Mimořádná Valná hromada
Sdružení pro SHP, 4.3.2006, kinosál NTM, Praha
Důvodem svolání
mimořádné VH (MVH) byly zřejmé neshody na nedávné řádné VH; tyto neshody
souvisely především s hodnocením aktuální situace v památkové péči (po
radikálních a nepodložených zásazích MK ČR do systému státní památkové péče) a s
postupem, který by v dané situaci mělo zvolit SPSHP. Probíhající změny ve státní
památkové péči sice nehodnotil pozitivně prakticky nikdo, avšak nenašla se shoda
zejména v tom, jak by měl být formulován a případně odeslán dopis, adresovaný MK
a příslušným výborům PSP a SP. Na základě ne zcela jasných závěrů řádné VH
vypracovala nově zvolená rada koncept dopisu, který pak předložila k diskusi
členům SPSHP. Jak se posléze ukázalo, jen velmi málo členů SPSHP zaznamenalo
zpřístupnění návrhu textu. Dopis byl posléze znovu zasílán s tím, že již jde o
definitivní verzi, o které se mělo hlasovat. Vzhledem k nepřesvědčivému výsledku
se rada rozhodla dopis neodesílat. Ve snaze dojít k nějaké dohodě o tom, jak by
si rada měla počínat, aby vůbec mohla SPSHP navenek zastupovat, chtěla rada na
mimořádné VH předložit svou představu a po prodiskutování získat nějaký mandát
od přítomných členů SPSHP. (Peripetie projednávání dopisu atd. plynou z
informací, jež jsou členům SPSHP k dispozici na vyhrazené části webu Sdružení
www.svornik.cz.)
Cílem prvního bodu
programu MVH proto byla debata a pak shoda na rozhodovacím mechanismu pro
schvalování stanovisek a vyjádření SPSHP, resp. Rady Sdružení. Snahou bylo najít
způsob zajištění "demokratického" konsensu. Peripetie projednávání a konečného
"skrečování" "dopisu" totiž Rada chápala jako zpochybnění svého mandátu, který
bylo třeba upřesnit či obnovit. Diskuse v zásadě vyzněla do závěru, že Rada
mandát i k vydávání stanovisek získala tím, že byla řádným způsobem zvolena
členskou základnou.
Problém "dopisu" tedy
vyplynul spíše z daných okolností. V době, kdy patrně bylo vhodné, aby SPSHP
vydalo své stanovisko k situaci v památkové péči, skončilo funkční období minulé
Rady. Nově zvolená Rada proto nemohla mít na jednání řádné VH připraveno znění
"dopisu", ačkoliv předem v tomto smyslu byly předloženy náměty. Snaha nahradit
projednání a schválení návrhu na VH e-mailovou anketou
vyplynula do některých trochu nečekaných problémů, když se vlastně konkrétně
vyjádřilo jen několik osob, přičemž z jejich příspěvků nebylo možné "poskládat"
nějaký "konsensus".
Ze zkušenosti s
"dopisem" vyplynuly pochybnosti o tom, že by přesnosti jednání a kvalitě
dosaženého výsledku příliš prospěla debata na internetu. Někteří diskutující z
aktuální zkušenosti dovodili, že Rada získala mandát tím, že byla zvolena, takže
by nadále měla sama konat dle svého uvážení – výsledkem tohoto uvážení přitom
samozřejmě může být i jakýkoliv způsob případného ověřování většinového názoru
členů SPSHP.
Jako určitý nedostatek
předchozího postupu bylo konstatováno, že žádný "dopis" dosud neodešel. Přítomní
členové SPSHP se v zásadě shodli na tom, že i přes to, že se situace změnila, je
třeba "dopis" sestavit a odeslat. (Zdá se mi, že průběh jednání bylo možné
interpretovat tak, že Rada po zjištění svého většinového názoru vydá
stanovisko.) Přese všechno ovšem bylo zřejmě výstižně konstatováno, že průběhu
diskusí byl pro jejich účastníky a snad i pro budoucí vystupování Rady značným
přínosem.
K obsahu "dopisu" byly
vznášeny některé podněty či požadavky (z dopisu by mělo být zřejmé "co jsme";
měl by z něj být zřejmý nesouhlas s politickým zasahováním do památkové péče;
SPSHP by mělo požadovat participaci na dalších přípravách či
krocích).
Nakonec v zásadě došlo
ke shodě v tom smyslu, že dopis musí
– obsahovat názor na
dosavadní kroky vedoucích představitelů
– vyhodnotit vykonané
kroky
– vznést požadavky na
další postup, jak má být zvolen dle názoru SPSHP
[Toto velmi obecné
vyjádření nedává příliš jasnou představu o tom, co nakonec v dopisu bude; ale
což.]
Byl vyjádřen názor, že
dopis by měl být stručný, ale že by měl být doprovozen obsáhlejším rozborovým
materiálem. Zavládla shoda, že dopis by měl být zaslán jako
otevřený.
Samozřejmě se v průběhu
debaty opakovaně obracela pozornost i k situaci v NPÚ a k obecně zpochybňovaným
zásahům MK ČR do systému státní památkové péče v ČR.
Podle názoru řady
přítomných došlo k hrubému politickému zásahu ze strany MK. Od listopadu 2005 se
situace v památkové péči bezprecedentně zpolitizovala. Za účasti stranických
reprezentantů a tendenčních výběrových komisí MK i NPÚ byly vybírány osoby
ředitelů. Někteří členové komisí jsou známí svými vazbami na investorské a
politické kruhy. Proto je nutné, aby se k takové situaci vyjádřilo i
specializované odborné sdružení, kterému záleží jak na památkách, tak na
stabilitě a odborně fundovaném vedení státní památkové péče. Politické a jiné
mocenské zásahy vyžadují, aby i SPSHP vyjádřilo svůj občanský
postoj.
Sdružení svou činností
hodlá potvrzovat interdisciplinární zaměření své činnosti, k němž patří i zájem
o kvalitní a účinnou ochranu památek.
Do jisté míry nenápadné
a jakoby momentálně málo závažné se jevily podněty k úvahám o vztahu památkové
péče ke SHP v její "nové" situaci. Sami členové komisí pro výběr ředitelů NPÚ
totiž dávali i na jiných místech najevo, že znalosti o památkách nepovažují za
důležité, a dokonce ve zveřejněném koncepčním materiálu byl zdůrazněn též cíl
nahradit SHP expertními posudky vypracovávanými autorizovanými osobami. Jsem
toho názoru, že těmto návrhům by rozhodně měla být věnována pozornost a SPSHP by
se k nim mělo vyjádřit. Z hlediska oboru je to bytostně významné, a přitom jde
speciálně o věc, k níž by SPSHP mělo pronést nepominutelný odborný názor s
širším společenským dopadem! (Osobně jsem se kdesi pokusil naznačit možné
okolnosti, za kterých bych souhlasil s určitými změnami dosavadní
praxe.)
Opakovaně se sice
diskutující zabývali otázkou možné reakce na "koncepční" materiál ČKA. Zřejmě se
dosud nejedná o oficiální materiál ČKA, o němž mají představitelé (či plénum)
ČKA rozhodnut 7.3.2006. Proto vznikaly pochybnosti o tom, zda nějakou ostrou
reakcí spíše neprávem význam této "koncepce" nezdůrazňovat. Nelze však
přehlédnout skutečnost, že s tímto "materiálem" běžně pracuje ředitel Hájek.
Přitom jde o účelový dokument, směřující k eliminaci či potlačení některých
činností státní památkové péče. Z těchto důvodů by nejspíše bylo na místě
reagovat na ty části, které se specificky týkají SHP.
Opakovaně v diskusi
zaznívaly formulace, které se objevily i v prvním návrhu "dopisu", že totiž
prvotní zákroky proti systému státní památkové péče od počátku prosince 2005
byly zcela nekoncepční, nepodložené jakoukoliv seriózní analýzou. Z hlediska
osudu památek i památkové péče tedy šlo o čirý hazard. Při hodnocení těchto
procesů tedy v zásadě nemá cenu se zabývat jednotlivinami, ale jen obecnými
souvislostmi (občanskými, poltickými). Při jednáních KZSP s ministrem Jandákem se v zásadě ukázalo, že ten o diskusi s odborníky
nemá vůbec zájem. Proto momentálně nemá smysl se pokoušet přispívat nějakými
konkrétními podněty, nýbrž situaci obecně posoudit a chyby
odsoudit.
Podle některých názorů
nemá cenu současnou situaci do krajnosti spojovat s konkrétními osobami (Jandák, Hájek). (Nepochybně je třeba si klást i otázky, proč
památkáři v dané situaci reagovali tak, jak reagovali – tedy zřejmě prakticky
vůbec. Proč se ohradil zejména KZSP, kdežto SPPPP nabídlo nové garnituře vůdců
spolupráci?)
Podle některých
diskutujících je v nynější situaci již třeba vzít některé vykonané změny jako
nevratné. Nic na nich nezmění ani seberadikálnější
kritika ze strany SPSHP. Proto by snad mohlo být vhodnější pokusit se vhodně
vedeným jednáním získat pro obor v nové situaci náležitý respekt a prostor. Padl
dokonce návrh, aby bylo zahájeno nějaké jednání s ředitelkou odboru na MK
Koubovou-Eidernovou.
Krátce byla věnována
pozornost otázce publikační činnosti členů SPSHP. Zřejmě převážil názor, že by
mělo jít o jednu ze základních povinností členů, naplňovanou takovým způsobem,
který odpovídá specifickým dispozicí, osobnosti každého
člena.
Členstvo bylo též
seznámeno se zatím nepříznivým stavem finančního zajištění vydání sborníku z
připravované konference SPSHP v Louce u Znojma. Byl předložen návrh na vydání
sborníku tiskem jen v redukovaném rozsahu a kompletní obsah sborníku uložit na
CD-ROM. Toto řešení je samozřejmě úspornější. Osobně se pokusím oslovit některé
možné sponzory (většinou jde o menší firmy, které nemají možnost sponzorování
permanentně, nýbrž jen v některých příznivějších momentech). Dovolil jsem si
přednést návrh na vydání sborníku elektronickou formou na internetu s tím, že by
paralelně byl vydán omezený počet výtisků (např. "maloofsetem"). Tímto způsobem
by bylo možné náklady omezit prakticky jen na tiskovou přípravu, zatímco sama
publikace by nestála prakticky nic. Tištěné svazky by mohly být dražší, protože
se by si je objednali jen ti skutečně potřební. Ze zkušenosti i z konzultací
vím, že elektronická publikace nezpůsobuje pokles zájmu o tištěnou podobu, spíše
naopak, neb jde o svého druhu reklamu. A to i přes to, že někteří specializovaní
čtenáři se spokojí třeba s tím, že si vytisknou jen dva příspěvky (ti totiž
celkově nepředstavují ztrátu, poněvadž velká část z nich by tištěný svorník buď
oželela, nebo by si "své" příspěvky někde pokoutně okopírovala). Podíváte-li se
po síti, uvidíte, že přibývá tiskovin s elektronickou verzí, z nichž mnohé
zahraniční bychom jinak nikdy ani neuviděli (Průzkumy památek, ZPP, Věstník
KZSP, in situ, FUMA, ICOMOS, CIPA, maďaři, ČP – elektronická verze se vrací!) nebo čistě
elektronických (kunsttexte.de, . Nelze přehlédnout ani
stále přibývající webové verze dříve vydaných tiskovin (knihovna Chrudim,...).
Mimoto jsem přesvědčen, že tato forma publikace umožňuje aktuálně zpřístupnit i
takové texty, které by jinak kvůli nedostatku prostředků na potištění papíru
nemusely spatřit světlo světa. Svým způsobem tak zejména u malotirážních publikací mohou být prostředky využity spíše
např. na honorování autorů nebo odborných lektorů. Anebo lze vůči nim
spravedlivěji prohlašovat, že na honoráře nejsou peníze.
Ještě bych se drobnými
poznámkami vrátil k tomu, co jsem se pokusil vyjádřit ve svých dřívějších
výhradách k prvotní podobě "dopisu".
Nepovažuji za potřebné,
aby v dopisu byly vyjadřovány spíše abstraktní výhrady k tomu, že zákroky proti
NPÚ z počátku prosince
Ohledně demokratických
principů samozřejmě existují i osoby, kterým se zdá sama státní památková péče
být s těmito principy v rozporu. Osobně mám představu, že by z hlediska SPSHP
mělo být zejména povinné vypracování rozboru (ovšem ne příliš rozsáhlého), z
něhož jasně vyplyne, co ze zkoumání společnost má. Pokud v tomto nebudou
památková péče ani SPSHP přiměřeně přesvědčivé, nepomůže jim sebehalasnější dovolávání se demokratických
principů.
Samozřejmě mají současně
i možnost "pragmatického" vyhledávání únosných cest k prosazení svých zájmů u
těch osob, které se dostaly do vedoucích pozic (i kdyby se tak stalo třeba i za
cenu "zneužití" demokratických principů). Přece jak mezi řediteli, tak v různých
poradních sborech ředitele Hájka se objevily osoby, kterým se sice třeba můžeme
divit, že jmenování přijaly, ale současně musíme alespoň zčásti předpokládat, že
se nepřipojí k ničemu, co by znamenalo nějaký nepříznivý vývoj pro památkovou
péči, nebo ohrožení nějaké konkrétní památky např. při posuzování nějakého
investičního záměru.
S tím souvisí i skepse,
která se občas na MVH SPSHP projevila z hlediska účinnosti aktivit KZSP.
Pokoušel jsem se vyjádřit přesvědčení, že aktivita Klubu naopak byla pro vývoj
situace vysoce pozitivní, a že je škoda, že KZSP zůstával stále prakticky
osamocen!
Nevím přesně, zda lze
najít nějakou smysluplnou odpověď např. na otázky, jestli má smysl nějakými
kroky a podněty přispívat ke zlepšení tristní a nebezpečné situace v památkové
péči. Jestli by např. nebylo vhodnější nečinností či rezolutním odmítáním
přispívat k tomu, aby se nepříznivý vývoj co nejdříve zakončil "odkopáním se"
škůdců a jejich vyhnáním (a pak jen sčítat škody?). Ale to je přece stejné, jako
bychom říkali, že lidé, kteří se snažili poctivou prací za komančů slušně uživit rodinu, napomáhali k delšímu udržení
totalitního režimu – samozřejmě i to lze říci. Mluvím o tom proto, že na jednání
MVH se mluvilo o možných nabídkách součinnosti SPSHP vůči NPÚ či MK jako o
"pragmatismu" s jasně pejorativním přídechem (o pragmatismu se dnes – snad
módně?, nevím – často mluví tam, kde jde spíše o cynismus; to je nejčastěji
právě v politice). Přednost dostávala spíše radikální
cesta.
Sám bych se momentálně
klonil k možnosti jednak
– věcně zformulovat a
vydat stručný manifest, jak se o něm na MVH hovořilo, ve smyslu kritiky
neodůvodněných zásahů do systému a směřující k vysvětlení, jaká rizika pro
památky, poznávání památek – jako nedílnou, i když samotnou památkovou péčí
spíše podceňovanou, činnost, která se však nedílně účastní na "konzumaci" hodnot
společností –, státní památkovou péči i obor SHP vznikají,
– jednak iniciovat
jakousi teoretickou, metodologickou a prezentační aktivitu samotného SPSHP,
směřující k autonomnímu vysvětlení (i přesnějšímu pochopení) vlastního smyslu
(pro sebe i pro společnost) tak, aby se neoperovalo jen s nějakými požadavky
předpisů či nějakých vyjádření, nýbrž s evidentnějšími odbornými i morálními
kritérii.
Otázku licencování
zpracovatelů SHP považuji za poměrně závažnou a hodnou diskuse. Uznávám, že
samotným zúřadováním by se nemuselo mnoho změnit. Pokud se však zatím polemiky
stočily k těmto otázkám, vnímal jsem ve většině výroků nadměrný příval vášní.
Nyní bude třeba se tím zabývat přinejmenším z hlediska potřeby popsat situaci z
odborných hledisek v reakci na to, s čím přišla ČKA.
Pokoušel jsem se v
některých konceptech (průběžný koncept poznávání – "zvědavá památková péče";
průzkum jako podklad identifikace a definice památky coby předmětu ochrany;
otázka vztahu poznávání objektů "ještě" nechráněných, ale už s hodnotami, byť
administrativou – vč. NPÚ – jakoby respektovanými až v momentě "uvalení"
ochrany; průzkum jako podklad regulace a preventivní péče; OPD – viz metodika;
vztah historického zkoumání a vymezením ochrany limitované "zdeúředními"
požadavky; zatím prakticky zcela pomíjená nutnost aktualizovat regulační podklad
– ÚSKP – po každém upřesňujícím poznatku;...) naznačit představu, že za určitých
okolností by bylo možno prosazovat spíše rozšiřování průzkumných činností směrem
k jakési nedílnosti, "nepřetržitosti" řekněme v intencích monitoringu památek na
Seznamu světového dědictví. To, že přitom počítám s možným rozšířením průzkumů
např. při identifikaci památek a hlavně pro stanovení regulace již na počátku
jejich úřední existence, plyne z toho, že si myslím, že v tom je dluh
"demokratičnosti" státní památkové péče, jež stanovuje regulaci až v momentě
předpokládaného sporu s "indolentním" vlastníkem, který již přijal nějaký záměr,
založený na nedocenění či opominutí hodnot památky. Dokonce bych si
představoval, že v tomto směru by měli být průzkumníci alespoň v rovině teorie
předvojem, který by ukazoval na dosud neprávem opomíjená pole pro "své"
aktivity.
Omlouvám se za celý text
i za několik vět zamotaných tak, že ani nemusí být rozumět tomu, co jsem chtěl
říci. Omlouvám se těm, kdo z nějaké nerozhodnosti či jakýchsi rozpaků a
nejistoty dočetli až sem. Budiž jim to poučením...
Ing.
Národní památkový ústav,
ústřední odborné pracoviště
Valdštejnské náměstí 3,
118 01 Praha 1
sommer@up.npu.cz; sommerjan@seznam.cz (jen .rtf, .txt)
257 010
614
724 663
594