarově přesná dokumentace ve velkém měřítku pro komplikované restaurátorské a stavební záměry, přemísťování, rekonstrukce, pro statické zajištění, jakož i pro všechny účely vědeckého stavebně-historického průzkumu.

 

 

 

Poznámky recenzenta

 

Nejsem si jist zde užitým překladem německého termínu "Raumbuch" jako "soupis prostor". Jsem přesvědčen o tom, že tyto sféra práce by měla být součástí stavebně-technického průzkumu. V jeho rutině by mělo být jak vyhotovení plánů s číslováním místností a jejich vymezujících ploch, stejně tak oken, dveří a všech dalších stavebních prvků. Domnívám se, že pokud vznikne "soupis prostor" touto cestou, bude schopen nejlépe zajistit potřebnou vazbu a použitelnost všech dílčích dokumentací a průzkumů ve vzájemných souvislostech.

Při opravách Loosovy vily v Praze, Střešovicích, zřejmě byly zčásti přebírány německé metodiky inventarizace prvků a částí stavby. Domnívám se, že o tom svědčí právě použitý termín "kniha místností", zřejmě vzniklý doslovným překladem německého výrazu (viz Václav GIRSA: Inventarizace jako výchozí podklad pro restaurování Müllerovy vily v Praze, in: Zprávy památkové péče, roč. 59, 1999, č. 3, s. 84; "kniha místností" je tu charakterizována jako přehledný registr, v němž jsou specifikovány veškeré prvky obsažené v jednotlivých prostorech).

Z dostupných elaborátů (pro mě se jedná především o ty, které bývají předkládány Martinem Ebelem na výročních prezentacích řešení "jeho" grantu k výkupu viceparé SHP) se zřejmě především práce Jana Pešty blíží uspořádání se "soupisem prostor". Spíše se zdá, že tento autor aplikoval metodiku "soupisu prostor" pro uspořádání popisné kapitoly vcelku důsledně. Na druhé straně však v souladu s metodikou Petra Macka oddělil soupisy prvků a náměty pro zásahy a využití.

Když jsem uvažoval o účelném uspořádání elaborátů a dokonce jsem v tomto smyslu i experimentoval, došel jsem k názoru, že – podobně jako v jiných sférách lidské činnosti – vůbec není snadné "z jedné vody na čisto" vymyslet něco, co by odstranilo určité dosavadní potíže, neboť vždy vzniknou jiné. Naopak, je jasné, že když něco již po desítky let funguje, je již tato skutečnost sama o sobě příznakem toho, že se jedná o téměř optimální metodu. Přesto jsem se rozhodl k několika inovacím. Důsledně píši úvodní kapitolu, která obsahuje souhrnné informace o objektu, dále též o průzkumu a jeho metodách, o použitých podkladech, dále stručně hodnotí stav objektu a jeho hlavní ohrožení a také souhrn názorů na hlavní potřebné opravy. Závěr této úvodní kapitoly tvoří upozornění na možné nálezy v průběhu dalších prací a současně předkládá předběžný výčet toho, co lze očekávat od dokumentace v průběhu opravy; přitom se zvlášť zdůrazňuje požadavek na zajištění této další dokumentace.

V další kapitole uvádím popis, který je v mém případě poměrně málo formalizovaný – v tomto směru svou důsledností a soustavností imponují opět popisy Jana Pešty vzory na http://www.sweb.cz/shp-pesta/)

Historickou kapitolu jsem v několika případech s úspěchem – podle mého názoru – sestavil v dohodě s historikem jako jediný souvislý výklad. Výrazně jsem ovšem graficky oddělil historikův text od výkladu stavebního vývoje. Mohl jsem však bez zbytečného (dle mého názoru) opakování dat z historické kapitoly na historické zprávy navazovat komentářem k provedeným stavebním pracím atd. Někdy jsem dokonce jen několika slovy mohl z hlediska stavebního vývoje komentovat obsažné historické zprávy.

Určité změny jsem prováděl i v závěrečných souhrnných kapitolách. Vcelku standardně jsem vyhodnotil jednotlivá období vývoje stavby a hledal jsem souvislosti historické i výtvarné, abych mohl co nejpřesněji vylíčit umělecký, historický i památkový význam památky. Zhodnotil jsem i stav objektu a navrhl koncept oprav a využití. Na závěr jsem však připojil "kapitolu", která vlastně je "soupisem prostor a prvků". Usoudil jsem totiž, že hodnota památky je natolik komplexním jevem, že z něj nemohu – pokud studuji historii staveb – ani při nejlepší vůli vybírat části a prvky hodnotné či škodlivé (jejich škodlivost je totiž vždy podmíněná úhlem pohledu, byť je to i pohled nejpovolanější – tedy památkářský).

Soupis prvků jsem uspořádal vždy počínaje souhrnnou charakteristikou stavby nebo její části, následuje popis stěn s určením materiálu a členění, za nímž pokračují prvky jak "hodnotné" tak "škodlivé". V tabulce je též komentován stav každé stavební části či prvku. Tento postup má tu výhodu, že není žádných pochyb o tom, jestli některý neuvedený prvek nebyl jen zapomenut. V tabulce je dále uvedena datace stavební části či detailu a návrh opatření (převážně se jedná o "konzervování"), což má tu výhodu, že je případně možné přímo označit ty části nebo prvky, které je třeba dle mého názoru opravdu odstranit (v mém pojetí se prakticky důsledně jedná o ty nerozumné moderní doplňky, které svým mizerným technickým provedením fyzicky ohrožují historickou substanci).

Vcelku logicky pak navazuje památkové hodnocení, jehož oporou právě je předchozí analytická tabulka částí a prvků. Závěrem památkového hodnocení je vysvětlení v tom smyslu, že pro památku je nejvhodnější způsob péče její průběžná údržba a odstraňování závad před jejich rozvinutím. Objekt je samozřejmě vyhodnocen i z hlediska vývojového a uměleckého.

Tabulka částí a prvků byla v poslední verzi doplněna o výčet závad každé části a o námět způsobů péče. Na základě porovnávání různých uspořádání elaborátu byla doplněna ještě "kolonka" nazvaná "Potenciál", v níž jsou uvedeny především předpokládané nálezy v průběhu následné opravy (zazděné otvory atp.), a "kolonka" "Průzkumy", která vypočítává předpokládané průzkumy, které bude třeba při ošetření té které části či prvku zajistit (nejčastěji se jedná o průzkumy restaurátorský, statický, chemického a biotického poškození atd. a samozřejmě v neposlední řadě "doplňkový stavebně-historický průzkum").

Domnívám se, že toto uspořádání tabulky má tu základní výhodu, že u každého prvku je souhrnně uvedeno vše. To znamená, že uživatel elaborátu nemusí listovat sem tam, aby si ověřil, která část je ze kdy, jaké je její památkové hodnocení a co se s ní navrhuje učinit a na co je přitom třeba myslet z hlediska dalšího prohloubení poznatků.

Ve srovnání se "soupisem prostor" v duchu německé metodiky vyvstává jediný problém, kterým je oddělení od ilustrací. Myslím si, že důsledné propojení vyobrazení s listy "soupisu prostor" je z mnoha stránek značně komplikované, i když uznávám, že může být z mnoha hledisek "konečným" řešením. Určitým mezistupněm by snad mohlo být doplnění tabulky o odkazy na plány a fotodokumentaci. Zatím je totiž nutné vystačit s plánkem, v němž jsou – v souladu s naší metodikou – vyznačeny záběry jednotlivých fotografií.

Určitý krok k uspořádání stavebně-historického průzkumu jako soupisu prostor a jejich prvků bylo zavedení katalogových listů s precizní dokumentací detailů. Zatím jim ponechávám zvláštní oddíl v obrazové příloze. Je totiž třeba vidět, že by vyplývaly určité problémy z toho, kdyby detaily byly roztroušeny v celém elaborátu spolu s ostatní dokumentací. Soudím, že je lépe v "soupisu prostor" najít odkaz na dokumentaci detailu a tu pak nalistovat samostatně v místě, kde jsou další srovnatelné detailní nákresy a popisy. Výsledkem tohoto postupu a vědomí, že některé významné prvky zpracovávám s enormní přesností, přičemž někdy jde o prvky, k nimž nevyhotovuji žádný konečný archivovatelný elaborát, byla realizace edice katalogových listů MONUDET (viz http://sweb.cz/monudet/).

 

Vzhledem k tomu, že jsem si byl vědom značného rozsahu celé problematiky péče o památky a jejich zkoumání, ale také v přesvědčení, že stále prohlubované poznání památek je základem rozumného počínání v této sféře, předkládal jsem jednak připomínky k návrhům památkového zákona (v nichž, jak víme, zkoumání k prohloubení poznání zcela chybí, neboť je zřejmě považováno za samoúčelné), jednak jsem se snažil specifikovat začlenění výzkumných činností do celého systému zacházení s památkami. Své názory v tomto smyslu jsem shrnul v tabulce v České placce 24 (viz http://sweb.cz/ceskaplacka/). Zde je navržen o způsob, jímž by měla být výzkumná činnost provázána s evidencí památek, s postupem oprav atd.

 

Číslování prostor

Neuvádí se, co se udělá, když se třeba v průběhu opravy počet prostor změní.

 

Měřické snímky (Meßbilder)

Tato metoda nachází uplatnění i u nás, avšak spíše živoří v porovnání s vysokou prestiží fotogrammetrie. K německému pojetí měřických snímků jako relevantní dokumentační metody se zřejmě blíží naše archeologie svým užíváním tzv. jednosnímkové fotogrammetrie. Je pravdou, že podkladem jsou solidní průčelní snímky, zřejmě často skládané z poměrně detailních záběrů (zejména zdiva), avšak např. v místech nerovností líce bývají viditelné zřetelné vady, patrně posilované tím, že autor kresby není důvěrně seznámen s objektem. Musím říci, že některé banální chyby se projevují i na publikovaných ukázkách regulérní stereofotogrammetrie. S měřickými snímky zatím kupodivu nepočítají ani základní příručky, i když v praxi se s nimi setkáváme (např. restaurátoři do nich vkreslují nálezy a návrhy zásahů).

 

Měřítka výkresové dokumentace

Praxe si již vynutila využívání měřítek 1:50 resp. 1:100 i pro stavebně-historické průzkumy, jelikož výkresy v dosud doporučovaném měřítku 1:200 neumožňují zaznamenání detailů, jejichž význam pro posouzení stavby je dnes již nesporný. Na druhé straně je jasné, že v našich podmínkách ještě dlouho nebude možné soustavně pracovat s většími měřítky. Bohužel je u nás běžné, že měřické dokumentace zhotovují nespecializované geodetické ateliéry, takže je na výkresech často vidět, že geodeti vůbec nechápou, co měří (v takém případě mnohdy na měřítku vůbec nesejde).

V protikladu s přístupem ke zjednodušeným nákresům 1:200, které u nás mají pro stavebně-historický průzkum vyhovět, je v cizině běžně požadováno mnohem větší měřítko (až desetinásobné). Je však jasné, že při dosavadních cenových relacích za stavebně-historický průzkum nelze takovou neobyčejně náročnou dokumentaci zhotovit (zatím spíše jen výjimečně vznikají vynikající materiály povětšinou díky iniciativě zpracovatele dokumentace).

 

Somrografie

Jsme stále více konfrontováni s užíváním moderních elektronických i jiných měřicích zařízení. V mnoha případech však nejsou tyto metody využívány efektivně. Nejednou zvyšují pracnost, o ekonomické náročnosti nemluvě. Moderní "bezkontaktní" metody (digitální fotogrammetrie, 3D scanování) často jsou užívány spíše proto, že dávají pohledné výsledky, než aby se např. zpětně kontrolovala skutečná přesnost nebo obsah dokumentace. Lze konstatovat, že pro určité typy dokumentace jsou zcela vyhovující některé primitivní metody, jejichž nadužívání by sice také mohlo být škodlivé, je však vhodné jejich kombinování s celou škálou existujících metod.

Z metod, které bych zařadil do tohoto odstavce, se může jednat o využití obkreslovacích "jehlových" šablon pro dokumentaci detailních profilací architektonických prvků, dále somrografu 1 pro nárysy detailů, jakož i somrografu 2 např. pro nákresy zdiva staveb ve zmenšeném měřítku (tč. v experimentálním stadiu vývoje). Vzhledem k přehlížení měřických snímků v praxi památkové péče bych sem zahrnul i tuto metodu, neboť je mnohem přesnější, nežli běžně užívané oměřování.

 

K barevné fotodokumentaci

Kdysi jsem se ohradil proti nadužívání barevné fotodokumentace, protože jsem musel konstatovat její malou trvanlivost. To mi ovšem vytkl V. Jesenský (Vít JESENSKÝ: K metodice záchranného SHP, in: Památky středních Čech, roč. 15, 2001, č. 1, s. 69-72). Stále více si myslím, že jak on, tak většina našich památkářů by ještě měla intenzivní fotografování "na barvu" zvážit. Utvrzuje mě v tom velký despekt k barevné fotodokumentaci, který se zřejmě projevuje ve většině německých památkových ústavů (nevím, jak jsou na tom v jiných zemích); je vyjádřen i ve zde komentovaném dokumentu.

 

Příklady specifických formulářů:

Evidenční listy Ústředního seznamu kulturních památek.

Hodnotící listy objektů k plánu ochrany a hodnocení území památkové rezervace (zóny).

Koncept soupisu historických krovů na http://www.roofs.cz/.

Stavební katalog ABF.

 

Z české literatury (omlouvám se za určitou nahodilost výběru; další práce jsou uvedeny např. na http://sweb.cz/monudet/monudetbibl.htm):

Petr MACEK: Standardní nedestruktivní stavebně-historický průzkum, Praha 22001.

Václav GIRSA: Kvalifikovaná předprojektová a projektová příprava v procesu péče o stavební památky, in: Zprávy památkové péče, roč. 59, 1999,č. 10, s. 375-383. (Tento článek má pro svou komplexnost mimořádný význam.)

Zdeněk CHUDÁREK: Speciální památkové průzkumy v současnosti. Část 1., in: Památky a příroda, roč. 15, 1990, č. 7, s. 398-404. Týž: dtto, Část 2, in: Zprávy památkové péče, roč. 66, 1996, č. 7-8, s. 209-210.

František GABRIEL: K metodám a problémům stavební historie, in: Sborník Společnosti přátel starožitností 4, Praha 1996, s. 25-32.

Vít JESENSKÝ: Principy dokumentování památek, areálů a území přijaté na Generálním shromáždění ICOMOS v Sofii roku 1996 a další mezinárodní dokumenty týkající se dokumentování a dokumentace památek a jejího spravování a šíření, in: Zprávy památkové péče, roč. 57, 1997, č. 9-10, s. 222-227.

Alfréd SCHUBERT: K operativnímu průzkumu a dokumentaci dochovaného stavu architektonických památek, in: Zprávy památkové péče, roč. 61, 2001, č. 5, s. 149-153.

Milan PAVLÍK a kol.: Regenerace historických budov, sídel a krajiny, ochrana památek, ČVUT (skriptum), Praha 1998 (kapitoly o průzkumech a dokumentaci).

 

Viz k tomu též

Konrad Fischers Raumbuchsystem!

 

// © Jan SOMMER, 2003-03-30

 

 

Jan ANDERLE: Aktuální stav poznání vývoje zástavby na severním předmostí Saského mostu, in: Plzeňsko II. Sborník Spolku za starou Plzeň, Plzeň 2002, s. 39-52.

Na s. 49 přehledné schematické nákresy stěn zkoumaného objektu čp. 68/IV v Plzni. Odlišení zdiva a prvků z jednotlivých stavebních etap pomocí rastrů.

Tomáš KAREL: Kostel sv. Jakuba Většího v Drahoňově Újezdě, in: Plzeňsko II. Sborník Spolku za starou Plzeň, Plzeň 2002, s. 66-69.

Na s. 68 schematický nákres nálezů na jižní stěně lodi.

 

KÜHLENTHAL Michael, FISCHER Helge: Richtlinien für den Ablauf von Restaurierungsmaßnahmen in Petra, in: Michael KÜHLENTHAL, Helge FISCHER (ed.): Petra. Die Restaurierung der Grabfassaden / The Restoration of the Rockcut Tomb Façades, Arbeitshefte des Bayerichen Landesamtes für Denkmalpflege, Band 105, München 2000, s. 84-86.

Pro restaurování v Petře byl stanoven patnáctibodový program. 1 - Zhotovení měřických snímků (Meßbild). Jsou myšleny běžné snímky, do kterých lze zakreslovat např. zjištěné škody, aniž by byla pro každý případ potřebná fotogrammetrie. 2 - Stavební zaměření (Bauafmaß) pomocí elektronických zařízení. Snímkování je nutné provést před postavením lešení. Zaměření je podkladem pro detailní kresby a stavební rozbor, prováděné po postavení lešení. Zaměření může být podkladem pro širokou škálu dalších dokumentací, např. materiálové charakteristiky, stopy pracovních nástrojů, škody atd., jejichž vyznačení je možné provádět příslušnými symboly nebo barvami. Do jedné kopie zaměření se vynese rastr s označením "řádků" a "sloupců", sloužící k lokalizaci např. detailních fotografických snímků, odebraných vzorků materiálu. Byla zvolena varianta s označením "řádků" velkými arabskými písmeny (A, B,...) a řádků římskými číslicemi (I, II, III,...). 3 - Sběr všech historických informací o památce z dokumentů, vědecké literatury a jiných pramenů v maximálním rozsahu. 4 - Popis památky, její architektonické struktury, stylu, umístění a okolí. 5 - Zřízení lešení a fotodokumentace. V průběhu stavby lešení se pořizují snímky z horního patra (bez rušivých prvků konstrukce lešení a s dobrým osvětlením bez zastínění plošinami horních pater lešení). Fotografují se strukturní, architektonické, stylistické a technické prvky, stejně jako typická poškození. 6 - Stavební průzkum. Probíhá "ruku v ruce" s doplňováním zaměření. Výsledkem jsou obsáhlé informace o všech architektonických charakteristikách objektu, jeho materiálech, zbytcích stop opracování, fragmentech omítek, barev, štukových doplňcích, maltách, opravách, dekorativních prvcích atd. Tyto informace jsou důležitým pramenem k poznání dějin objektu. 7 - Vyznačení kamene (Lithologische Kartierung). 8 - Vědecké analýzy a testy. Rozbor materiálů. 9 - Mapování škod (Schadenskartierung). Vyznačení všech viditelných škod pomocí symbolů nebo barev do zaměření nebo měřického snímku. 10 - Koncepce restaurování. 11 - Restaurátorský záměr (Maßnahmeplan). 12 - Zkušební vzorky (Musterfelder). 13 - Restaurování. 14 - Demontáž lešení a fotografická dokumentace výsledného stavu. Snímkování se provádí vždy z nejvyššího patra lešení. 15 - Měřické snímky, zachycující výsledky restaurování. Měly by být zhotoveny ze stejného místa jako snímky z doby zahájení prací.

Jako minimální varianta pro předběžné zachycení souboru památek byly zpracovány dokumentace: 1 - Měřický snímek. 2 - Popis. 3 - Popis stavu zachování. 4 - Soupis restauračních a záchranných prací, odstupňovaný podle priorit.

KÜHLENTHAL Michael, FISCHER Helge: Richtlinien für die Dokumentation der Restaurierungsmaßnahmen in Petra, in: Michael KÜHLENTHAL, Helge FISCHER (ed.): Petra. Die Restaurierung der Grabfassaden / The Restoration of the Rockcut Tomb Façades, Arbeitshefte des Bayerichen Landesamtes für Denkmalpflege, Band 105, München 2000, s. 87-88.

Dokumentace je důležitou součástí všech restaurátorských a záchranných prací. Každá památka je jedinečným dokladem dějin, který uchovává doklady o prodělaných změnách. Dokumentace se zaměřuje především na ty části, které mohou být s větší pravděpodobností během času zničeny, např. stopy nástrojů, relikty omítek a barev, a na detaily architektonického členění, které budou dosažitelné teprve až při dalším restaurování cca za 50-100 let. Dokumentace je základem pro koncepci všech prací. 1 - Identifikace. Záhlaví každé dokumentace musí zodpovědět tři hlavní otázky, týkající se místa, předmětu a doby. Každý dokument je označen číslem , které zachycuje vazbu na souhrnnou plánovou dokumentaci. 2 - Písemná dokumentace. Popis architektury, stavu zachování (všechna zjištěná poškození), interpretace vědeckých analýz a testů, závěry, vyplývající z vědeckých průzkumů, souhrn všech výsledků výzkumů, zprávu o provedených zásazích (sondách, odběrech vzorků), popis použitých metod a seznam použitých zařízení a materiálů. 3 - Zaměření stavby (plán stavu v době výzkumu - Bestandsplan). Skici architektonických detailů, dokumentace vrstev omítek a nátěrů, překreslení nábrusů atd. Všechny zákresy do stavebních zaměření a měřických snímků (vyznačení škod, způsobů opracování kamene, materiálové charakteristiky, projekty prací atd.). 4 - Fotodokumentace. Stav před opravou, v průběhu oprav a stav po opravě. Snímky před opravou a po ní by měly být zhotovovány ze shodných stanovišť. Barevné diapozitivy a černobílé negativy mají být v profesionální kvalitě (barevné negativy jsou méně vhodné pro archivaci). Všechny snímky musejí být neprodleně označeny (lokalizace, objekt, datum, fotograf, zachycený stav). Černobílé fotografie se popisují tužkou, plastové rámečky diapozitivů vodovzdorným "permanentním" popisovačem. Diapozitivy se nezasklívají, ale musí být chráněny proti prachu. Fotografie na papíře se nepřilepují, ale jejich rohy se zasouvají do prostřihů v kartonu.

URBAN Thomas: Ein Dokumentations- und Archivierungssystem für die Monumente in Petra, in: Michael KÜHLENTHAL, Helge FISCHER (ed.): Petra. Die Restaurierung der Grabfassaden / The Restoration of the Rockcut Tomb Façades, Arbeitshefte des Bayerichen Landesamtes für Denkmalpflege, Band 105, München 2000, s. 149-177.

Podmínkou pro každou opravu památky má být precizní dokumentace. Vědecký a kulturní význam vykopávek a památek je do značné míry závislý na způsobu jejich dokumentace. Nedostatečná a nepublikovaná dokumentace zvyšuje riziko budoucích poškození památky. Proto také příslušná ustanovení o dokumentaci obsahují Benátská charta a charta z Lausanne. Proto i v Petře byl na dokumentaci a její následné uchování kladen velký důraz. Bylo třeba evidovat velké množství památek s nepřeberným množstvím prvků. Jednotlivých památek bylo evidováno 880. Dokumentace provedených oprav je důležitým podkladem pro další péči. Cílem zpracovatelů bylo vytvořit dokumentaci, která by v budoucnu poskytla maximum dobře přehledných informací o pozorováních z doby opravy. Proto byla věnována velká pozornost také trvanlivosti médií. Proto např. nebyly používány barevné fotografie, jejichž spolehlivá životnost se v současné době předpokládá asi 25 let. Správa dat měla za cíl evidenci údajů o dokumentaci všech druhů.

Prameny. Textové i obrazové. Evidence starších dokumentů - plánů i fotografií -, pořizovaných asi v posledním století.

Grafická dokumentace "stavu". Aktuální dokumentace nejrůznějšího druhu od schémat s vyznačením polohy ploch na fotografiích až po podklady výzkumů z oblasti archeologie a dějin umění. V evropské památkové péči se používají metody měřické dokumentace škod a zásahů od ručních nákresů s pomocí šňůrové sítě, zhotovované tužkou na nekyselém papíru, až po černobílé výtisky barevných fotografií, pořízených kompaktními digitálními fotoaparáty, do nichž jsou "svítícími" fixy zakreslovány dotyčné partie. V Petře bylo cílem kombinací různých metody vytvořit co nejdetailnější dokumentaci. Proto se pracovalo jak na stavebním lešení, tak i s pomocí totální geodetické stanice, spojené s přenosným počítačem. Rovněž byl využíván kvalitní fotoaparát na formát 6x6 cm s "shift"objektivem. Kombinovalo se tradiční ruční vyměřování s využitím moderních metod.

Moderní fotogrammetrické snímky budou s velkou pravděpodobností opět oceněny při budoucích restauracích, tak jako byly v posledních desetiletích využity téměř sto let staré fotografie athénské Akropole. Metody precizního zaměření byly odvozeny z postupů uplatňovaných v archeologii. Elektronicky řízenými přístroji je možné zejména precizně zachytit polohy referenčních bodů. Hlavní přednost ručního měření spočívá v těsném kontaktu zpracovatele s objektem. Rozsáhlá měření se ovšem vzhledem k nákladnosti a kapacitám realizovala jen u několika objektů. K vyměřování referenčních bodů a k jejich kontrole se používal tachymetr (teodolit s laserovým dálkoměrem). Kontrola měření se prováděla na místě pomocí PC. Takto získané přesně v prostoru určené body je možné využít jak ke zpracování nárysů, tak i pro půdorysy a řezy.

K přednostem fotogrammetrie patří to, že nevyžaduje lešení, jakož i možnost pozdějšího zpracování nákresů. K nevýhodám je třeba počítat nemožnost zachytit části zakryté vystupujícími partiemi (římsami) a obtížné či nemožné rozlišení nejmenších detailů. Pro fotogrammetrii je též potřebné rozsáhlé speciální vybavení. Výpočty jsou komplikované a nákresy se obvykle zpracovávají v místě vzdáleném od objektu. Zpracovatel často neporozumí správně některým detailům, případně si je nemůže ověřit. Proto byly plány revidovány a doplňovány na místě.

Nemalé těžkosti při zpracování fotogrammetrie vyplývaly z nepravidelností velkých objektů. V řadě případů nejsou stěny svislé.

Snímky jsou archivovány v podobě negativů a v kopii na CD ve velmi vysokém rozlišení.

Do zpracovaných velkých plánů jsou zakreslovány dílčí podrobné nákresy.

Zpracování velkoformátových snímků na černobílém negativu zaručuje minimální životnost dokumentace 50-100 let.

V Petře bylo dokumentováno více než 30 průčelí v kombinaci kvalitních negativů formátu 6x9 cm a měření teodolitem.

K fotodokumentaci všeho druhu a formátů patří nepřeberné množství maloformátových snímků, které dokumentují série zkoušek, architektonické detaily, pracovní postupy až po vzpomínkové záběry, které konec konců mohou ještě po letech přispět k určení některých skutečností.

Ne-grafické dokumenty. K památkové dokumentaci patří jak terénní měřické záznamy, tak i doklady o nákupu nějakého zboží. Ukazuje se, že rukopisný pracovní deník poskytuje často srozumitelnější informace, nežli složitě koncipovaná a nesnadno ovladatelná databanka. Základem textové dokumentace se proto staly komplexní zprávy s protokoly, soupisy, podklady a poznámkami.

Správa dat. Značné komplikace je třeba řešit v souvislosti s rozvojem výpočetní techniky, neboť během řady let trvání projektu. Používá se modifikovaný systém, vyvinutý pro správu stavebních dat u vrchních finančních ředitelství v několika spolkových zemích Německa, který je používán v řadě oborů.

Archivace dat. Nemá smysl taková dokumentace, která je po několika desetiletích nepoužitelná nebo ji lze využít jen částečně. Fyzikálně podmíněné ztráty (zežloutlé fotografie, rozpadající se dokumenty) jsou stejně škodlivé jako špatně uspořádané a proto nevyužitelné dokumenty. Přehledný a funkční systém musí umožňovat trvalé včleňování dalších dokumentů. Bylo třeba, aby systém byl jednoduchý a převoditelný do každého PC. [Následuje popis systému pro evidenci dokumentace.]

Digitální archiv. Obsáhlý popis systému pro operativní a dlouhodobou archivaci s uvedením příkladů nejrůznějších druhů zpracovaných podkladů.

Formy dat. Texty - Mnoho variant. Je třeba sledovat trvanlivost - samozřejmě není možné archivovat světlocitlivý faxový papír. Nákresy, plány - Obrovská škála typů a formátů. Zatím ještě není jistota ohledně možnosti dlouhodobé archivace plánů vytvořených v CAD v podobě výtisků na "fóliích" a na elektrooptických discích, od nichž jsou pořizovány trezorové kopie. Fotografie - Jsou nejchoulostivější součástí dokumentace. Dlouhodobé uchování vyžaduje speciální archivaci. Podmínkou je již pečlivé vyvolání, ustálení a vypírání, které většina automatických vyvolávacích strojů nezaručuje. Důležitý je výběr materiálu a použitého formátu. Fotografie ovšem vykazují mimořádně vysokou "hustotu informace", jakou zatím nedosahují jiné metody. Často však vznikají méně hodnotné výsledky, pokud nejsou vhodně zvolené materiály a pracovní postupy (expozice atd.). Časté jsou problémy se sníženou srozumitelností či nepoužitelností některých částí záběru (přesvětlené či zastíněné partie, barevné chyby). Fotografie ovšem umožňuje rozlišovat četné materiálové a barevné charakteristiky, což jiné metody nedovolí. Pro některé typy práce jsou ovšem plány, přes své zjednodušení do čar či plošných rastrů, daleko vhodnější. Černobílá nebo barva - Černobílý negativ je trvanlivější a ostřejší než barevný. Pokud je potřebná barevná informace, má být používán daipozitiv. Barevné rozlišení má význam pro odlišení některých ploch, v černobílém provedení shodných, a to i v takovém případě, kdy barevnost diapozitivu neodpovídá dokonale přesně originálu. Pokud jsou na snímcích barevné standardy, je kalibrace barevné fotografie možná. Střední nebo malý formát - Střední formát (6x6 cm, 6x9 cm) je vhodný pro celkové a širší záběry. Malý formát (kinofilm, 24x36 mm) umožňuje operativní dokumentaci v průběhu prací a zachycení detailů. U malých formátů je třeba věnovat velkou pozornost kvalitě objektivů, filmů i jejich zpracování. Je zřejmé, že v nadcházející době bude pro nálezovou a pracovní dokumentaci stále častěji používána digitální fotografie. Digitální fotografie musí být do databanky ukládána s příslušnými identifikačními údaji. Digitální fotografie omezuje některé pracné a dlouhodobé úkony (rámování diapozitivů, archivace negativů) a mj. nenutí fotografa vyčkávat se zpracováním snímku až do naexponování celého filmu. Kvalita, které lze v současné době dosáhnout u středoformátových snímků, nebude digitální fotografií ještě dlouho vyrovnána.

Poznámky k fotografii. Zejména detailní snímku je nutné podrobně popsat. Nepopsané snímky jsou s výjimkou celkových záběrů nepoužitelné. Negativy je třeba ukládat do "pergamenových" pořadačů. Barevné fotografie nejsou stálé.

ASLAN Zaki, SHAER May, FISCHER Helge: Methoden und Techniken, die bei der Dokumentation der Monumente in Petra angewendet werden, in: Michael KÜHLENTHAL, Helge FISCHER (ed.): Petra. Die Restaurierung der Grabfassaden / The Restoration of the Rockcut Tomb Façades, Arbeitshefte des Bayerichen Landesamtes für Denkmalpflege, Band 105, München 2000, s. 178-183.

Základním typem dokumentace jsou ortofotografie. Tyto fotografie slouží k dokumentaci stavu před zásahy a využívá se k "vyznačování" např. škod (Schadesnkartierung). Pro precizní dokumentaci je ovšem potřebné stavební zaměření se všemi architektonickými charakteristikami. Toto zaměření vzniká ve dvou etapách. Nejprve je před postavením lešení objekt elektronicky zaměřen (tachymetr, totální stanice). Po postavení lešení, kdy jsou přístupné všechny detaily, jsou doplňovány dílčí dokumentace významných detailů, měřené elektronicky a/nebo ručně. Detailní ruční měření má pro průzkum nezadatelný význam. Detailní měření se obvykle provádí jen v těch případech, kdy navazuje konzervace a restaurování.

Pro pořizování plánů se nepoužívají maloformátové fotoaparáty, protože drobné negativy či diapozitivy nemají dostatečné rozlišení. Pro detailní snímky jsou však praktičtější.

Při dokumentaci v Petře se pravidelně kombinovaly plány a detailní nákresy, pořizované nejrůznějšími metodami. Výsledné zpracování se provádělo pomocí CAD.

Vyměřování pomocí totální stanice je velmi rychlé a účinné, pokud je pro daný účel potřebná vysoká přesnost. Je vhodné jiné metody dokumentace (fotogrammetrii) kombinovat s vyměřením důležitých bodů (hran) pomocí totální stanice. Detailní zaměření se přednostně provádí ručně, neboť jeho účinnost je velice vysoká vzhledem k možnosti zevrubného sledování objektu průzkumníkem. Detaily jsou následně zaneseny do celkového plánu.

// © Jan SOMMER, 2003-03-01

 

Pavel BOLINA, Jiří DOLEŽEL, Petr FEDOR, Jaroslav SADÍLEK: K otázkám stavebního vývoje hradu Veveří ve středověku, in: Castellologica Bohemica 8, Praha 2002, s. 315-338. Obsažný souhrn aktuálních poznatků o stavebním vývoji jednoho z nejrozsáhlejších gotických hradů na našem území je doplněn tabulkou s nákresy některých profilů architektonických článků zejména z kaple a navazujících prostor v křídle na severní straně od břitové věže. Pro srovnání jsou doplněny nákresy architektonických článků z jiných staveb, které mají podle názoru autorů k Veveří vztah a mají potvrzovat autory stanovenou dataci výstavby některých částí hradu, vznikajícího v několika stavebních etapách. Složitý vývoj hradu bude zřejmě objasněn až po letech. Článek je dobrým východiskem pro další výzkumy. Připojené nákresy však mnoho prospěchu nepřinášejí. V poměru k důkladnosti rozboru stavby jsou provedeny až nápadně zběžně. Snad to lze přičíst tomu, že je autoři považují za orientační pomůcku, která vyhovuje v nynějším stadiu výzkumu. Myslím si, že mohu kresby takto charakterizovat proto, že jeden z autorů - Pavel Bolina - mě sám na hrad pozval a požádal mě o precizní proměření, které jsem rád provedl a jehož výsledky jsou nyní připravovány k publikaci v edici monudet (svazek MONUDET–3; viz

http://sweb.cz/monudet/

Myslím, že přesto nelze na nákresech u citovaného článku přehlédnout nepřesné zobrazení postranních prutů v profilu triumfálního oblouku (obr. 5:3), zkreslení proporcí profilu žebra z klenuté komory v břitové věži (obr. 5:7) či chybně vyznačený oblounek na vnitřní straně profilace ostění portálku v patře nad triumfálním obloukem kaple (obr. 5:8; místo oblounku má správně být prut v podobě polovičního hruškovce). // © Jan SOMMER, 2003

 

Jan ŠTĚTINA: Stavební vývoj Nového hradu u Adamova, in: Castellologica Bohemica 8, Praha 2002, s. 339-374. Článek je doplněn rozsáhlým souborem nákresů četných architektonických článků, které byly v areálu hradu nalezeny většinou v druhotném užití. Autor svědomitě vyznačil polohu všech prvků ve schématických nákresech hradu. Velká část prvků je dokumentována nákresy, často zachycujícími prvek z různých směrů pohledu. Bohužel chybí údaj o měřítku nákresů, jen částečně suplovaný uvedením rozměrů v seznamu (kde ovšem není určeno, co je který rozměr - co tloušťka profilu, atd.). Určité pochybnosti vyplývají z faktu, že některé díly, které zřejmě patří obdobně profilovaným prvkům, jsou navzájem značně odlišné (i když bez ověření není možné takovou skutečnost vyloučit). Podezřelá je rovněž značná nesymetrie některých prvků (volné pruty nejspíše křížem dělených oken - č. 65, 67, 68, 72, 74). V některých případech není interpretace původní funkce prvku zcela přesná - např. díl č. 70 není stojkou ostění, ale zřejmě (levým?) dílem parapetu okna (svědčí o tom napojení výžlabku na zkosený parapet i návaznost ložné plochy na spodní plochu otvoru). Místy jsou vynechány některé hrany, které ve skutečnosti zřejmě existují (např. ve výžlabcích v křížení prutů kamenného okenních kříže č. 59.

Pozitivně lze hodnotit fakt, že dokumentace prvků byla zpracována v tak velké míře. Její význam je především informativní. Každý zájemce o tento druh artefaktů má možnost podle dobře zpracované dokumentace prvek vyhledat např. za účelem podrobnějšího měření pro účel srovnávacího studia. Lze jen doufat, že odborných článků s tak rozsáhlou dokumentací architektonických článků bude stále přibývat. // © Jan SOMMER, 2003

 

Lorenz FRANK: Die Kernburg der Marksburg über BraubachNeue Forschungsergebnisse zur Baugeschichte, in: Burgen und Schlösser, roč. 43, 2002, č. 4 (s. 201-280), s. 230-231.

Ferdinand LAWEN: Untersuchungen zum Bestand an historischen Oberflächen an der Rheinbaufassade der Marksburg, in: Burgen und Schlösser, roč. 43, 2002, č. 4 (s. 201-280), s. 232-242.

V souvislosti se sdělením poznatků o stavebním vývoji části významného porýnského hradu se uplatnilo i několik celkových schématických nákresů fasády a také záznam charakteristických detailů. Fasáda byla zřejmě změřena značně precizně (metoda dokumentace ovšem není uvedena). Fotodokumentace zpravidla obsahuje měřítko a v některých případech i barevnou škálu (ačkoliv je zachyceno jen lomové zdivo!). Barevné vyhodnocení stavebního vývoje fasády (s. 224) je zakresleno pomocí běžných fixů, které zcela překrývají podkresbu! V zásadě je proto čitelné jen za pomoci předchozího "prázdného" plánu. Zřejmě jako běžná metoda (byť reprezentovaná jedním příkladem) se uplatňuje překresba fotografie (s. 235), využitá k vyznačení rozsahu plochy se zachovanou originální omítkou. Protože na jiném místě (S. 240) je otisknuta fotografie stejného místa stavby, můžeme poznat, že překreslení bylo provedeno celkem svědomitě.

K překreslování fotografií si dovolím poznámku. Domnívám se, že tato "metoda" dokumentace došla v uplynulých letech na Západě značné obliby. Výhoda např. oproti fotogrammetrii spočívá zjevně v tom, že nákres je jednak korektní, byť perspektivně zkreslený, jednak jej snadno může zhotovit odborník s kritickým okem. Jde totiž o to, že tato "metoda" nevyžaduje prostředníka v podobě geodeta, který nejednou vynechá podstatné prvky a zakreslí úplné zbytečnosti (třeba okraje zašpiněné plochy). Domnívám se ovšem, že bude vhodné se v některých případech zabývat i metodou, která by umožnila přímé zakreslování zdiva v terénu (hodlám ještě na jiném místě ukázat, jaké přednosti takový postup má třeba i před 3D scanováním či fotogrammetrií).

Do jisté míry stojí za pozornost i v tomtéž sešitě BuS zveřejněná zpráva o výsledcích první etapy stavebně-historického průzkumu zámku Steinhöfel (s. 264). Za důvod ovšem považuji zjevný nesoulad mezi nákresem fasády s vyznačením stavebního vývoje a připojenou fotografií. Skutečnosti zjevně neodpovídá nákres znaku v tympanonu rizalitu, ani tvary festonů pod okny 2. patra rizalitu (nemluvě o tom, že na nárožních věžicích jsou festony zcela vynechány), nesmyslně zakreslené suprafenestry nad okny 2. patra po stranách rizalitu, proporce bosáže mezi otvory přízemí a balkónem v 1. patře rizalitu, atd. Připočteme-li k tomu fakt, že pod balkónem jsou zakresleny čtyři stejné konzoly, ačkoliv ve skutečnosti je zřejmé, že obě střední konzoly jsou silnější než krajní, poznáváme, že před sebou máme spíš zběžně a nekriticky "počítačově" provedenou fotogrammetrii, zpracovanou geodetem bez zkušenosti s historickými konstrukcemi, než precizní "zaměření". // © Jan SOMMER, 2003

 

Pro arte. Sborník k poctě Ivo Hlobila (ed. Dalibor PRIX), Artefactum, nakladatelství Ústavu dějin umění AV ČR, Praha 2002. Sborník obsahuje několik článků o středověké architektuře, vcelku ojediněle doplněných také nákresy architektonických prvků.

Helena DÁŇOVÁ: Chrámy sv. Ducha v Hradci Králové. Příspěvek k poznání vývoje architektury kostela ve středověku, s. 107-125. Na s. 112 jsou zakresleny profily gotických klenebních žeber. Protože jsou na jedné kresbě, snad jsou zachyceny v jednotném měřítku. To však není ani zmíněno v popisce, ani není v kresbě obsaženo grafické měřítko! Totéž platí i pro nákresy kamenických značek na stejné stránce!

Velmi schématický je nákres jižního průčelí bývalého kostela sv. Václava v Opavě (Dana KOUŘILOVÁ: Bývalý kostel sv. Václava v Opavě - výsledky průzkumu fasád, s. 101), nazvaný "nálezová situace".

U článku o pozdně gotickém portálu kostela sv. Mořice v Olomouci (Zdenka BLÁHOVÁ: Západní portál kostela sv. Mořice v Olomouci a přenášení vzorů v pozdně gotické architektonické tvorbě, s. 223) jsou zakresleny profily obou navzájem odlišných stojek ostění (kresba oblouků je zjevně provedena pomocí kružidla či šablony – přes pečlivost kresby zůstává její přesnost otázkou). // © Jan SOMMER, 2003

 

Kirche und Friedhof von Breunsdorf. Beiträge zu Sakralarchitektur und Totenbrauchtum in einer ländlichen Siedlung südlich von Leipzig, Breunsdorf, Band 2, Landesamt für Archeologie, Dresden 2002.

Publikace se mi dostala do rukou v souvislosti s otázkou, zda bych zpracoval recenzi. To se ještě uvidí. Co však musím již nyní zmínit jsou nákresy, které jsou obsažené v této jinak velmi důkladné průzkumové zprávě. V řadě případů navzájem nekorespondují detailní nákresy s příslušnými partiemi celkových plánů. Zejména však zarazí pojetí nákresů průčelí stavby, které sice mají zakreslené charakteristické úseky zdiva (naznačeny jsou kvádry, cihly, lomové kameny), ale většinou jde o zcela volné malůvky bez vazby na realitu! Vcelku to zřejmě není příliš důležité, takže to spíše svědčí jen o tom, že přes velkorysost průzkumu (dotovaného v souvislosti s likvidací objektu za účelem umožnění povrchové těžby uhlí) nebyly vůbec pořízeny precizní plány. Plochy stěn s naznačenými obrysy kamenů jsou pak spíše jen náhradou za mechanické vyplnění rastrem. // © Jan SOMMER, 2003

 

Michal PANÁČEK, Jaroslav PANÁČEK: Architektonické články ze zaniklého kostela v České Lípě, in: Průzkumy památek, roč. 9, 2002, č. 1, s. 104-113.

Práce je jedním z dosud nevelkého množství příspěvků, věnovaných prezentaci a rozboru architektonických článků, pocházejících ze zaniklých staveb. (K tomu např. Jiří SLAVÍK, Jan SOMMER: Nález gotických architektonických článků v Hradci Králové, in: Zprávy památkové péče, roč. 61, 2001, č. 7, s. 195-201. Jan SOMMER: Pozdně románský pilířek s kubickou hlavicí v muzeu v Písku (Z práce na katalogu sbírky Lapidária Prácheňského muzea v Písku), in: Prácheňské muzeum v Písku. Zpráva o činnosti za rok 2001, Písek 2002, s. 47-51. Další práce jsou uvedeny na adrese http://sweb.cz/monudet/.)

Členění práce je přehledné. Autoři přesvědčují o svém velmi systematickém přístupu, neboť vypátrali četné doklady o osudu středověkých architektonických článků, deponovaných na několika místech České Lípy; zejména ovšem v Okresním vlastivědném muzeu v České Lípě.

Zájem o obdobné artefakty má dlouhou tradici, neboť již v 19. století mj. i různá místní a regionální muzea vytvářela svá lapidária jakožto sbírky reliktů starodávných pamětihodností. Vůdčí roli ovšem sehrávalo Lapidárium Národního muzea v Praze. Zejména v souvislosti s archeologickými výzkumy či s opravami nebo demolicemi vznikala bohatá lapidária především v některých středověkých klášterech (Velehrad, Zlatá Koruna, Břevnov, Zbraslav, Klášter kostela pražského, Hradiště nad Jizerou). Z jiných lokalit naopak neexistují téměř žádné relikty, případně bylo dosud nalezeno jen pár kusů (Opatovice, Podlažice, Sedlec, Louňovice, Chotěšov) nebo vůbec nic (kartouza na Smíchově u Prahy). Nepochybně by stálo za to provést inventuru těchto sbírek např. po vzoru Maďarska (Dobroslav LÍBAL: Lapidarium Hungaricum (rec.), in: Památkové listy 11, 1996, s. 6-7).

Autoři článku prozkoumali a katalogovou formou zpracovali soubor gotických architektonických článků, které se vyskytují v areálu města České Lípy. S velkou mírou oprávněnosti dokládají původ prvků ve stavbě kostela sv. Petra a Pavla v České Lípě.

Spíše výjimkou je díl křížení raně gotických žeber klínového profilu. Křivka žeber svědčí o tom, že diagonály klenby byly půlkruhové. To zřejmě nasvědčuje vzniku příslušné stavby brzy po polovině 13. století (autoři připustili i možnost vzniku až ve 14. století; to je ovšem málo pravděpodobné).

Poněkud nejistá je bez ohledání prvku datace druhého svorníku s dodatečně vrytým letopočtem "1820".

Převážnou část zkoumaného souboru tvoří díly okenního ostění s charakteristickým širokým výžlabkem, příznačným především pro architekturu doby lucemburské. Autoři ovšem zapochybovali o možnosti přesnější datace, protože vcelku právem zaváhali při vědomí, že profilace se často objevovala na stavbách od počátku 14. století až hluboko do 16. století. Přesto si však myslím, že původ ostění lze téměř jistě hledat ve druhé polovině 14. století. Na nákresech mě poněkud znepokojilo, že okosení vnější hrany výžlabku má značně proměnlivý tvar. Zdá se mi být velmi pravděpodobné, že se jedná spíše o měřickou chybu. Víme sice, že profily bývají značně nepravidelné (k tomu např. Jan SOMMER: Otázka geometrických nepřesností středověkých architektonických článků, in: Časopis Společnosti přátel starožitností, roč. 109, 2001, č. 3, s. 167-171), avšak zde se odchylky jeví nevěrohodně veliké. S tím souvisí i absence údaje o metodě měření (požadovaného např. v článku Jan SOMMER: Nová možnost grafické dokumentace trojrozměrných prvků architektury a dalších druhů památek, in: Zprávy památkové péče, roč. 61, 2001, č. 9, s. 286-290) či o předpokládané přesnosti kreseb.

Vrátím-li se k výčtu analogií, musím konstatovat, že je pohříchu založen jen na článku Václava Mencla o vývoji středověkých oken. To by nevadilo, kdyby jednak nebyly uváděny stavby, které se skutečně výrazně odlišují, a současně některé stavby nebyly určovány mylně (např. na pražském kostelu sv. Anny nespadá do uvedené doby výstavba presbyteria, nýbrž lodi - presbyterium je pozdější. Ostění ze Sedlce nemůže být uvedeno bez datace, protože pochází již ze závěru 13. století a je tak podstatně starší, než citované stavby, které mají udávat počátek užívání profilů se širokými výžlabky. Také lze těžko akceptovat uvedení "Kutné Hory", protože v tomto gotickém velkoměstě existují příklady tohoto typu profilu již od doby kolem roku 1300 (kostel sv. Jakuba), samozřejmý je "rozkvět" užívání na kostele sv. Barbory v poslední čtvrtině 14. století, i pokračování po celou pozdní gotiku.

Pokud bych si směl dovolit shrnutí, lze článek o fragmentech z České Lípy uvítat jako výrazně pozitivní přínos do naší památkářské literatury. K materiálové stránce příspěvku lze vznášet jen drobné výhrady. Měřická dokumentace je provedena vcelku korektně a ve správném střízlivém pojednání (snad mohlo být jen čarami rozdílné tloušťky lépe rozlišeno, co je zachovaný profil, a co je dodatečně odlomená část). Přesto jsem již zmínil určité výhrady. Trochu předimenzovaný je výčet nadměrně různorodých analogií, nakonec využitý jen k příliš opatrnému závěru, že dataci ze samotných forem prvků téměř nelze určit, protože se obdobné tvary vyskytovaly po celá staletí.

Vcelku tedy článek vítám jako další příspěvek k dlouho opomíjenému zkoumání detailního členění starých staveb. Věřme, že autoři v budoucnu zpracují i další relikty, pocházející z jiných českolipských kostelů, zmiňované v textu článku. Snad také můžeme doufat, že dlouho opomíjená precizní dokumentace architektonických článků se začne zpracovávat i v jiných lokalitách a institucích.

Jan SOMMER, 2002-11-28