zpět na hlavní stránku MONUDET

Nová monografická studie o Santinim

 

Fritz BARTH: Santini 1677 – 1723. Ein Baumeister des Barock in Böhmen

Hatje Cantz Verlag, Ostfildern-Ruit 2004, 440 s., il. Formát 210x280 mm.

 

Od vydání monumentální Horynovy santiniovské monografie (Mojmír HORYNA: Jan Blažej Santini-Aichel, Nakladatelství Karolinum, Praha 1998) rozhodně není snadné pokusit se o přínosné rozsáhlejší zpracování díla skvělého architekta českého (evropského, světového,...) baroka. S takovým pokusem přišel Fritz Barth. V několika do jisté míry samostatných esejích (jak to označuje) rozebírá základní znaky Santiniho staveb, hledá jejich proměnlivost, výskyt na různých objektech a v rozličných souvislostech. Lze říci, že tak v určitém směru Horynovo souhrnné dílo doplňuje (neboť M. Horyna hlediska geometrických spekulací sice neopominul, ale přeci jenom je nestudoval jako samostatný příznak, do značné míry ovládající celé Santiniho snažení). Sice bychom mohli uvažovat o tom, že ve vytčeném směru Barth postoupil jen do jisté míry, ale přesto je zřejmé, že jde o podnětné zpracování. Jeho zásadní limit je třeba spatřovat ve stále trvajícím nedostatku opravdu kvalitní plánové dokumentace. Přesto je škoda, že nejsou používány některé hodnotné plány, jež byly s dosti velkou podrobností pořizovány především v 70. letech 20. století. Již pouhé jejich využití by přispělo ke zkvalitnění vědeckého zpracování staveb, a samozřejmě by umožnilo pořízení adekvátních plánků pro publikace (některé plánky v Horynově i Barthově díle jsou poznamenány nedopatřeními, která asi je třeba přičíst na vrub grandiózní práci, kterou celkově museli autoři na vytvoření obsáhlých knih vynaložit). Členitost kompozičně velmi komplikovaných staveb a jejich význam by si zasloužily vskutku špičkovou plánovou dokumentaci; možná by pak publikace samotného takového konvolutu znamenala stejně velký přínos jako citované práce, ilustrované převážně fotografiemi – byť velice instruktivními.

 

Je zajímavé, jak málo pozornosti je v pracích o barokní architektuře věnováno detailnímu členění staveb. Zájem se soustřeďuje na členění stavby z celkového pohledu a v posledních desetiletích také na debatu o tom, zda jsou stavby vlastně jen obálkou myšleného prostoru (nebo zda jsou samy sebou). Alespoň v některých případech však barokní stavitelé věnovali detailnímu členění značnou pozornost. Přesto však jsou srovnávací nákresy profilů říms, otvorových ostění atd. na rozdíl od studií o antice či středověku spíše raritou. Také v dílech o Santinim je postrádáme. Přitom formy architektonických detailů sotva lze oddělit od rozboru proporcí hmotového řešení. Podobně musíme ještě vyčkat do budoucna na informace o konstrukční podstatě řady originálních prvků (visutá schodiště, pavlače či svorníky).

 

Jako určitou náhradu pro čtenáře, kterým by mé pokusy o fušování do baroka připadaly zase zcela mimo mísu – jak mi říkává jeden vážený kolega – jsem si dovolil připojit několik nákresů architektonických článků z klášterního kostela v Želivě. O významu, který patrně Santini přikládal detailním formám článků, by mohla svědčit realizovaná korekce profilu přípory v kostele v Želivě, nepochybně provedená během stavby; k tomu viz Jan SOMMER: Středověké pozůstatky klášterního kostela v Želivě (Poznámky k jeho barokní proměně), in: Vlastivědný sborník Pelhřimovska 10, 1999, s. 96-105.

 

Poznámka k rozborům klášterního kostela v Kladrubech

Ačkoliv genezi působivého trojlistého závěru klášterního chrámu již bylo věnováno mnoho pozornosti, postrádám zmínku (omlouvám se, pokud jsem ji přehlédl) o nápadné nesouměrnosti závěrového polygonu. Stálo by za to vědět, zda se jedná o vadu barokního rozvrhu, nebo o důsledek částečného využití základů či dokonce nadzemního zdiva gotického chóru (zřejmě dokumentovaného v adekvátním rozsahu již na Santiniho? plánu z let 1709 nebo 1710).

Na půdorysu v Barthově knize jsou sice opraveny některé nepřesnosti Horynova náčrtku (snad podstatnější význam mají "spojky" jednotlivých klenebních polí bočních lodí, u Horyny nadměrně deformované – Horyna, s. 290; z podružnějších např. půdorys pilířů západní předsíně, postranních pilířů severního portálu transeptu, a samozřejmě také pilířů mezilodních arkád), jiné jsou však převzaty. To jsou např. "přímkové" sítě v klenbách ramen transeptu, kde ve skutečnosti do ústředních kosočtverců zasahují křivky "čoček" stejně tak, jako je tomu v hlavní lodi. Přitom zatím nebyla zmiňována (pokud je mi známo) skutečnost, že ačkoliv se v ramenech transeptu opakuje klenební obrazec hlavní lodi, jsou v osách polí transeptu stejné obrazce jako nad výběhy v hlavní lodi vyvinuty ve vrcholnici. Z toho je jednak zřejmé, že klenební obrazec má počátek v půdorysné "kružítkové" spekulaci, jednak i to, že Santini vkládal různé kompoziční paradoxy i do míst, v nichž to zatím literatura nepředpokládala (ovšem právem byl v těchto souvislostech různými autory připomenut vztah k Rejtovým klenbám ve Vladislavském sálu, ale především v trojlodí sv. Barbory v Kutné Hoře – Santini musel být při svých formálních spekulacích Rejtovou invencí přímo unešen).

Santini ovšem s gotikou operoval na spolehlivém základu genetického řetězce dispozic od antiky ke Guarinimu (Guariniho variace nemohou inspiraci z antického Říma zapřít – viz např. Gerd SCHNEIDER: Proportionen in dreizehn unausgefürt gebliebenen Entwürfen von Guarino Guarini, in: Architectura, roč. 33, 2003, s. 38-61) a Fischerovi. Barth oprávněně sleduje Santiniho spekulace i jejich podněty a zdroje. Přesto je třeba mít na vědomí, že barokní "princip" práce s prostorem jako celkem i s jeho cíleným segmentováním byl společným dědictvím výtvarné "filosofie" minulých staletí.

"Svárem" všemožných proporčních struktur (lineárních, plošných i hmotových) je totiž baroko zcela prosyceno. Je proto velmi nesnadné říci, který tvůrce jakého stupně dosáhl. Při pátrání samozřejmě pomáhají monumentální syntetické práce Horynovy či Barthovy – svou uceleností téměř provokují ke korekcím –, jež přesto mohou být jen dílčí. Na druhé straně je třeba volat po obrodě nového zpracování "hmotných pramenů". Jsem přesvědčen, že analýze staveb samých zůstáváme mnohé dlužní (zde nelze nevzpomenout kritický postoj, který orgány státní památkové péče aktuálně přijímají k průzkumům památek, jakoby prováděným na úkor ochrany).

 

V pokusu naznačit výrazně těsnou souvislost barokních principů na antických vzorech si dovolím zmínku o možných, ale kupodivu většinou nezmiňovaných paralelách či pravzorech.

Četné stavby na Foru Romanu či Monte Capitolino v Římě "predikují" prakticky všechny základní principy barokních dispozic. Z dalších možných vzorů lze zmínit Neronovo Nymfeum, Mausoleum Oktaviána Augusta (představuje tendenci centrálně-radiální, se systémem nik, pohřebních komor a "přes osu" situovaných nik, členících vnější průčelí). Komplikované dispoziční struktury, vytvářené kombinováním centrálních, radiálních a osových systémů, do nichž jsou včleňovány částečně samostatné centrální "buňky", vykazuje např. hrobní stavba, nalezená v Římě v roce 1751 a dokumentovaná Piranesim. Za barokní dispozici by bylo možné dosti snadno považovat římskou hrobní stavbu poblíž brány "degli Sciavi"; osmiboká centrála je kombinována s podélnou dispozicí, což se projevuje připojením dvou protilehlých apsid. Na příčné ose jsou připojeny dva pravoúhlé výklenky. Do zbývajících čtyř diagonálních stran oktogonu jsou včleněny půlkruhové niky. Po stranách velkých apsid (situovaných na hlavní ose), jsou připojeny symetrické pravoúhlé přístavky. Jediný rozdíl od vyvinutých barokních dispozic spočívá v tom, že centrální prostora má podobu pravidelného oktogonu (není tedy protažená nebo jinak deformovaná).

Bylo by možné připojovat další dispozice římských staveb. Jejich případné, ale dosti zřejmé souvislosti s rozvojem renesančního stavitelství a s podněty pro barokní kompoziční systémy zřejmě bude na místě ještě studovat (připouštím, že se takové studium odehrává, jen já o něm nevím...).

 

Ediční poznámka

Většina plánků i fotografií v textu je neúměrně drobná, ačkoliv kolem ilustrací zbývá dostatek volného prostoru. Tato "metoda" grafických upravovatelů odborných publikací by měla být vymýcena. Přes místy až miniaturní měřítko fotografií i plánků lze z nich vyčíst četné poznatky a podněty. Postrádáme však zmínku o podkladech, z nichž byly plánky překreslovány. Plánky jsou též uváděny bez měřítka, ačkoliv jejich zmenšení není shodné.

Každopádně nelze přehlédnout četné nepřesnosti plánků, zřejmě způsobené použitím schématických a zjednodušených plánků (spíše náčrtů), tradovaných v naší literatuře.

Barthova publikace zaujme několika velmi užitečnými pomůckami pro čtenáře, které by rozhodně mohly být využívány v odborné literatuře v širším měřítku. V úzkém sloupci marginálií, který doprovází hlavní text, jsou totiž uváděny četné odkazy k příslušným místům v obrazové dokumentaci jak v textu, tak v příloze, jakož i k pasážím textu, pojednávajícím o příslušné stavbě. Tímto způsobem je možné knihou cíleně přecházet tak, jako na dobře promyšlené webové stránce. Přes střízlivé akademické uspořádání publikace soudím, že zde byly velice podnětně využity zkušenosti z práce s elektronickými médii.

Do tohoto systému je zapojen i hutný katalog děl, v němž jsou věnovány odstavce textu některým stavbám, které nebyly podrobněji zpracovány ve studii. Pozoruhodným detailem je lokalizace staveb pomocí globálních souřadnic (rovnoběžka/poledník; s přesností na minuty), což umožňuje jednoznačné hledání v moderních mapách, v nichž nyní již je vyznačení souřadnic (zpravidla v intervalu 5') samozřejmostí (ale např. pro pražské objekty by bylo vhodnější doplnit k souřadnicím i vteřiny – to by umožnil i běžný plán města). V této souvislosti však trochu překvapí zcela schématická mapka ČR, v níž je vyznačeno jen 13 hlavních lokalit (kdežto do katalogu jich bylo zařazeno 80).

Fotografický doprovod je kvalitní (část fotografií je reprodukována barevně), ale kvality Uhrových fotografií nedosahuje – škoda, že snímky této tvůrčí veličiny nebyly použity; kromě lepší prezentace staveb samých totiž ukazují i to, jak se mají stavby fotografovat.

 

V dalším vydání by snad mohly být opraveny některé drobné vady. V seznamu citované literatury jsem např. nenalezl některé práce, jež jsou zkráceně citovány v poznámkách.

 

Souhrnně však je třeba knihu jen přivítat. O jejím přínosu pro mezinárodní ocenění zcela jedinečného Santiniho díla nelze vůbec pochybovat.

 

text a ilustrace © Jan SOMMER, 26.12.2004

 

Vybrané nákresy architektonických detailů klášterního kostela v Želivě (kresby Jan Sommer, 1999 a 2004; měřeno jehlovou obrysovou šablonou - přesnost měření cca +/-2 mm):

 

Konzola na východní straně východního pilíře mezilodních arkád trojlodí.

 

Ostění východního okna severní stěny trojlodí (západní stojka nad parapetem, exteriérová strana vpravo).

 

Západní portál trojlodí, pravá stojka (pískovec).

 

Římsa pod parapetem na východní straně jižní kruchty.

 

Římsa (hlavice) na severní straně středního pilíře severních arkád.

 

Podokenní římsa na vnitřním líci jižní stěny trojlodí.

 

Přípora na východní straně jižního pilíře

 

Profil klenebního žebra v patře severní věže.

 

Profil klenebního žebra v jihozápadním koutu podkruchtí.

 

Výběh žebra v severní lodi na severní straně středního mezilodního pilíře.

 

zpět na hlavní stránku MONUDET