Dějiny staveb 2004 - konference

Dějiny staveb 2004. Poznámka ke konferenci

2.-4. 4. 2004, Nečtiny

Klub Augusta Sedláčka, Sdružení pro stavebněhistorický průzkum, Nakladatelství Petr Mikota

Přednášky probíhaly v pátek a v sobotu, v sobotu odpoledne a v neděli se pak konaly exkurze.

Již 4. ročník konference proběhl na tradičním místě a vcelku tradičním způsobem. Samozřejmě jako tradiční lze označit i to, že zaznělo množství vynikajících referátů v široké tematické škále. Příspěvky byly rozděleny do několika osvědčených sekcí (Hrady, zámky, tvrze; Církevní stavby; Lidová architektura; Města; Metodika SHP, různé), jejichž předsedající výrazně přispěli k hladkému průběhu konference. Je ovšem třeba zmínit velkou organizátorskou práci Petra Mikoty a jeho kolektivu, kteří se výrazně zasloužili o hladký průběh jednání. To platí i o uvážlivém a kompetentním předsedovi konference Janu Anderlem. Sešlo se velké množství specialistů na SHP, ale ve velkém počtu tu byli jak pracovníci NPÚ (ÚP i ÚOP), tak i památkáři "s kulatým razítkem". Tradičně se účastnili i četní archeologové. Mezi přítomnými však citelně chyběla paní doc. Milada Radová-Štiková, jejíž památku přítomní uctili minutou ticha.

Odborná úroveň většiny příspěvků svědčí o tom, že památky jsou zkoumány s velkou intenzitou a do veliké hloubky. (Seznam příspěvků na stránce http://www.evida.cz/desta/04/refabcd.htm; anotace příspěvků http://www.evida.cz/desta/04/anotace.htm) Je třeba zmínit i osvědčenou metodu prezentace panelů, jejichž přípravu někteří autoři zvládají zcela bravurně. Promyšlená a přehledná skladba je většinou vtipně graficky pojednaná. Na panelech se mimoto objevily některé přínosné materiály, k nimž nezazněla přednáška (zmínil bych např. panel s informací o probíhajících opravách pozdně gotického špitálního kostela ve Švihově).

Díky narůstající zkušenosti přednášejících se dařilo velice dobře hospodařit s časem, takže vybývaly přiměřené chvíle i na diskuse, v nichž to nejednou dokonce silně zajiskřilo. Věřím, že diskuse byly natolik inspirativní, že důsledný dohled na dodržování předepsané lhůty na přednesení příspěvku se stane všeobecným zvykem. Pokud se podaří zavčas "umlčet" příliš rozvlekle hovořícího referenta, je to obvykle jen přínosem pro další program.

V některých příspěvcích a zejména v následujících diskusích došlo i na některá závažná témata, zejména pokud se jednalo o památky, které již byly opraveny (fasády presbyteria kostela v Solci, kde se ovšem nedošlo k nějakému závěru v podobě shody na optimálním postupu, spíše se opět střetly názory na "konzervaci stavu" a na prezentaci historických omítkových a nátěrových vrstev, a zejména na odhalování či nátěry kvádrových nárožních armatur, resp. kamenických architektonických článků obecně), nebo se jejich oprava chystá (do této kategorie snad lze zahrnout archeologický příspěvek o vykopávkách kostela "pod vrchem Krudum", kde vznikly pochybnosti o potřebnosti výkopu; autor musel zvědavému plénu vysvětlit důvody – nevím, zda byly přijaty bez výhrady, ale bylo jasné, že tyto otázky byly před realizací výzkumu tak či onak zváženy).

Zajímavé je sledovat, jak příspěvky vypovídají o stále narůstající škále metod zejména při dokumentaci výzkumů. Dnes se již stal standardem digitální fotoaparát (s čímž podle mého názoru bude během pár let docela potíž – obávám se, že naše éra se ukáže jako doba s nejproblematičtější kvalitou dokumentace, ale hlavně, že se jen velmi málo vytvářené dokumentace podaří uchovat pro budoucí generace; proč si to myslím, jsem již vysvětloval na jiných místech). V příspěvku o výzkumech středověkých měšťanských domů v Brně se problém metod ukázal jako zvláště naléhavý; tedy nebyl problematický tento příspěvek, ale právě propast mezi jeho velkorysým koncepčním i technickým zvládnutím a mezi standardem většiny ostatních prací. Zase bych nerad byl nesprávně pochopen: Nejde mi o problémy s kvalitou průzkumu a jeho zpracování – ta až na malé výjimky spolehlivě dosáhla standardu. Nejde mi ani o to, jak se stále zvětšuje rozpětí (škála) metod dokumentace a prezentace výsledků. Ale musím se přiznat, že mě udivuje, jak málo zájmu o jakousi standardnost projevuje státní památková péče. Jakoby stále více dávala najevo, že průzkumná činnost je cosi služebného, přičemž jakoby se uplatňovala jakási hierarchie: památkář s kulatým razítkem / odborný památkář / průzkum. Odborné památkové zřetele jsou v současné době zjevně v defenzívě vůči úředníkům, ale názory průzkumníků jsou rovněž "úspěšné" jen velmi podmíněně. Ze strany památkářů se – pejorativně – mluví zejména o dobové podmíněnosti názorů průzkumníka na vhodný způsob opravy památky, jakož i o tendenčních průzkumech, které zpracovávají někteří průzkumníci za neúměrně vysoké úplaty, s cílem umožnit "investorovi" likvidaci nevyhovující zchátralé stavby.

Tak jsem možná příliš odbočil od náplně samotné konference, ale je možné, že tu nějaké souvislosti naznačených otázek budou. Přinejmenším tu mohou být důvody malého zájmu odborných památkových kruhů o sledování a podporu rozvoje případných nových průzkumných metod. Při aplikaci technických inovací jsou nyní v popředí vývoje některé privátní společnosti (o. p. s.). Samotná státní památková péče se do jisté míry zbavila možností podporovat velké investiční akce (nemyslím nemovitosti, ale např. drahou měřicí techniku – a když už se něco podobného podaří opatřit, nejednou se stane, že pak chybějí prostředky na provoz a na obslužný personál), protože koncepční činnost měla být v očích kapitánů oboru nahrazena spíše atomizujícím systémem grantových projektů (nechci nijak popírat přínosy grantů).

V příspěvku o výzkumu městských domů v Brně byly kromě zmínky o tragédiích typu "brněnský špalíček" a přehledného výkladu o dosavadních znalostech typologie dispozic a konstrukcí představeny i některé aplikované měřicí a dokumentační metody. Realizátoři přistupují k průzkumným akcím s velkým rozmyslem a z existující škály metod vybírají ty, které jsou pro daný případ zvláště vhodné. Zařadili se tak mezi průkopníky 3D scanování, aplikují fotogrammetrii, jako spolehlivý základ přesné lokalizace prvků užívají geodetické měření pomocí totálních stanic. Přesto bylo možné spatřit takové "jemnůstky" jako zřejmě složitě zpracované zaměření cihlové niky v gotické domovní zdi, jehož výslednicí se ovšem stal naprosto schematický nákres. Ale možná šlo jen o prezentační výstup, který byl "zjednodušen" za účelem srozumitelné projekce při přednášce nebo pod.

Brněnští autoři vyzdvihli přínosy, které znamenalo sledování památek v průběhu opravy (či demolice). Je vcelku jasné, že čím později státní památková péče začne se systematickou podporou dokumentačních výzkumů při opravách, tím více poznatků unikne. Jinou "matematiku" tu nevidím. Ale zřejmě musí uzrát doba.

V některých případech se z dosud stále jakoby moderních metod použila fotogrammetrie, nyní v podobě s usnadněním díky využití digitálních metod záznamu i zpracování dat.

Ukázkou průkopnického uplatnění mobilního rentgenu přispěli Jiří Bláha a Tomáš Kyncl. Na příkladu dřevěného pozdně gotického portálu z hradu Pernštejna předvedli vynikající možnosti detekce zevně neviditelných částí, obsažených uvnitř konstrukce.

Zalitoval jsem, že se nepodařilo do doby konání konference připravit příspěvek o využití termografie.

Přístrojová technika se asi za posledních deset dvacet let dramaticky obohatila. Možnosti jsou úžasně široké. Proto je skutečně na místě otázka, které průzkumy vůbec památková péče potřebuje(?), již ve svém příspěvku nastolil Vít Jesenský. Je však další otázkou, jak to zjistit. V. Jesenský se pokusil podrobně analyzovat skladbu průzkumů, jak je získávají a využívají pracoviště památkové péče.

V těchto souvislostech ovšem může vzniknout i otázka, zda by mělo smysl průzkumy nějak standardizovat. Nelze přehlédnout ani problém, že památková péče může na základě svých specifických "praktických" priorit označit za zbytné některé typy průzkumů, které však ve skutečnosti není možné z komplexního poznání vynechat. Protože díky rozvoji metod a také díky rozvoji poznávání památek samých stále bude docházet k jakýmsi výzkumným experimentům, které budou tak či onak přínosné, nezdá se, že by mělo smysl nadále trvat na jakkoliv striktním předpisu užívaných metod. Nynější situaci ovšem nelze označit za nějak apriori omezující. Omezení však vznikají "náhodně" – řekl bych. Není totiž žádná záruka, že pro hodnocení stejné stavby budou použity srovnatelné metody zkoumání. Pod heslem "každá památka je jedinečná a vyžaduje jedinečný přístup z hlediska památkové péče" vznikají nesouměřitelné výsledky, nakonec také vždy jinak uplatněné při stanovení památkových požadavků. Výsledky průzkumů tak lze velmi omezeně srovnávat a zejména využívat v obdobných příštích situacích. V principu tedy může dojít i k tomu, že při příští opravě téže věci budou prováděny průzkumy natolik odlišnými metodami, že bude velmi omezena možnost porovnání starších výsledků s novými.

Soudím tedy, že je třeba stanovit buďto takový postup, který bude zejména založen na konceptu projektu průzkumů – kterýžto projekt bude podléhat schválení orgánu státní památkové péče (jak jsem si o tom dovolil hovořit ve svém příspěvku o principech "zvědavé památkové péče") –, nebo alespoň vypracovat jednotný katalog průzkumů (z něhož by odborný pracovník nejspíše formou prostého zaškrtávání vybral, co požaduje; co by vynechal, by asi měl zdůvodnit) a stanovit základní kritéria pro přijatelnost výsledků průzkumu (rozsah, podrobnost atd.). Podle katalogu by pak bylo možné stanovit, jaké průzkumy jsou pro posouzení a dokumentaci průběhu daného zásahu potřebné. Provedení dalších průzkumů by pak bylo více méně dobrovolné, ovšemže vítané. Samozřejmostí by mělo být nějaké souhrnné vyhodnocení průzkumů. Nové poznatky o objektu by se měly promítnout do evidenčního záznamu památky (nevím, co jiného by v první řadě měla státní památková péče s výsledky provést!) a měl by též být zaznamenán způsob, jakým byly výsledky využity při rozhodování o opravě.

Metodiky pro jednotlivé typy průzkumů by pak spíše než detailní předpisy a popisy obsahovaly vysvětlení, v jaké situaci (podle objektu, způsobu zamýšleného zásahu) mají být které průzkumy použity, jak by měly být podrobné, jaký rozsah lze doporučit pro dokumentaci. Mohlo by to usnadnit budoucí vzájemné porovnávání poznatků z průzkumů různých objektů.

Přísné vymezení postupů by s velkou pravděpodobností mělo neblahý vliv na rozvoj metod průzkumu; některé speciální metody by mohly být odmítnuty jen proto, že neodpovídají předpisu.

Již jsem naznačil, že určité problémy souvisejí i s evidencí výsledků. Stále Vám ještě většina památkářů řekne, že když někdo nějaký starší elaborát přehlédne, že nepracuje dobře, neboť neprovedl dostatečně podrobnou rešerši. Tento přístup asi odpovídá realitě – bohužel. Nelze ho však označit jako cílový! Kvalitě památkové péče by více prospělo, kdyby odborní pracovníci měli k dispozici naší době přiměřený informační servis (samozřejmě nemohu pominout stále narůstající administrativní zátěž těchto pracovníků, v níž – zdá se podle některých výroků – dochází k určitému poklesu podílu odborné činnosti). Takovému účelu by měla sloužit databáze dokumentací, nejspíše existující jako doplněk Ústředního seznamu kulturních památek. Měla by kromě základního (abecedního) rejstříku lokalit a objektů poskytovat nejrůznější možnosti "křížového" vyhledávání podle různých kritérií (typ objektu, typ prvku, typ průzkumu, atd.). Podstatně by se tak omezilo riziko opomenutí, k nimž zatím více méně zákonitě dochází, a jistě by se ušetřil čas odborných pracovníků.

Ve svém příspěvku jsem se pokusil zabývat se i otázkou třídění průzkumů podle "stupně podrobnosti". V této souvislosti jsem naznačil, že podle okolností lze i určité části průzkumu (třeba i dílčího) realizovat s různou podrobností. Tomu samozřejmě bude úměrná i časová náročnost, a tedy i ekonomické dopady na investora. To je důležité mít na paměti, protože to umožní uvážlivěji např. poskytovat finanční podporu na průzkumy ze státních prostředků. Výběr stupně podrobnosti bude možné zahrnout již do projektu průzkumů.

S touto kategorizací průzkumů pak opět souvisí i otázka evidence výstupů, neboť kromě typu průzkumu by v databázi měl být zahrnut i stupeň podrobnosti zpracování, neboť jde o podstatnou charakteristiku obsažených informací.

Možná se na mě trochu zlobíte za to, že jsem tak málo sdělil o obsahu jednání. Opět se odvolám na výše citované anotace většiny příspěvků a zkusím ještě některé další příspěvky zmínit. Mezerovitost mých poznámek si tak můžete vynahradit a nakonec si i udělat vlastní obrázek o mém přístupu k věci.

Miroslava Cejpová s Filipem Hegenbartem předvedli fotogrammetrii líců zdiva hradu v Žumerku (okres Chrudim). Zřejmě se jednalo o jednosnímkovou fotogrammetrii, která neumožňuje dobré vyhodnocení nerovností idealizovaných ploch. Zjednodušeně lze říci, že např. při fotografování zdola (nejčastější) se prohlubeň v líci projeví jako zdánlivý pokles bodů v prohlubni oproti okolí (např. vodorovná ložná spára ve zdivu se projeví jako "prověšená" směrem dolů).

Velmi detailní analýzu stop dřevěných konstrukcí zaniklého hrázděného patra věže na hradě Kost předvedl Michal Panáček.

Nepochybně podnětné upozornění na některé konstrukční nesrovnalosti ve způsobu zastavění dosud předpokládané raně gotické kaple ve velké věži hradu Okoř vedly Vladislava Razíma k podnětnému názoru, že jde o relikty stavby (možná ani neprovedené podle původního záměru) zabudované do věže až při její výstavbě v první polovině 14. století (trámkový překlad okénka v patře nad kaplí byl při průzkumu dendrochronologicky datován rokem 1312). Lze věřit, že tato úvaha je správná, avšak současně musíme předpokládat, že budoucí výzkumy (např. při opravě) přispějí dalšími upřesněními, možná i korekcemi. Rozhodně je však důležité na podobné možnosti upozorňovat, protože jednak mohou být přesněji vyhodnoceny při budoucích průzkumech, jednak mohou být vodítkem při posouzení situace v jiných objektech. Autor opět osvědčil inspirativní pečlivost při dokumentaci a analýze. "Vykoledoval" si však oprávněnou výtku vedoucího příslušné jednací sekce, neboť značně přetáhl vyhrazený čas na přednesení příspěvku.

Překvapivými poznatky o pozdně románském hradním kostele ve Velkém Boru přispěli Jan Anderle a Josef Smitka (navázali tak na dřívější příspěvek J. Smitky na konferenci v roce 2000). V průběhu aktuální opravy (prováděné zřejmě značně nešetrně) se podařilo zachytit relikty středověkých omítek, detaily triumfálního oblouku, stopy kleneb v presbyteriu, v lodi i pod zaniklou kruchtou; v západní stěně lodi byly těsně před konferencí nalezeny zbytky velice rozměrného bohatě zdobeného půlkruhem zaklenutého portálu. Stavba však není úředně chráněna!

Příspěvek Ivana Gojdiče a Martiny Murárikové o hradu ve Slovenské Ľupči naznačil velice složitý vývoj hradu. Některá upřesnění interpretací lze očekávat od průzkumů v průběhu nynější opravy.

Jiří Klsák referoval o výsledcích archeologického výzkumu zaniklého pozdně románského kostela sv. Mikuláše bývalé obce Třídomí ve Slavkovském lese. V diskusi několikrát zazněla pochybnost o smyslu výkopu v objektu, který není bezprostředně ohrožen. Autor vysvětloval, že relikty byly vážně ohrožovány především vegetací. Myslím si, že sebelepší metoda zabezpečení odhalených reliktů ovlivní jen tempo devastace, nemůže však obvykle zajistit takovou trvanlivost, jakou by měl objekt při ponechání pod terénem. Pokud se tedy podařilo zamezit dalšímu nebezpečí, měla by být zvažována i verze opětného zasypání. Zejména zimní klima postupně ničí více či méně provlhlou maltu ve spárách, nyní již zdaleka ne tak soudržnou, jako v době vzniku objektu. Postupně pak musí docházet k dílčím přezdívkám nebo alespoň obnově spár. Objekt, stojící na temeni skály, jako v daném případě, zpravidla velmi trpí i promrzáním silně promáčených základů. Doufejme, že případná rizika budou pečlivě zvážena a památka proti nim bude ochráněna.

Tomáš Jirát seznámil s výsledky dílčího archeologického výzkumu kostela v Horním Slavkově. Zatím se neprokázala existence předpokládaného středověkého kostela.

Jiří Varhaník v metodicky podnětném příspěvku hodnotil dřívější teorie o existenci domnělé krypty v kapli hradu Bečov nad Teplou.

Eva Vyletová představila výsledky průzkumu kostela v Solci. Zajímavá zjištění přinesla dokumentace renesančních sgrafit, která byla na jediné omítce realizována ve dvou schématech; snad to bylo způsobeno prací dvou řemeslníků. Autorka mohla představit i výsledek památkové úpravy omítek, čímž vyvolala jednu z prvních polemik k otázkám úprav omítek a způsobů prezentace kamenných prvků staveb. Nárožní kvádrové armatury vnějších opěráků presbyteria byly ponechány bez omítky, přičemž byla prezentována torzální podoba renesanční úpravy (včetně viditelných "peků" z doby barokního omítání), doplněná a retušovaná (pokud si mohu dovolit to takto zjednodušeně vyjádřit). Diskuse na téma prezentace kamenných (konstrukčních) článků, původně překrytých omítkou či nátěrem, jakož i o barevnosti fasád obecně, jsou frekventovaným tématem odborných památkářských diskusí již dlouhá léta. Zatím se však zdá, jakoby tyto debaty probíhaly odděleně od reality stavebních a restaurátorských prací, při nichž dochází k odstraňování dochovaných vrstev z kamenných dílů neobyčejně často. To svědčí mj. i o tom, že šetrný přístup k povrchům na kamenných prvcích a případná snaha "obnovit" jejich nátěrový překryv se dosud nevžily ani mezi odbornými pracovníky památkové péče, neboť není možné, že by všechny tyto práce probíhaly v rozporu s příslušnými vyjádřeními. Restaurátoři stále zcela běžně odstraňují vrstvy nátěrů z gotických klenebních žeber v interiérech (o těchto otázkách se obsáhle diskutovalo na nedávné konferenci NPÚ a Studia Axis). Je tu však určitý problém, protože řekne-li se, že se nebudou očišťovat kamenné povrchy, památkáři z toho vyvodí, že se vybere nejlépe dochovaná historická vrstva výmalby ("původní", nebo některá pozdější), a ta se "restaurátorsky" "obnoví". Prakticky se pak nesetkáváme s variantou, že se prostě konzervuje existující stav. Vlastně existuje jakési nutkání stav změnit, vylepšit. "Obnovuje" se stav památky, který existoval v úplně jiných historických souvislostech, v jiných prostorových relacích, nemluvě např. o dříve jiné střeše, oknech atd. na samotném "obnovovaném" objektu. Výsledek je tedy dokladem aktuálního slohu (uměleckého chtění). Dokumentuje naše přístupy, jen v omezené míře minulou podobu stavby (přičemž míra omezení zůstává pozorovateli v různé míře utajena).

Zajímavé pozorování o původní podobě renesančního zastropení kostela ve Smečně učinila Eva Volfová.

Bohdan Šeda předložil ve stručnosti informaci o goticko-renesančním kostele sv. Michaela v Chrudimi. Vysvětlil, že nemá k dispozici obsáhlou dokumentaci, odkázal však na podrobnosti na panelu. Zde byl prezentován i elaborát stavebně-historického průzkumu, pozoruhodný bohatou precizně provedenou výkresovou dokumentací architektonických článků. Věřme tedy, že se něco z těchto nákresů objeví i v tištěné podobě článku. Stavba byla datována i dendrochronologicky (krov presbyteria z trámů 1520/1521). Typu renesančních městských a hřbitovních kostelů by mělo být věnováno více pozornosti. Je jich jednak velké množství, jednak v důsledku častého zanedbávání údržby v následujících staletích mnohdy uchovávají překvapivě veliké množství zachovaných historických ("autentických") prvků.

Slavomír Kudláček seznámil s výsledky průzkumu barokních fasád kostela v Podlažicích a představil další ukázku realizace rekonstrukce barokního barevného pojednání fasády. Připomněl loni probíhající archeologický výzkum v okolí kostela (v souvislosti s realizací drenážního kanálu po obvodu stavby) a zabýval se osobitým dispozičním a architektonickým řešením vcelku jedinečné stavby (přitom se ovšem nezabýval třeba otázkou možné souvislosti s kostelem v sousedním Chrastu).

David Merta (s kolegy) předložil dokumentaci z výzkumu domů v Brně, na niž jsem reagoval úvodem tohoto textu.

Asi největší zájem vyvolal příspěvek Lubomíra Zemana o dílčích výsledcích průzkumů několika goticko-renesančních domů na náměstí v Jáchymově. Domy jsou většinou postaveny s kamene, který obsahuje radioaktivní materiál, takže nejsou použitelné k trvalému užívání. V souvislosti s tím byly domy prakticky ponechány svému osudu. Postupné chátrání a destrukce konstrukcí odhalují četné dříve přehlédnuté skutečnosti. V obsáhlé diskusi se uvádělo, že o vlastně vynuceném zániku domů se ví již desítky let. Přesto se však zatím nepodařilo udělat cokoliv podstatného alespoň pro záchranu informací o městě, které ve své době patřilo k nejvýznamnějším střediskům těžby a zpracování stříbra v Evropě. V zásadě se došlo ke shodě v názoru, že úkolem zpracovat co možná komplexní dokumentaci by měla být pověřena státní památková péče. Přitom zodpovědnost za otálení podle mínění většiny přítomných spočívá na bedrech MK ČR. Běžným památkářům, průzkumníkům a dalším zainteresovaným osobám zbývá vcelku jediná možnost – medializovat existující tristní situaci. Poukazovalo se na značnou nejednotnost metod průzkumu s tím, že diskuse o vlastnostech jednotlivých postupů je důležitá, přičemž velká dokumentační akce v Jáchymově, která je naléhavě potřebná, by mohla velmi prospět porovnáním variantních řešení.

V závěru jednání bylo jednohlasně odsouhlaseno připravit výzvu na adresu MK ČR ve smyslu nutnosti poskytnout prostředky na dokumentaci neodvratně mizejícího světově významného historického centra Jáchymova. Je nutné, aby průzkumná aktivita dalece přesáhla rozsah běžné operativní dokumentace. Jedná se o celooborový problém nadstátního významu. Jeho řešení není možné zmařit vyčkáváním. Bylo navrženo vyzvat MK ČR, aby pro potřebnou dokumentační akci vytvořilo i ekonomické podmínky. To je důležité, protože v posledních deseti letech byly značně decimovány dokumentační činnosti ve státní památkové péči a inovace techniky byla velice zanedbávána.

Představa rozsáhlejší potřebné dokumentační aktivity v nynějších podmínkách státní památkové péče není reálná. Přitom by takové kapacity měly existovat, protože jejich využití by se neomezovalo jen na "případ" Jáchymov.

Přijetím "Jáchymovské výzvy" se tak vrchovatou měrou naplnilo to, co jsem požadoval již v roce 2000, aby se totiž na podobných odborných setkáních vždy k nějaké "kategorické" formulaci směrem "vzhůru" došlo. Vycházím přitom z přesvědčení, že pro stav oboru je vždy významné, pokud na kvalifikovaném fóru dokáže vyjádřit stanovisko k nějakému palčivému problému nebo k obecné situaci (v principu může jít i o pozitivní motivaci pochvalou, pokud by bylo za co). Má to význam jak jako možné vodítko kroků k nápravě, kdyby o ni někdo stál, tak pro sjednocování přístupů uvnitř oboru. Jsem přesvědčen, že ani nejostřejší vnitřní diskuse nemají obor zbavit schopnosti vystupovat vůči okolí jednotně.

V nejobecnější rovině tomu – myslím – prospěla jak příprava výzvy, tak i to, že konference Dějiny staveb 2004 proběhla opět úspěšně a nabídla i vynikající přísliby do dalšího ročníku.

Ještě se musím vrátit k programu jednání, totiž k poslední, "metodické" sekci. Do ní částečně spadaly i některé příspěvky ze specializovaných sekcí. O většině dle mého přínosných sdělení jsem se již vyjádřil výše. (Musím připojit zmínku o fundovaném rozboru vypovídací schopnosti katastrálních map, s nímž předstoupil Martin Ebel s cílem přispět ke správnosti interpretací map v rámci SHP.) Myslím, že je důležité tyto příspěvky chápat i ve vazbě na obsah několika článků ve sborníku z loňského ročníku. Sborník Dějiny staveb 2003 (obsah) byl vydán těsně před letošní konferencí. Četným zde publikovaným podnětům pro úvahy o metodách průzkumu a dokumentace bych se chtěl několika poznámkami brzy věnovat na jiném místě.

Dík pořadatelům i početným účastníkům!

zpět na hlavní stránku