Kde všude Harris?
José Manuel BARROS GARCÍA: The Use
of the Harris Matrix to Document the Layers Removed during the Cleaning of
Painted Surfaces, in:
Studies in Conservation, roč. 49, 2004, č. 4, s. 245-258.
(Užití Harrisovy matice pro dokumentaci snímaných překryvů v průběhu čištění
povrchu maleb.)
U nás se již postupně publikovalo několik pokusů o užití Harrisovy matice pro popis historických stavebních struktur a jakési zpřehlednění jejich stratigrafických vazeb. Metoda se od své publikace v roce 1979 (tedy relativně nedávno) úspěšně prosazuje především v archeologii. Pokusy u staveb měly zatím spíše propagační a diskusní význam; těžko v nich vidět nějaký přímý přínos pro poznání geneze studovaných objektů. (Nejdůkladněji se tématem zabývali Radek ŠIROKÝ, Petr KOČÁR: Analýza stratigrafických vztahů jako metoda výzkumu architektury, in: Dějiny staveb 2003, Plzeň 2004, s. 100-115.) Přesto je zřejmé, že takový způsob může přinést i u stavebních konstrukcí určité výsledky; nesouhlasím tedy s těmi průzkumníky staveb, který jeho využití vylučují. Zatím však soudím, že užití HM pro stavby se potýká s vážnými potížemi, které byly v článcích z této oblasti spíše pomíjeny. I když se to nezdá, jsou předkládané konkrétní příklady do jisté míry schématické. To, co lze použít pro rozpoznané stratigrafické jednotky (SJ), anebo také pro vrstvy maleb či nátěrů, lze jen velmi podmíněně aplikovat na stavby. Tam se totiž setkávají formy SJ, které prakticky není možné zvládnout dostupnými metodami. Pro archeology vcelku není problémem např. rozpoznat způsob, jímž terénní souvrství souvisí se základovým zdivem objektu. Jak ukazuje pod titulem citovaný článek, je to prakticky stejnými způsoby provést ve velmi izolovaném – ale snad reprezantativním – prozkoumaném místě malby. Jenže podstatnou součástí historických staveb je jejich konstrukce (masivní zdivo, klenby, stropy, krovy, podlahy, otvorové prvky,...). To vše může být několikrát nabarveno, což platí i ve vztahu k různě starému podkladu (např. okennímu či dveřnímu rámu nebo křídlu). Jenže takto bychom museli skutečně analyzovat každé místo stavby, a to způsobem, který považuji za reálný jen při její demontáži. To je dáno i tím, že ve stavbě byly prvky též přemísťovány (a některé vrstvy nátěru pak vznikly na jednom místě, další na jiném), byly dočasně zakryty (při vzniku některé vrstvy omítek či nátěru stála před nějakou částí stavby velká skříň, posléze třeba rozštípaná a spálená, např.), v konstrukcích jsou často použity prvky, které pocházejí z jiné stavby, něco byly pro druhotné použití přepracovány (původní lícní plocha může být obrácena dovnitř konstrukce, přičemž jsou na ní zachovány relikty nátěrů, a současně jsou ještě některé obdobné prvky uchovány na původním místě, a to zase v různě pozměněné podobě). Příznačný problém, kterému zatím při prezentovaných aplikacích HM na rozbor staveb spíše není věnována pozornost, představuje postupnost vzniku časově jednotné stavební konstrukce (i když zajímavé pokusy tu byly učiněny, ale právě R. Široký a P. Kočár v citované stati sledovali spíše dodatečné úpravy konstrukce – obr. 9). Zdivo pod omítkami neskrývá jen stopy dodatečných změn, ale zajímavé stopy výstavby (např. místy dvojitá vrstva malty ve vodorovné spáře jednolitého zdiva může znamenat jen noční přestávku ve zdění; takový detail pro někoho možná neznamená SJ, ale těžko jej lze pominout, i když většinou bude bude přehlédnut). Archeologové se obvykle spokojují s rozlišením takových SJ, které mnohdy vznikaly po desítky let. To však pro některá sledování u staveb není možné. Přitom důsledná analýza by vyžadovala nejen využít podrobnou obhlídku situace, ale pracovat i v mikroskopickém měřítku, jak je tomu v úvodu citovaném článku. Přitom výsledky a informace, které bychom získali, bývají dosud při analýze staveb shrnovány např. do výroků typu "v románském zdivu byl po polovině 18. století proražen nový vstupní otvor", což se většinou jeví jako dostatečné. Velmi často by výsledek detailního zkoumání stratigrafie obezdívky takového průrazu, osazení dveřního rámu, jistě během doby několikrát vyměněného, opakovaně natíraného atd. mohl být zajímavý. Ale takový pracný rozbor nebude reálné provádět v rozhodujícím množství případů. Bez toho však komplexní HM nevznikne. Podrobné zjišťování takových "obyčejných" skutečností by též většinou vedlo k více méně podobným výsledkům (v článku R. Širokého a P. Kočára se na tyto problémy – na základě zahraniční literatury – také poukazuje; s. 101).
S R. Širokým a P. Kočárem lze souhlasit, že popis stavby pomocí HM vlastně bude vždy limitovaný rozsahem a podrobností průzkumu. Na stavby tedy HM bude aplikována hlavně svými fandy. Přesto však je uvedený postup možné využít pro zdokonalení definice zkoumané situace v určitých případech, kdy se bude jevit stratigrafie zvláště komplikovaná. Přitom budou vytvářeny dílčí HM, popisující místně a časově izolované stratigrafické segmenty. Ostatně je známé, že část archeologů i při výkopech v terénu dosud HM nepoužívá a někteří se pro ni rozhodují podle okolností (rozsah a členitost zkoumaných situací).
V některých zveřejněných případech se zřejmě k metodě SJ uchylují archeologové v případech, kdy se ujmou zkoumání stojících budov. Zdá se, že jednak v některých případech se rozhodli obejít bez specializovaných znalostí odborníka na historické konstrukce a současně jaksi uvěřili tomu, že je možné při rozpoznání vztahů a rozhraní konstrukcí dojít ke správnému výsledku "automaticky". V některých případech to vedlo k velmi interesantním pochybením (např. proto, že nebyly rozpoznány přizdívky, nesoucí dodatečně vloženou klenbu, pohledem nezjistitelné, ale při určitých znalostech konstrukcí jistě předpokládané alespoň jako jedna z variant).
Z toho, co jsem výše poněkud nesouvisle uváděl, dle mého názoru zjevně plyne, že při standardním nedestruktivním SHP by důsledná aplikace HM byl něčím podobným, jako třeba pokus o totéž v terénech po provedení povrchového sběru keramického materiálu. Ale nechci popřít, že v některých případech může obratně zpracovaná HM přispět k pochopení struktury a geneze objektu.
Myšlenku obdobnou fázování HM jsem se pokusil využít při koncipování jakéhosi chronologického řetězce objektu. Jednotlivé chronologické jednotky (CHJ) úměrně postupu výzkumu obsahují i údaje absolutního datování. Tyto údaje u staveb totiž velmi často není třeba zapracovávat jako do HM až při jejím vyhodnocováním, neboť jsou s větší či menší jistotou ve velkém procentu známé již během průzkumu (často lze datovat části, na nichž je uvedený letopočet, doložené archivně, určené slohově,...). CHJ jsou číslovány tak, aby v případě nalezení nějaké zprvu neznámé mezifáze mohla být zařazena nová CHJ. CHJ pak lze použít jak pro interpretaci stavebního vývoje, tak i třeba pro popisy dispozice či jednotlivých prvků, a tím snadno podat výklad přehledně a kontrolovatelně.
Vrátím-li se tedy k úvodem citovanému článku, vidím, že jsem se jím zvláště nezabýval. V uvedených souvislostech jej však musím doporučit k prostudování!
© Jan SOMMER, 2005-03-10