MONUDET > články

Několik drobných poznámek ke středověkým klenbám a k jejich dokumentaci
Nad sborníkem Svorník 5/2007

Obsah viz např. zde.

Nemíním se – mj. i z časových důvodů – podrobněji zabývat všemi příspěvky, a také z těch, které zmíním, si vyberu jen několik detailů, podle Vás možná okrajových. Nejde tedy ani o pokus o recenzi, jako spíše o několik bezprostředních reakcí z oblastí, nad kterými se pokouším vést určité vlastní úvahy.

Článek o románských klenbách v roudnickém hradu je zajímavý především docela podrobnou a přehlednou prezentací postupů, které vedly k vypracování zevrubné dokumentace kleneb i k identifikaci některých nepřesností, jaké většinou unikají pozornosti při běžné geodetické dokumentaci kleneb. Ani účelově přizpůsobené, ale improvizované metody, jež nutně převládají při standardním SHP, nezaručují spolehlivé výsledky, i když jsou často vysoce efektivní, zejména když se na vytvoření dokumentace podílí zpracovatel SHP. Tyto podmínky byly prakticky zcela naplněny v Roudnici, jak na to také právem autor článku poukazuje. Nelze se však vyhnout srovnání s články o využití metody 3D scanování. Také zde se poukazuje na význam vazby geodeta a počítačového operátora s osobou, která analyzuje stavební konstrukce. Ačkoliv se v případě 3D scanování jedná o metodu, která je s to řešit prakticky všechny neduhy dosavadních geodetických metod, je téměř nemožné interpretovat sejmutá "mračna bodů" jinak, než kladením specifických otázek (kudy vést řezy, jak simulovat nasvětlení tvaru, tak aby byla zviditelněná nějaká specifická anomálie, apod.). Ovšem rozvoji 3D scanování v praxi památkové péče zatím brání velké náklady buďto na nákup a provoz potřebného zařízení, nebo na dodávku prací od geodetických firem (a přitom značnými nároky, které jsou kladeny na odbornou kapacitu potřebnou pro vyhodnocení výsledků). Památková péče je bohužel omezena tím, že velká část provozních nákladů na odbornou činnost je atomizována v jednotlivých projektech, ze kterých asi nebude možné soustředit prostředky na nákup a v následujících letech pak na provoz pro potřeby oboru jako celku (jak pro odborný výkon státní památkové péče, tak pro úkoly vědy a výzkumu). NPÚ zřejmě v dohledné době nebude disponovat prostředky pro nákup a provoz. Přesto připomenu, že v roce 2006 byl v NPÚ schválen záměr založit pracovní skupinu pro obnovení měřického pracoviště (je tragédií, že toto pracoviště bylo zrušeno záhy po roce 1989). Avšak tato pracovní skupina zatím fakticky ani nevznikla, neboť tomu brání pracovní vytížení většiny potenciálních aktivistů, i když ti vyjádřili ochotu se na práci podílet. Jistě je logické předpokládat, že provozování 3D scanování by muselo být jedním z hlavních úkolů takového pracoviště v nynější době. Nyní však musíme být vděční těm, kdo v rámci jednotlivých projektů či zakázek dokážou i po teoretické stránce moderní metody měření vyhodnotit a své poznatky pak i publikovat. A redakci Svorníku poděkujme za zprostředkování.

V článku o scanování kleneb kostela v Nové Pace je zmíněno, že tato metoda selhává při záznamu detailních vlastností konstrukce (skladba cihel). To je vidět i na postupech v cizích pracích, kde je nutné specifikaci řady "neplastických" jevů provádět "pěšky", zákresem na místě do zvětšených CAD plánů. Velmi často nepomůže ani fotografie, ze které až překvapivě často následně nevyčteme, zda bílá linie přes cihlu je spára nebo jen zbytek omítky, ponechaný na místě po "řádění" zedníků před aplikací sanační omítky. Tak tomu bývá i u kvádrového zdiva, což zřejmě vedlo v Roudnici k resignaci např. na využití fotogrammetrie k dokumentaci kvádrových líců, které jsou reprezentovány oměřováním spárořezu. V prezentovaném pojetí ovšem má i tato metoda určitá rizika. To vidíme již v "idealizaci" nárysů zdí tím, že jsou všechny ložné spáry vodorovné a reprezentované jedinou linií; u svislých linií se předpokládá, že jsou svislé přesně; klenební čela jsou přesně půlkruhová (resp. jde o téměř půlkruhové segmenty). Takové zjednodušení je asi logické, pokud budeme provádět určitá vyznačení analytická či projektová, nebo pokud budeme směřovat k využití CAD, ale mnohde musí vést k určitým nepřesnostem, jak to plyne už z obětavě prezentovaného terénního nákresu (základní rezerva takového oměřování spočívá v mnohdy velkých rozdílech mezi tloušťkami spár, "maskujícími" nestejné rozměry kvádrů; u cihlového zdiva je tento problém ještě markantnější, když při výšce cihel třeba 6,5 cm jsou spáry vysoké 1-3 cm – např. v zemích, kde je soustavně studováno středověké cihlové zdivo, jsou uváděny určité sumární "hodnoty", např., jak je při určité výšce cihly vysokých deset vrstev, nebo zase, kolik je vrstev na metr apod.; badatelé se však zatím neshodli na sjednocení těchto "charakteristik"...).

Pro kvádrové zdivo se zachovanou maltou ve spárách a se zbytky omítek se hodí 3D scanování jen velmi podmíněně. Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, lze výsledek zčásti zlepšit "součtem" vyhodnoceného digitálního modelu z 3D scanu s fotografií pořízenou ze stejné pozice, což asi přes paralaxu, která plyne z rozdílu pozic scanneru a fotoaparátu "montovaného" na jeho tělese (rozdíl může být tak 30 až 40 cm), lze po početních korekcích provádět. Výsledek je zjevně vysoce působivý, ale jeho využití pro detailní vyhodnocení má svá úskalí. 3D scanování ovšem skrývá dosud spíše nezmiňovanou možnost zachytit nepravidelnosti líce např. zhotovením vrstevnicového plánu – tedy podobně, jako při studiu nepravidelností kleneb.

Je tedy otázka, zda lze nějakým způsobem tyto metody "suplovat" tak, aby při hodnocení zvolených detailů nebyla jejich širší lokalizace nenapravitelně chybná, aby při využití finančně nenáročných metod vznikaly definovatelně přesné (resp. nepřesné) výsledky, které bude např. možné "napojit" na již existující nebo i v budoucnu vytvořené přesné plány nadřazeného celku (tedy např. celé budovy). Jako důležitý se tento problém ukazuje při řešení projektu OPD, ale to je už jiné téma.


Článek o geometrické analýze klenebních obrazců v katedrále sv. Víta v Praze a dalších stavbách (s. 85n.) obsahuje nepřijatelná zjednodušení, která je třeba prakticky v plném rozsahu odmítnout (rozhodně nelze mluvit o "geometrické analýze", jak se hrdě píše v názvu). Svým způsobem lze říci, že bohužel podobným "teoriím" stále vytváří prostor to, že klenby nejsou precizně změřeny. Pečlivější pohled totiž ukazuje, že nejsou zcela pomýlená jen schémata u článku, ale vlastně také většina plánků půdorysů kleneb v dosavadní literatuře. To platí zejména pro síťové obrazce (presbyterium katedrály, průjezd Staroměstské mostecké věže). Souhrnně lze říci, že také tyto klenby budeme s to korektně posuzovat až po té, co pořídíme a vyhodnotíme jejich digitální "otisky" metodou 3D scanu. Zatím je v literatuře běžně srovnávána např. klenba průjezdu Staroměstské mostecké věže s klenbou v presbyteriu kostela sv. Jiljí v Milevsku, což jakoby potvrzují na první pohled shodná půdorysná schémata, ačkoliv jsou rozdílné jak půdorysy kleneb, tak jejich prostorové řešení. V klenbě svatovítského presbyteria zase "vyjdou" skoro pokaždé jinak velké vzdálenosti paralelních žeber, a tím i jiný poměr velikostí kosočtverců ve vrcholnici.

Pokud se zdají parléřovská klenební schémata přehledná a sestrojená pomocí jednoduchých geometrických operací, jde o omyl. Parléřovo klenební umění ovšem nebylo izolovaným jevem. Naopak, bylo v neposlední řadě umožněno určitým vývojem, který byl potřebný v našich podmínkách, kde bylo ve většině hutí velmi daleko k nesrovnatelně dokonalejší stavební praxi zejména ve Francii. Je pravděpodobné, že nejprve se staviteli hradního paláce a s Matyášem z Arrasu, a posléze i s Parléřem přišli kameníci, kteří byli schopní pracovat podle podrobných výkresů a zejména schopní provádět prostorové geometrické operace, které zejména umožňovaly vyvození složitých struktur klenebních výběhů. Základním nástrojem projektanta bylo po přesném rozměření půdorysu vyprojektování všech oblouků, a tak teprve po té, co byla geometrie stanovena tím, že byl umístěn svorník, bylo možné ve sklopené podobě vykreslit oblouky a z nich vytvořit (znáte to z deskriptivní geometrie) tvar výběhů tak, aby ze schématu bylo možné postupně na opracovávaném bloku vyrýsovávat všechny zakřivené plochy i různě odkloněné ložné plochy. Takto s vyspělou prostorovou geometrií byly rozměřována složitá tělesa, jakými jsou zejména svorníky síťových a hvězdových kleneb.

Že totiž klenební výběhy nebyly jen prostou základnou, nějak výtvarně vyřešenou a více či často méně přesně odpovídající směřování žeber budoucí klenby, o tom svědčí např. i známé nepravidelné výběhy ze sloupové síně v severozápadním křídle paláce Pražského hradu (s. 93n.). Ty lze asi právem považovat za výtvarnou hříčku, jenže především jsou svědectvím právě o projekčním postupu klenby. Projektant po přesném vyměření pozic výběhů zareagoval na nepravidelnosti tak, že je nechal "vyniknout" nepravidelným tvarováním výběhů, jak jejich forma vyplynula právě z geometrické práce se sklepenými křivkami (segmenty kružnic) žeber. Podobné principy projekce pak např. sloužily při formování kleneb a zejména jejich výběhů na Krakovci (nebo i v Laufu, kde jsou pronikové systémy ve výbězích v přízemí arkády východního křídla poněkud jiného způsobu – spíše než o přímé souvislosti s Prahou zde musíme počítat s přímou účastí projektanta a kameníků školených ve Francii /hypoteticky snad v Alsasku/; tvarosloví v Laufu má se středoevropskou architekturou pramálo společného).

Klenby s nepravidelnými výběhy ve Sloupové síní na Hradě jsou v pozoruhodném protikladu např. ke klenbám ve spodním podlaží kaple Božího Těla v Kutné Hoře, přitom tam však byly řešeny podobné prostorové problémy, ale s jaksi opačným důsledkem, když nepravidelnosti (resp. rozdílnosti) v půdorysu klenebních polí naopak byly vyřešeny tak, že vlastně zůstávají běžnému divákovi zcela skryty. Vyplývají z toho, že výběhy na stěnách jsou – jak někdy říkáváme – bodové, zatímco na sloupech jsou patky diagonál a dělicích žeber od sebe vzdálené, rozprostřené po povrchu sloupů. Z toho pak plyne, že jedině střední z devíti polí je pravidelné, zatímco krajní pole na osách jsou lichoběžníková (což dokonce při stejných obloucích žeber vede k tomu, že ve svorníku nejsou půdorysy žeber přímé) a krajní jsou zkosená (s podobnými dopady na tvarování svorníků, přičemž křivky diagonál mezi sloupem a koutem mohou být menší, než druhé diagonály).

Tuto odbočku jsem se rozhodl udělat proto, abych naznačil, jaké detailnosti a složitosti dosahovala projekční praxe, která pak např. v průjezdu mostecké věže vedla k brilantní formě výběhu na rozhraní polí.

Zdá se jakoby nebylo příliš důležité se těmito finesami zabývat (zvláště, když ony byly stále jen "odvarem" praxe v předních francouzských hutích, kde konec konců byl samostatně projektován tvar mnohých kvádrů v klenbové ploše), když zdánlivě lze problém "řešit" narýsováním čtverečné sítě. Je však dobré chápat, že již od počátků žeberných kleneb se tyto problémy řešily často mnohem jemněji, než jak by plynulo ze zmíněné "geometrické analýzy" (u nás zatím není známa románská kvádrová klenba, v jakých např. v Itálii i jinde ve Středomoří bylo třeba na základě projektu tvarovat např. kvádry hran, neboť ty se liší vrstvu od vrstvy, takže je není možné jednotně prefabrikovat tak, jako třeba žebra pro naše jednoduché klenby zděné /resp. "lité"/ na šalování). (Kvádrová klenební rutina zakořenila ve francouzském stavitelství na dlouhá další staletí.)

Tato projekční bravura, založená na kresebných manipulacích se sklopenými křivkami žeber, se bohužel u nás nerozvíjela za husitských válek, ovšem v okolních zemích byly impulzy rozpracovávány bez přerušení. V pozdní gotice se na ně v Čechách podařilo navázat opět progresivně. Projekční praxe se významně rozvinula zejména při tvarování kroužených kleneb. Svobodě formování středoevropských kleneb ovšem nejspíše napomohlo i to, že klenbové plochy nebyly zděny z kvádrů (jak tomu v té době ještě stále bylo ve významných hutích ve Francii i např. v Anglii), ale často z drobných cihel z ruky. Klenbové plochy např. ve Vladislavském sálu byly ovšem exaktně projektovány ve výbězích (ty jsou tesány z kvádrů spolu s tělesem pilířů a s výběhy žeber), ale alespoň přibližně také v ploše, což bylo potřebné např. pro vytvarování přetínavých svorníků, kde konce žeber vybíhaly volně před klenební plochu. Tvarování žeber v kroužené klenbě vycházelo opět ze svorníku, i když nelze ve většině případů počítat s neměnnou křivostí žeber, jak se s tím v literatuře počítá "pro zjednodušení" výroby prefabrikátů v huti. Jak ukazuje prohlídka kleneb (a v budoucnu to snad doloží i 3D scany) jsou díly naopak tvarovány unikátně, protože samozřejmě, když "navineme" oblouk na válec, tak právě dojdeme pro každý díl k jinému tvaru! Virtuózní hutní systém pak umožnil tordování žeber (jak to vidíme zejména ve Vladislavském sálu či na schodištích) jejich míjení ve výbězích i obíhání kolem podpor.

Jsem přesvědčen, že technologie byla tak komplikovaná, že redukci na úvahy o půdorysných obrazcích a "operace" s nimi je třeba považovat za přílišné zjednodušení. Tím nemíním, že by půdorys nebyl samotnou reálnou základnou celého postupu a že by právě nad ním nebyly zejména v pozdní gotice základní operace i povšechné návrhy prováděny (viz náčrty v archivu vídeňské huti).


Světnice s roubenou výdřevou na Bezdězu

Domněnka o dodatečném rozhodnutí o vložení některých z nich (s. 288-289, 291, 294-296) nemusí být zcela přesná, a to v tom smyslu, že se "záměr roubení a zděné klenby..." nad ním nezrodil až "...v průběhu rozestavěného díla", ale prostě byl realizován popsaným postupem, i když se s ním počítalo od počátku. Srub byl s velkou pravděpodobností vestavěn až po té, co byly obvodové zdi vyzdviženy do určité výšky, která ovšem nebyla nijak přesně stanovena. Řekněme, že se většinou mohlo jednat o výšku cca 1 m. Pak nejspíše následovalo vložení srubu, k němuž byla v dalším kroku přiložena horní část zdiva a na roubenou klenbu položena zděná klenba. Že nejspíše šlo o rutinní postup, o tom by mohlo svědčit to, že všechny paláce nemohly být budovány synchronně, takže není pravděpodobné, že by se ve všech o vložení srubu rozhodlo až během stavby. Tuším, že už jsou v literatuře i analogie tohoto postupu. Zřejmé je to v roubené světnici(?) v nejvyšším – jen částečně zachovaném – patře paláce na později budovaném hradě v Dražicích. Vnitřní cihlový líc je do výšky asi tak 1-1,2 m lícovaný, výše pak s otiskem srubu. Pokud je taková rozdílnost zjištěna, v zásadě to není bez dalšího důkazu možné považovat za doklad dodatečného rozhodnutí o vestavbě srubu, neboť asi šlo (nebo prostě aspoň mohlo jít) o jeden ze standardních způsobů výstavby.


Vrátím-li se k otázkám dokumentace, vítám některé nákresy detailů (např. profily výběhů ve Sloupové síní na Hradě na s. 98-100), ale nemohu pominout, že většinou není uvedena metoda měření (v dnešní době asi už v takových případech můžeme spoléhat na to, že profilace byly naměřeny obrysovými šablonami s posuvnými jehlami) ani měřítko(!). Ovšem problematické jsou srovnávací tabulky profilů žeber (na s. 316, 318), a to hlavně proto, že jsou v nich smíchány přesné nákresy (většinou zhotovené samotným autorem) s nepřesnými schématy (hlavně ze starší literatury), aniž by čtenář mohl spolehlivě rozlišit, jak je který nákres spolehlivý; problém představuje i to, že žebra nejsou kreslena v jednotném měřítku, které je naopak upraveno tak, aby žebra byla stejně široká – to je do jisté míry vhodné pro představu srovnání kompozičních schémat. Ale může tím být zpochybněna např. autorova úvaha o přenesení šablon stejného profilu na jiné místo, neboť ta by platila, jen kdyby se shodovala kromě proporcí i absolutní velikost (ale to autor neuvádí ani v textu).

U některých článků velmi postrádáme orientační pomůcku v podobě alespoň jednoduchého plánku s určením sledovaných částí stavby (to je třeba příklad jinak vzorně zpracovaných a srozumitelných článků o lucemburských i pozdně gotických klenbách na Hradě v Praze). Vzorem mohou být lokalizace zkoumaných částí nebo nákresů i fotografií v pláncích (jak to je uplatněno např. v článcích o hradu v Roudnici a hradu Vízmburku).

Setkáváme se také s několika vcelku neortodoxními příklady, jakým jsou např. perspektivní nákresy na s. 190.

Je také třeba vyzdvihnout ty případy, kdy byla vypracována dokumentace v průběhu stavebních zásahů, což je přes všechno, co bylo o jejím významu již řečeno, stále spíše rarita!

© Jan SOMMER, 2007


Citace:
Jan SOMMER: Několik drobných poznámek ke středověkým klenbám a k jejich dokumentaci. Nad sborníkem Svorník 5/2007
on-line: http://sweb.cz/monudet/monudetclanky/clanky2007/rec071130svornikklenby.htm
od 30.11.2007.

MONUDET > články