zpět na hlavní stránku
Dějiny staveb
2003
Konference konaná ve dnech 11. 4. - 13. 4. 2003 v Nečtinech na Plzeňsku.
Informace pořadatelů jsou na http://www.evida.cz/; zde je uveden i úplný seznam příspěvků.
Konference se již spolehlivě zakořenila v kalendáři velké části odborníků na stavební historii. Každý z této "branže" se tu může setkat se zajímavými poznatky a sám představit své objevy či názory na užívané metody. Mnohdy přichází na přetřes i tristní stav ve sféře zacházení s poznatky z průzkumů všeho druhu na orgánech státní památkové péče. [Autorům příspěvků se omlouvám za své volné parafrázování částí jejich vystoupení i za případné posuny ve smyslu jejich vystoupení.]
V úvodním vystoupení vystihl prof. Mojmír Horyna docela trefně situaci památkové péče mezi ostatními sférami lidské kultury. Objasnil i genezi vztahu stavebně-historického průzkumu k dějinám umění. Rozlišil různé podněty pro snahu zachovat "historické" předměty. Vysvětlil, jak se během vývoje oboru měnil vztah k kunsthistorii. Objasnil, jakým způsobem se vyvíjel zájem dějin umění o vnější formu a stavebně-historického průzkumu o "ústrojenství" památek. Připomněl výrok dr. Líbala, srovnávající analýzu stavby s "metodami" pátrání užívanými v klasických anglických detektivkách. Proto je třeba analýzu založit na precizním popisu, neboť se jedná o "důkazní materiál" pro všechny další kroky vyhodnocení. [V této souvislosti bych rád opět požadoval, aby více méně závaznou částí komplexního stavebně-historického průzkumu byl i stavebně-technický průzkum; jsem přesvědčen o tom, že se jedná o zcela fundamentální podmínku pro všechny další "důkazy", včetně analytického popisu stavebního historika.] Spojení popisu a archivního výzkumu Líbal přirovnával k výslechu dvou "nezávislých svědků".
Touto snahou o věcnou přesnost a spolehlivost se stavebně-historický průzkum do jisté míry odlišoval od dějin umění, protože historik umění upřednostňuje některá hlediska před věcnými (jedinečnost, vývojová významnost, kvalita, nekvalita).
Líbal doporučoval, aby se rekonstrukce přednostně odbývala jen v ideální rovině. Přesto dlouho převládala snaha realizovat péči tím, že se některá fáze minulosti objektu upřednostní a zvýrazní, zatímco doklady jiných se třeba i odstraní. [Ale docela rád bych polemizoval s Horynovým hodnocením současné situace v tom smyslu, že nyní již poznání nebývá podnětem k oklešťování památky od historických "vrstev". Máme dnes docela křiklavé příklady, kdy je kvůli "obnově" či "posílení" autenticity odstraňována nejedna cenná část - jen proto, že investor, projektant i památkář nepochopili její význam. Dokonce jsou v takových případech stále doplňovány zaniklé části, aby se "obnovila" jedna z předpokládaných či doložených předchozích podob "památky". Ukazuje se, že definitivní vyřešení některých etických problémů oboru památkové péče je v nedohlednu, ba více, vůbec nemá řešení. Zodpovědný přístup tedy spíše spočívá ve stálé chuti k diskusi a k objasňování přístupů. Nemohu zde neuvést jeden z nejkřiklavějších současných "případů" devastace památky s cílem jejího "vylepšení". Jde o kostel sv. Anny na Starém Městě v Praze. Ale o tom jsem již obsáhle pojednal v České placce - http://sweb.cz/ceskaplacka/. Asi je třeba se smířit s tím, že svou dějinnost neobelstíme. I náš sebelépe podložený zásah bude hned jen více či méně zřetelným dokladem našeho myšlení, priorit kultury naší doby. Je tedy jen otázka, zda se rozhodneme postupovat podle v dané době platných pravidel, nebo postupu, který nám připadá "správnější", nebo se pokusíme tato hlediska sloučit. Z tohoto hlediska je pak na tom dobře ten, kdo umí pravidla vymýšlet a současně i ostatní – ne jenom sebe – přinutit k jejich dodržování.]
Horyna poukázal na vžitou představu rozdílnosti věd o dějinách kultury a "exaktních" věd. Dějiny umění jako součást specifické sféry myšlení nesměřují přímo ani prostředkovaně k exaktnosti. Na druhé straně i "exaktní" vědy ve svých dějinách stále znovu odvrhují zastaralé modely, které vlastně většinou nebyly ničím jiným, než intelektuální představou o uceleném již brzy poznatelném systému. Dějiny umění vlastně povstaly jako obor od počátku s potřebou a snad i cílem strukturovat předmět zájmu do slohových skupin. To na jedné straně umožnilo stanovovat souvislosti, ale na druhé straně to někdy situaci komplikovalo stále jemnějším rozlišováním znaků, vedoucím ke zmenšování domnělých skupin. [S tím lze srovnat otázku "detailování" evidence památek, formulářů, které jsou i na konferencích stále znovu navrhovány k "záhlaví" výzkumných zpráv, různě pročleňovaných databází atd.] Prof. Horyna hovořil o prof. Schusterovi ve Vídni, který již dříve usiloval o co nejdetailnější poznání jednoho objektu z nejrůznějších hledisek. Ukazuje se, že spleť vztahů, která provází vznik a život památky, je natolik složitá, že ji nejen nelze "definitivně" popsat, ale že její součástí je jak umění tak "technika" ve zcela nedělitelné souvislosti. Proto také není možné považovat umění za nadstavbu; jde o zcela organickou součást světa. Proto je nyní součástí tohoto světa i výzkum památek.
Jednací program byl tradičně a funkčně rozdělen do několika sekcí.
Jednotlivá vystoupení rovněž tradičně oscilovala mezi
promyšlenými a hutnými "pásmy", precizně rozvrženými do stanoveného časového
limitu, a mezi pokusy o představení obsáhlé dokumentace, na niž pak mělo
navazovat závěrečné hodnocení. Některá ne zcela promyšlená vystoupení se pak
nevešla do stanoveného času, takže je bylo třeba násilně ukončovat, na což
předsedající jednotlivých sekcí vcelku dbali (např.
Na úspěchu jednání se samozřejmě podílelo úsilí Petra Mikoty a jeho spolupracovníků, i virtuózní obsluha rozrůzněné škály projekční techniky, zajišťovaná především Martinem Ebelem.
Ještě je třeba dodat, že prakticky všechny příspěvky byly doplněny více či méně pečlivě připravenými soubory dokumentace a textů na panelech v samostatné místnosti. Některé vystavené materiály byly zpracovány opravdu velice svědomitě.
V následujících poznámkách se zmiňuji pohříchu jen o některých příspěvcích; samozřejmě zejména o těch, které mě samotného zaujaly.
První na řadě byla tentokrát sekce církevní architektura.
Jan Beránek předložil obsáhlou a velmi pečlivě zpracovanou dokumentaci městského kostela v Žatci. Při průzkumu rozsáhlé stavby jsou využívány různé měřické metody. Průzkum zřejmě ještě probíhá, avšak lze předpokládat, že významná stavba bude záhy dokumentována velmi podrobně. Osobně bych si přeci jenom přál, aby na některé měřené detaily přeci jenom byly raději aplikovány přesnější metody (např. fragment obloučkového vlysu by snadno mohl obkreslen pomocí somrografu, a to neskonale přesněji, nežli se to může podařit při oměřování; a nestálo by to ani více času). Přesto je možné vyzdvihnout příkladné úsilí o co nejkomplexnější vyhodnocení složitého objektu.
Martin Ebel na příkladu plánů kostela v Dolní Liboci ukazoval vývoj projektu, značně ovlivněný pokyny státních úřadů, které samy předkládaly projekty vlastních inženýrů. Architektura první poloviny 19. století byla příznačná strohostí. Jednotlivé návrhy se více méně liší jen jakýmsi hmotovým pseudočleněním, zřejmě bez velké výtvarné invence. Toto "chladné" kasárenské tvarosloví tehdy ovládalo veškerou stavební produkci.
Jan Sommer a Pavel Zahradník prezentovali poznatky z průzkumu renesanční zvonice kostela sv. Jakuba Většího v České Kamenici. Soudím, že z památkového hlediska má nemalý význam to, že interiéry většiny těchto velkých věží, tvořících dominanty mnoha našich měst, jsou po dlouhou dobu stranou veškerého modernizačního zájmu, takže obsahují širokou škálu pozoruhodných historických prvků. Přitom jde o zcela specifický stavební typ, dosud stojící i stranou výzkumného zájmu. V průběhu konference byl také ke koupi nový sešit edice MONUDET, obsahující dokumentaci několika architektonických článků právě z tohoto kostela, avšak ohlas mezi účastníky byl nulový (není mi proto jasné, zda vůbec může být vyvolán nějaký zájem o precizně dokumentované detaily staveb).
Eva Vyletová zevrubně analyzovala dispozičně i hmotově jedinečný renesanční kostel v Sýčině, charakteristický nezaměnitelnou siluetou s trojicí věží. Stavba byla důkladně vyhodnocena i s využitím dendrochronologie.
Zřejmě jen na panelu byly některé příspěvky. To asi platí o velmi precizním zpracování průzkumů z městského kostela ve Skutči. Zde se především ukázalo, že v původně nižší gotické lodi byl strop lichoběžníkového tvaru, převýšený do prostoru krovu. Při renesanční přestavbě byla loď zvýšena, přičemž nad stropem vznikla drobná okénka, velmi pravděpodobně s obrannou funkcí.
V sekci hrady předložili Tomáš Karel a Vilém Knoll několik poznatků, které postupně "sbírají" v průběhu postupného řícení hradu v Hazlově. Tragickou skutečností je, že se jedná o vzácně zachovanou románskou stavbu, v níž původně snad sídlila rodina chebského ministeriálského rodu. Osobně mě však nijak nepřesvědčila snaha autorů zpochybnit původ románské věže hradu co chórové věže kostela. Jsem přesvědčen, že např. budoucí archeologický výzkum pod podlahou kostela prokáže existenci románské lodi před západním průčelím věže. Autoři např. argumentují tím, že okénko románského tvaru ve východní stěně přízemku věže je "podezřelé". Uvidíme časem.
Hana Hanzlíková prezentovala dokumentaci severního i jižního průčelí jižního stavení zámku v Poběžovicích. Shromáždila doklady složitého vývoje stavby a zejména díky pečlivému sledování v průběhu opravy (přes nezájem investora) dokázala srozumitelně identifikovat prvky a části stavby z jednotlivých stavebních etap. Vhodně přitom kombinovala metody doplňkového stavebně-historického průzkumu a záchranného archeologického výzkumu (Pavel Břicháček).
Radim Vrla předložil soubor postřehů ke komplikovaným proměnám organismu paláce původem románského hradu Lukov.
Vladislav Razím s obvyklou svědomitostí i bravurou rozplétal doklady původní stavební podoby dolního paláce na hradě Žebrák. Zabýval se otázkami podoby a funkce srubových místností. V příčné stěně paláce našel nevelký čtvercový otvor, který interpretuje jako otvor k obsluze kamen v roubené místnosti. Případné odkouření podle něj muselo být v horní části zdi, nyní již zmizelé. Je však třeba brát v potaz fakt, že komíny byly v těch dobách většinou umísťovány do obvodových zdí. Autor se zabývá možností, že stupňovitě uspořádané skupiny oken v průčelí roubených místností nesouvisely s odvodem kouře, ale že šlo spíše o dekorativní záměr. Osobně jsem přesvědčen, že často zjevná odlišnost horního okna, jeho drobnější rozměry apod. mohou spíše svědčit pro to, že se skutečně jednalo o odkouření. Je totiž známo, že pokud by kouř odcházel takovým vyvýšeným otvorem, bude se jeho spodní hladina udržovat na úrovni otvoru, takže kouř jen v malé míře obtěžuje osazenstvo místnosti. Snad bude dobré věnovat pozornost povrchu zdiva u takových okének, která např. byla záhy zazděna, neboť by na nátěrech v jejich okolí mohly být stopy očazení. Také povrch srubu v horní části by mohl být pokryt sazemi. Pokud by ovšem byly uvedené části čisté, patrně by to dokázalo, že má úvaha není správná. Pozoruhodným zjištěním, které by mohlo přispět k budoucím upřesněním pohledu na dějiny doby husitské je dendrochronologické datování dřevěných prvků stavby do doby kolem roku 1440. To znamená, že hrad nejspíše honosně přestavovali Kolovratové, kteří jej v té době měli v zástavě. K tomu mě napadá připomenout dosud ne zcela jistou dendrochronologickou dataci krovu kostela sv. Jiljí v Milevsku do podobné doby. Osobně mám stále pochybnosti; jistotu nám přinesou doplňkové odběry. Historické důvody pro stavbu definitivního krovu kostela právě v této době se nezdají existovat.
Jiří Klsák a Lubomír Zeman v kombinaci stavebně-historického průzkumu a archeologického výzkumu představili poznatky o gotické stavební podobě gotického hrádku v Karlových Varech.
Jiří Slavík pokračuje v souběhu s postupem oprav s předkládáním dokumentací jednotlivých částí hradu Rychmburk. Letos nabídl - opět velmi podrobnou - dokumentaci části povrchu věže obrácené do nádvoří. Identifikoval a podrobně zakreslil a vyhodnotil rozsáhlé plochy sgrafitové omítky i doklady pozdějších barevných úprav, většinou soustředěných do okolí okenních otvorů. Gotická věž byla opatřena nízkou renesanční nástavbou, oddělenou římsou čtvrtkruhového profilu, složenou z cihelných tvarovek. Tuto římsu autor považoval za pozdně gotickou. Vyjádřil jsem názor, že většina obdobných tvarovek, kterou jsem zatím mohl vidět, pocházela ze 16. století. Soudím proto, že také zde je římsa nejspíše až z renesanční etapy.
Do hradové sekce byl zařazen i příspěvek Zdeňka Procházky, neboť se věnoval zprávě o datování lešeňových kuláčů i jiných dřev z několika hradních staveb z Domažlicka a Tachovska. Nejprve však představil výsledek datace kostela sv. Apolináře v Horšovském Týnu, kde jsou ve zdivu (západního?) štítu kuláče z let 1394 a 1395. Jedná se tedy o velice významný příspěvek k výzkumu sakrální architektury 14. století. Zdrcující byly snímky ze zámku v Prostiboři, kde se zachovala místnost se stropem z trámů z let 1307 a 1308. Jedná se tedy o jeden z nejstarších příkladů svého druhu u nás. Přesto během uplynulých deseti let došlo k tomu, že se hrad prakticky změnil v ruinu. Také gotický strop se již propadá. Je skutečná pohroma, že stát nedokáže pro tak jedinečnou památku nic účinného podniknout.
Další část programu mi převážně unikala.
Na závěr sekce města zazněl příspěvek Jiřího Blocha o soustavné dokumentaci barevnosti fasád domů v Českém Krumlově. Autor ve spolupráci s restaurátory dokumentuje mnoho fasád v průběhu oprav. Cenným výsledkem jsou pak více méně spolehlivé rekonstrukce podoby domů v jednotlivých etapách jejich vývoje. Bylo by jistě přínosné v budoucnu důsledněji propojovat tyto výsledky s poznatky o vývoji stavební podstaty objektu. Mj. i u tohoto příspěvku jsme se mohli seznámit s užitím vlastního formuláře s identifikačními údaji o objektech a s popisem a vyhodnocením nálezů. Autor poukázal na to, že ty domy, které byly opravovány v první polovině 20. století, byly většinou zbaveny dokladů svého historického vývoje. [Jsem přesvědčen, že to - jen trochu jinými formami a se záštitou jinak budovanými argumenty (autenticita!) - pokračuje dosud.] Z hlediska posuzování vývoje staveb má jistě význam inspirace důsledným hodnocením stratigrafie u nátěrových vrstev. [Ještě se k tomu vrátím v souvislosti s jedním metodickým příspěvkem.] Autor podtrhoval neblahou skutečnost, že u méně významných objektů nepožadují památkáři při opravách fasád vůbec řádné průzkumy.
V sekci lidová architektura se její předseda Jan Pešta rozhodl ustoupit od abecedního pořádku vystupujících a příspěvky podle obsahového zaměření seřadil chronologicky. Osobně tento postup považuji za rozumný. Rozhodně je rozumnější, než mechanické jakoby spravedlivé seřazení podle abecedního pořádku jmen autorů.
Jan Pešta tak sám mohl začít, protože pojednával o pozoruhodné renesanční stavbě sýpky s relikty malované výzdoby průčelí. Objekt byl dendrochronologicky zařazen do doby mezi roky 1570-1580. Památky byla v katastrofálním stavu na pokraji záhuby. V návaznosti na průzkum se podařilo nahradit nevhodnou provizorní střechu novou sedlovou střechou s velkými přesahy okapních hran. Je velmi pravděpodobné, že takto bude moci objekt na případné restaurování počkat i dlouhou řadu let, aniž by mu hrozila velká škoda. Osobně bych se přimlouval, aby střecha dostala okapní žlaby, ale znáte to.
Helena Treybalová na základě prohlídky exteriérů budov ve vsi Čábuze u Vimperka a po srovnání současné situace s mapou Stabilního katastru orientačně vyhodnotila zástavbu. Prospěšné je zhotovení dokumentace řady objektů. Na účastníky udělal dojem propracovaný systém počítačové prezentace. Základem "scénáře" byla mapa Stabilního katastru, v níž se objevovala čísla, která podle sledu přednášeného textu různě narůstala v zelených bublinkách. Z mapy také vybíhaly fotografie domů, postupně se zvětšující. Zdá se, že při tomto využití techniky je možné připoutat pozornost diváků. Příprava takového "materiálu" ovšem asi nebude zcela jednoduchá a samozřejmě vyžaduje určitou zkušenost v obsluze počítače. Na druhé straně si myslím, že specializované publikum na odborné konferenci klidně "strpí" i obyčejnější formu, protože se soustředí především na obsah. Jako skvrnku na prezentaci - pokud jsem si stačil všimnout, tak snad jedinou - bych si dovolil označit zcela zjevné vodorovné protažení vyobrazeného výřezu z mapy tak o 10 až 15 procent. Poznalo se to především podle toho, že šikmo situované objekty nebyly pravoúhlé, ale kosodélníkové.
Jana Jeřábková předvedla část historického plánového souboru z Křinic u Broumova, náhodně nalezenou na půdě obecního úřadu. Plány v počtu cca 50 kusů pocházejí z průběhu celého 19. století. Zachovaný projekt usedlosti čp. 3 i pozdější plány na přestavby autorka porovnala s nynější situací. Význam konvolutu spočívá mj. v tom, že v Sudetách se zachovalo archiválií značně méně, než v ostatních částech země. Prof. Horyna se důrazně přimlouval za brzké zpracování a pokud možná o publikaci a doporučil také, aby autorka k tomu účelu požádala o grant.
Také Eva Chroustovská a Dušan Řezáč porovnávali existující stavbu s plánovou dokumentací. Věnovali se usedlosti čp. 1 v Radošovicích u Strakonic. Celkem důkladně vyhodnotili odchylky realizované podoby domu od zachovaného plánu.
Autor, jehož jméno mi uniklo, seznámil s výběrem plánů pro stavby v Lochkově (Praha 5), pocházejících ze stavebního úřadu. Nastínil typologii staveb ze závěru 19. století. Poukázal na projevy činnosti pražských projekčních kanceláří především na budovách velkostatku. Škoda, že také nenahlédl do literatury, neboť by pak nemusel mluvit o nějakém staviteli Buldrovi. Toto nedopatření ovšem brilantně nahradil svým diskusním vstupem prof. Horyna, který v krátkosti předestřel životní dráhu Františka Buldry, činorodého majitele velkého ateliéru v Praze, kde zanechal mnoho desítek staveb. Tento i některé jiné příspěvky dávaly tušit, že se nyní archivy stavebních úřadů stávají terčem mnoha výzkumných nájezdů. Je jistě dobré, že se tomuto dosud spíše jen v jednotlivých průzkumech využívanému prameni věnuje soustavnější pozornost. Na druhé straně některé příspěvky přímo na konferenci působily spíše dojmem upozornění na to, že jaksi nějaké stavební archivy existují, a také jakoby si autoři mysleli, že si toho zatím sotva kdo povšiml. Už před lety jsem vznášel návrhy v tom smyslu, že jedinou cestou k systematické práci s těmito fondy by bylo zpracování soupisu takových dokumentů. Soupis by totiž bylo možné pořídit v historické době, kdežto formou jednotlivých výběrových "studií" se stejně nikdy ke konci nedojde. Stále věřím, že by se k něčemu podobnému mohla odhodlat památková péče.
Obsažná byla samozřejmě i sekce historické konstrukce,
kterou vedl "krovař"
Jiří Škabrada, Michael Rykl a Tomáš Kyncl poreferovali o aktuálně získaných dendrochronologických datech k několika gotickým krovům na Starém Městě v Praze. Poukazovali na značné poškození některých krovů při nynějších opravách. Zajímavé je sledování některých technických detailů. Při upozornění na půlení trámů (podélným řezem v ose) jsem vyslovoval domněnku, že by třeba mohlo jít i o snahu šetřit na výtoni. Z dovezených kmenů bylo ve skutečnosti získáváno dvojnásobné množství trámů.
Jan Pešta přečetl zprávu nepřítomného Víta Jesenského o srubu v kutnohorském Hrádku.
Tomáš Kyncl a
Tuším, že už do sekce metodika SHP spadal příspěvek Jiřího Varhaníka o vztahu stavebně-historického průzkumu k praxi památkové péče. Hutný právnicky založený výklad asi bude třeba podrobněji studovat v úplné podobě. Jednak je třeba dobře se seznámit s formulacemi, jednak autor nestihl objasnit celý obsah příspěvku. [Poukazoval na některé problémy v přístupech k tématu jak ze strany "památkové péče", tak ze strany průzkumníků. Řada průzkumníků stále opakuje obavy z tendenčních průzkumů, zpracovaných tak, aby umožnily likvidaci památky. Je asi pravdou, že z hlediska etiky oboru jde o vážný problém, avšak vlastně postihuje velmi malou část prací. Na druhé straně] systém státní památkové péče většinou podceňuje stavebně-historický průzkum ve srovnání s "etablovanými" archeologickými výzkumy a restaurátorskými průzkumy. Poukázal na to, že se běžně chápe, že je třeba omezovat archeologické výzkumy s ohledem na to, že vedou k ničení zkoumaných situací, na druhé straně u restaurátorských průzkumů dochází k likvidaci alespoň části "stratigrafie" také. Nesoustavnost a nekomplexnost průzkumů navrhuje řešit tím, že orgány státní památkové péče budou důsledněji než dosud specifikovat v závazných stanoviscích průzkumy, které je třeba provést. [Také zde vidím určitý problém. Setkáváme se totiž s tím, že někteří památkáři skutečně rozumí určitým typům památek natolik dobře, že mohou vyhodnocení provést sami. Jenže pak často nevznikne archivovatelný elaborát, který by jejich poznatky zachytil. Možná existují památkáři, kteří si neprávem myslí, že mají pro některé hodnocení dostatek znalostí. Pokud by tedy památkář nepožadoval nějaký typ průzkumu, musel by ho buďto provést sám, nebo vysvětlit, proč nebyl průzkum potřebný. Protože si uvědomuji, jak nejistý by byl výsledek sestavování výčtu vhodných průzkumů "ad hoc", vypracoval jsem již dříve koncept "projektů průzkumů" (několikrát v České placce). Tento projekt by případně bylo možné zčásti suplovat katalogem, z něhož by památkář vybral požadované průzkumy (podle konkrétní situace), ale současně by musel vysvětlit, proč ostatní nebyly potřebné. Nakonec jsem vypracoval "systém" "zvědavé památkové péče", který by vlastně zcela soustavně propojoval všechny zásahy do památek s výzkumnou činností (Česká placka 24), ale také všechny průzkumy navzájem tak, aby např. neproběhl restaurátorský či statický průzkum bez toho, že sondy posoudí znalec historických konstrukcí. Dále se domnívám, že nejde jen o to, přesvědčit památkáře, aby požadovali kterési (podle jakých pravidel vybírané?) průzkumy v závazných stanoviscích. Jde také o to, že opatrování vědomostí o památkách má srovnatelnou důležitost se samotnou ochranou památek. Cílem památkové péče nemůže být jen energická ochrana, ale i všemožné studium a prezentace vědomostí veřejnosti na všech úrovních (od vědeckých prací až po pozvánky turistům ve víkendových přílohách deníků). Pokud tyto cíle nebudou sledovány současně, mohou se začít objevovat případy, kdy se památka ošetří jako jakási relikvie, o níž jakoby nebude cílem mít potřebné znalosti, neboť bude třeba uvěřit výkladu, který o příslušných mýtech podá zasvěcenec. Proto jsem požadoval, aby vědecký výzkum byl vetknut i do nového zákona, a současně aby byl doplněn i povinností státní památkové péče vhodnými cestami publikovat vědomosti o památkách. Je snad přece jasné, že jde o všelijak spojené nádoby. Vytvoření takového systému zacházení s informacemi by mj. vedlo např. k tomu, že by se důsledně všechny aktuální poznatky z oprav či z průzkumů objevovaly v ÚS.]
Pro budoucí diskuse asi bude jedním z cenných podnětů příspěvek Karla Nováčka a Radka Širokého. Prezentovali specifickou metodu matic stratigrafie, rozvíjenou po několik let v archeologii. Tato metoda umožňuje více méně mechanické propojování časových "vrstev" v organismu památky. Zatím se zdá, že v oblasti komplikovaného stavebního organismu by se bez jeho demontáže (užívané v archeologii) jevila metoda jako těžko použitelná. Je však do jisté míry pravděpodobné, že by bylo možné tímto nebo podobným způsobem propojit archeologické vrstvy terénů či podlah s jednotlivými úpravami či doplňky stavby i s vrstvami omítek a nátěrů, jak je eviduje restaurátor. Je totiž docela možné, že restaurátorský průzkum by tak mohl dostávat určitou strukturu. Nemyslím si totiž, že by třeba zrovna způsob, kterým většina restaurátorů identifikuje stratigrafie nátěrových vrstev, byl právě uspokojivý.
V sekci historické konstrukce zazněl příspěvek patřící spíše do "metod". David Otáhal a Michal Panáček předložili pozoruhodný "rozbor" jedné dokumentační akce. Věnovali se dvěma gotickým kostelům na Chomutovsku. Přiřítili se na místo, stiskli stopky a měřili a fotografovali, načež změřili čas a vyhodnotili, co bylo možné s rovněž přesně uvedenými prostředky a pomůckami v naměřeném čase stihnout. Následně provedli vyhodnocení akce a změřili čas, který si to vše vyžádalo. Došli pak k závěru, že touto formou by bylo možné zachovat spoustu informací o zanikajících objektech. Někdo vtipně poznamenal, že měli uvést i co před svým výkonem snědli, že měli právě potřebné množství energie. Domnívám se, že takovéto pokusy a úvahy jsou jistě svým způsobem potřebné. Na druhé straně jsou však vždy více či méně nedůsledné při vyhodnocování "počátečních podmínek". Např. mi není jasné toto: Autoři se na tato místy vydali, aby změřili profilaci ohrožených kvalitních gotických portálů. Ale co se stane, když někdo usoudí, že je právě takovou pozornost třeba věnovat též notoricky ohrožené podstřešní římse, krovu (ten kupodivu Michal Panáček do své akce nezahrnul), kazatelně, detailnímu členění poprsně kruchty, stupňům schodiště na kruchtu, zbytkům chórové přepážky, reliktům dveřního kování, konstrukci okenních výplní, zasklení, formátům cihel z různých stavebních etap, stopám kamenického opracování (na portálech takové stopy podle fotografií byly), polychromii omítek či kamenických článků, možnému zachování maleb v presbyteriu i jinde, pátrání po druhotně užitých prvcích ve zdivu, druhu malty z jednotlivých stavebních etap, provedení podlah, typům střešních tašek, svítidlům, výklenkům a kredencím v sakristiích, sakrariím, lavabům, armariím, trezorům a já teď honem nevím čemu všemu ještě. A to jsem si jen tak vybíral z kostelů. Ale co hrady, tvrze, zámky, městské domy, hradební systémy, chalupy, mlýny vodní i větrné, továrny se spoustou atypických objektů souvisejících s technologiemi, mosty, přehrady, bankovní budovy, pošty, zájezdní hospody, myslivny, kontribučenské sýpky, boží muka, milníky, kovárny, relikty historických stezek, vinařské domky - mám pokračovat? Asi Vám to připadne zbytečné. Ale snad je jasné, co jsem chtěl říci. Když totiž uvedenou statistiku, autory obětavě zpracovanou, "přenásobíme" památkovým fondem, kampak se asi dostaneme? Myslím, že zjistíme, že tudy cesta nevede. Je potřebné hledat jakékoliv cesty k zvyšování intenzity dokumentačních prací. Nějaký prostor tu možná je, ale copak v činnosti památkové péče zbývají nějaké rozsáhlé etapy prozaháleného času? Domnívám se, že by se nijak nezvětšil, kdybychom obhájili vhodnost takové dokumentační koncepce a dokázali tak přinutit systém, aby se vydal cestou podle nás vhodnou. Od systému bychom však měli především žádat, aby stále hledal a nabízel cesty k využití dokumentace, kterou ten či onen zpracuje. Aby budoval takové systémy evidence, jež zabrání ztracení či opominutí již vyhotovené dokumentace. Jeden takový systém tu je. Jde o systém Evidenčních a Doplňkových listů Ústředního seznamu kulturních památek. Tento systém kdyby se podařilo uvést do soustavného chodu, asi by ubylo chuti improvizovaně vymýšlet a nabízet náhražkové systémy. Zatím se nedivím nikomu, kdo zpracuje dokumentaci, že také sám vymýšlí, "kam s ní" (v tomto duchu se již "nesly" i některé stesky v České placce). Projevuje se to i vymýšlením formulářů.
Je zajímavé pozorovat skutečnost, že prakticky každý, kdo začne nějaký typ památek apod. systematicky evidovat, pocítí potřebu sjednotit údaje v nějakém formuláři. Přitom je až pozoruhodné, kolik vynalézavosti autoři formulářů věnují jejich úpravě. Jsem přesvědčen, že by uspořádání formulářů mělo v základních údajích směřovat k jednotnosti s listy Ústředního seznamu. Je možné, že by bylo dobré, kdyby v tomto smyslu vystoupil NPÚ s nějakou iniciativou!
V průběhu konference představil pan Petr Mikota čerstvě dokončený sborník z minulé konference. Možná by se někomu mohl rok do vydání publikace zdát dlouhý. Ze zkušenosti mohu říci, že u takovéhoto typu publikace musí editor a vydavatel zápolit s nevylíčitelným množstvím problémů s nestandardním zpracováním příspěvků od mnoha "neposlušných" a svéhlavých autorů. Myslím si proto, že sborník je skvěle připravený a svou kvalitou je senzační reprezentací oboru stavebně-historického průzkumu. Jak správně podotkla Milena Hauserová, je už samotná existence sborníku skvělá, neboť zdaleka ne z každé podobné akce se podaří pořadateli slibovaný sborník skutečně dokončit.
K vrcholům programu patřilo vystoupení doc. Milady Radové-Štikové. Všichni tuto dámu dobře známe. Já jsem přesto vždy stržen. Logická výstavba příspěvku byla skutečně až omračující svou brilantností. Autorka se s vědomím příprav restaurování portálu kostela v Záboří nad Labem věnovala úvaze o původu této udivující památky. Navázala tak na teorii, kterou zřejmě rozpracovala již před lety. Nechci tady paní docentce sekundovat a pokoušet se nějak tlumočit její výklad. Vím, že nejen já jsem byl udiven logickým zdůvodněním a následnou průzračností myšlenky o možnosti, že portál s dalšími prvky z interiéru předsíně byl v 16. století přivezen z Opatovic. Rozhodně takovou možnost nelze opomíjet. Někdy byla nadhazována možnost souvislosti se Sedlcem. Je třeba se zabývat i variantou, že již v románské době zde sídlil stavebník z nejvyšších kruhů. Nyní máme naději, že v průběhu restaurování se přiblížíme k přesnému poznání. Věřím, že i podnětný příspěvek doc. Radové při hledání pravdy výrazně prospěje. Teď jen pár poznámek. Autorka hovořila o dvou sloupech v lodi kostela, vyměněných v renesanci. Jeden z původních sloupů nyní leží na cestičce před vstupem do kostela. Vedle něj leží i patka; oboje z červeného pískovce a značně erodované. V archivoltách portálu jsou rozsáhlé doplňky a korekce z různých tmelů. Snad se podaří prokázat, zda se jedná o zásahy z různých dob, případně i o úpravy z doby případného přenesení. Zadní strana portálu snad ukáže, zda tu původně nasedala vnitřní špaleta (je však také možné, že uvnitř původně mohl být další ústupek). Původní detaily jsou velmi málo ovětralé, takže je otázkou, zda mohl být portál na předpokládaném původním místě (v Opatovicích) k dispozici ještě v 16. století v tak dobrém stavu. V průběhu opravy se patrně podaří prokázat vazbu tělesa portálu na sousední zdivo. Co je na portálu skutečně nápadné, je převýšenost soklů, která sotva odpovídá původnímu stavu. Na druhé straně je až udivující přesnost skladby dílů v záklenku, dosti těžko předpokládatelná při opakované montáži. Také římsa nad hlavicemi je smontována zcela přesně včetně řady podrobností, které by musely přivodit velké potíže (např. pozoruhodné atypické tupoúhlé nároží římsy nad pravoúhlými hlavicemi zadních sloupků). Také sestavení kvádrů v hranách ústupků ve stojkách je nápadně precizní. Soudím, že před výzkumy v průběhu opravy stojí mnoho otázek. Pokud bychom počítali s možností "renesančního" převozu, lze nadhodit i možnost, že se transport uskutečnil již ve středověku. Pak by bylo velmi těžké některé zásahy časově zařadit. Nakonec se nemusely všechny prvky dostat do Záboří zcela současně nebo z jediného místa. Jsou tu tedy otázky jak pro restaurátorský průzkum, tak i pro stavebně-historický průzkum a archeologický výzkum. Věřme, že bude každému detailu skutečně věnována náležitá pozornost!
// © Jan SOMMER, 2003-04-13