MONUDET > články

Jednoduché metody dokumentace historických staveb – souvislosti OPD a HLON

Teze přednášky, která se konala dne 11.10.2007 v Brně (referát zde).

Zkratky

Myslím si, že závažnost kulturního odkazu, který v podobě památek přebíráme od předků (a který se snažíme zachovat, podle svých schopností také rozšířit a předat budoucím generacím) neopravňuje uvažovat o nějakých jednoduchých metodách zkoumání a dokumentace. Připouštím však, že nejsme a ani nikdy nebudeme v situaci, kdy budeme moci podrobovat zkoumání vše, co si usmyslíme považovat za významné. Důvody našeho zájmu o památky a volby "rozumného" stupně podrobnosti zkoumání hledáme ve svých pocitech či jistotách, přičemž tato naše stanoviska jsou závislá na kulturním stadiu celé společnosti, k němuž ovšem zase přispívají drobným kamínkem. Nyní se zdá, že jsme konečně na jakémsi zlomu v přístupu k "drobné" a jednoduché dokumentaci a zejména k její systematizaci. Jednoduché postupy dokumentace často povedou k vytváření na první pohled nesourodých výsledků, ale snad každý pochopí, že by bylo prospěšné, kdyby se podařilo i takové dokumentační počiny začlenit do "vyšších" informačních systémů, usnadnit jejich využití např. v budoucích databázových vyhledáváních systémech. Nejsnáze se toho dosáhne striktním formálním a technickým sjednocením. Ale na druhé straně víme, jak často právě takový přísný režim odradí možné spolupracovníky, kteří si zvykli na poněkud odlišný režim vlastního zpracování. Takové a různé jiné potíže vedou k tomu, že většina vytvořené dokumentace kupodivu i dnes zůstává a zůstane mimo dosah informačních systémů.

Asi se mi nepodařilo moc jasně vyjádřit podněty dalších úvah a kroků, ale zkrátka v posledních letech byl jednak ustaven tzv. operativní průzkum a dokumentace historických staveb (OPD), což je metoda usilující o soustavné zaznamenávání možných nálezů především v průběhu stavebních zásahů do památek a o převod získaných poznatků do podoby informačního pramene, jednak byla ve snaze zachytit i ty nejútržkovitější informace založena forma tzv. hlášení o nálezu (HLON).

Metoda OPD je charakteristická velmi mnoha "stupni neurčitosti". Přitom není žádného sporu o hodnotě výsledků. Nynějším stavem vývoje metod dokumentace a zkoumání památek, ale také nedůsledností vlastního systému státní památkové péče při získávání, archivaci a zpracování informací o hodnotách a podstatě památek je způsobena velká nerovnoměrnost přístupů ke zkoumání. Ale stejně neexistuje žádný obecný způsob řešení. Můžeme se jen snažit poukazovat na význam poznatků, pokoušet se jim v diskusi dodat větší váhu a výsledky publikovat. Z tohoto hlediska má metoda OPD velký potenciál, neboť nějakou obecnější hodnotu poznatků, které lze získat v "přechodových stavech" objektu (oprava, rozpad, demolice), si teprve v posledních letech začínají připouštět širší kruhy památkářů. Přitom se jedná o metodu, která je z mnoha hledisek bezkonkurenční z hlediska objektivního přínosu i efektivity. Zatímco např. standardní nedestruktivní SHP (SSHP) zákonitě "zůstává na povrchu", takže by daleko spíše než jako nezpochybňovaný vrchol výzkumného snažení měl být chápán jako nedílná součást komplexního informačního systému památkové péče, v kterémžto systému by OPD na SSHP navazoval jako samozřejmý a nepominutelný další krok. Proto by např. v odborném vyjádření i závazném stanovisku státní památkové péče mělo být vždy vymíněno, že v návaznosti na ostatní průzkumy a v koordinaci s nimi bude v průběhu stavebních zásahů jakéhokoliv druhu prováděn OPD. Z logiky věci plyne, že při takových drobnějších opravách, při kterých se nepovažuje za nutné provést před opravou SHP, má být naopak vždy zajištěn OPD, protože se jedná vlastně o sběr objektivních pramenů, jejichž výpověď nesmí být ztracena – mj. i proto, aby mohla být vyhodnocena v budoucím SSHP, k němuž stejně bude dříve či později nutné přistoupit.

Domnívám se, že logika takových postojů vcelku není zpochybnitelná, neboť srovnání s archeologickým výzkumem při likvidaci historických terénů je nabíledni. Ale i v archeologii slyšíme stesky na nedostatečnost výzkumných kapacit a na únik velké části historicky významných informací (neohlášené výkopy, kapacitní limity, v jejichž důsledku pak u řady výzkumů dlouho vázne zpracování nálezů). Podmínky pro zpracovávání stavebně-historické dokumentace v průběhu zásahů jsou však zvláště tristní, uvážíme-li, že při likvidaci nějakých částí (takovou likvidací je již např. vysekávání drážek pro elektroinstalaci) by se mělo k dokumentaci přistupovat vlastně se stejnou závažností jako u záchranného archeologického výzkumu. Nemluvě o potřebě zajistit koordinaci výzkumů, jak o tom již roky svědčí praktické výsledky (Archaia Brno, Michael Rykl, archeologové pražského ÚOP NPÚ aj.). Realizace výzkumného úkolu OPD jasně ukazuje, jak vysoká je efektivita i drobných jednorázových akcí. Řada poznatků je sice marginální, četné však znamenají zásadní přínos pro obecnější poznání památkového fondu (viz články v Průzkumech památek 2/2006 a 2/2007). Je zjevné, že by v mnoha případech bylo třeba dokumentaci podstatně rozšířit, či spíše zajistit její podrobnější provedení (místo několika stránek popisu a fotografií pořídit přesné zaměření, zpracovat laboratorní analýzy materiálů apod.). Přitom však i zcela jednoduchý záznam – i když sám nepřinese "nic nového" – je pro budoucnost zásadní. Jde totiž o to, že např. zpráva o tom, že nějaká zeď městského domu je jednolitou konstrukcí z cihel jediného formátu sama o sobě nemá hodnotu nějakého myšlenkového přínosu. Avšak při jakémkoliv budoucím posuzování či zkoumání (porovnávání) stavby nabude v mnoha případech velkého významu (neboť nebýt příslušné nálezové zprávy, mohou být vedeny před omítnutou zdí vlastně zbytečné úvahy o původu, materiálu, možných úpravách atd.).

Při využití výsledků řady průzkumů/výzkumů či dokumentačních akcí pozorujeme ještě jeden problém, který asi nebude v dohledné době řešitelný. Jedná se o problematickou využitelnost ke srovnávacímu studiu. Takového využití se většinou dosahuje vlastním studiem literatury, pokud byl výsledek publikován, hledáním v bibliografiích či do značné míry namátkovým pátráním v archivech. Mělo by být ambicí státních institucí koordinovaně vytvářet databáze, ve kterých by bylo možné racionálně různá srovnávací vyhledávání provádět. Zajímavé však je, že tomu většinou brání již sami zpracovatelé ve svých nálezových zprávách či článcích, neboť pomíjejí anotace/abstrakty a zejména pak – až na pár výjimek – "klíčová slova" (i když z nouze nepůjde přímo o kodifikované mezinárodně převoditelné termíny).

Takové možnosti provázání dokumentace ve vyšších informačních systémech jsou zvláště důležité v případě zániku předmětu zkoumání (úplná či částečná demolice). Dokumentace by totiž měla být zpracována tak, aby byla v budoucnu funkční při potřebě srovnávacího studia s těmi památkami, které potká šťastnější osud a budou zachovány (srovnávání typologie může být zásadní pro volbu koncepce památkové akce). S tímto sice logickým, ale z hlediska současné praxe památkové péče opomíjeným a sotva dosažitelným ideálem jsou v drastickém protikladu četné dokumentace, které jsou památkovými orgány (zejména MK) akceptovány při tzv. upuštěních od ochrany. Nad tragickou úrovní velké části těchto dokumentací zavírají oči i mnozí odborní pracovníci památkové péče. Pro naznačené potřeby budoucího odborného využití jsou mnohé z těchto dokumentací absolutně nepoužitelné, protože obsahují mnoho omylů a až nepochopitelných nepřesností (jakoby např. geodetická firma objekt vůbec neviděla). Mnoha památkářům to připadá podružné, protože pro ně má podstatný význam dokumentace památek, která je využitelná pro památkové cíle, které vlastně u odsouzené památky již neexistují. Debaty s památkáři ukazují, že logika tohoto přístupu je pro ně prakticky nezlomná a je také obecně přijatelná, pokud připouštějí, že ne vlastní vinou jsou zejména v kapacitní tísni, kdy musejí volit priority úměrně požadavkům památkového zákona.

Hovořím o tom proto, že zpracovatel OPD se nachází ve velmi zvláštní situaci. Jeho výsledky jsou jen do jisté míry zajímavé pro památkáře (ale naopak intenzivní využití v praxi ukazují např. Eva Vyletová či Vít Jesenský) a sami zpracovatelé OPD jsou také pod časovým tlakem, takže vlastně hlavním znakem jejich přístupu je volba – volba objektu zpracování, metody dokumentace a – snad především – její podrobnosti. Nelze ovšem popřít, že již před zahájením systematických prací na grantovém projektu OPD se vlastně odedávna někteří účastníci oprav snažili využít "přechodový" stav stavby k získání vědomostí o její substanci a zejména o dokladech jejího vývoje (význam OPD tak již před lety zdůvodňovali nebo v praxi dokazovali Líbal, Muk; Radová-Štiková k tomu vedla jako pedagog; dále Láska, Žižka a četní jiní). Co však bylo vždy nápadné, to byla izolovanost jednotlivých akcí, kdy ani autoři nemohli udělat více, než zaznamenat a interpretovat, co zjistili o dané památce, a poznatky podle svých vědomostí využít v nějakém obecnějším srovnání – to už ale značně výběrově. Nešlo tedy o systém, neboť ten tak byl jen suplován snahou zainteresovaných jedinců. Tak je tomu ostatně ve velké převaze dodnes a v jistém smyslu to tak bude vždy. Úkol volby bude vždy k OPD patřit. Za sebe musím říci, že to považuji za součást zajímavosti tohoto typu práce, kdy si lze předmět zkoumání i postup dokumentace do značné míry volit svobodně. Na těchto volbách by se však měl podílet systém státní památkové péče.

Jak tedy volit metody dokumentace s celé té přeširoké škály?

Meze jsou dány řekněme běžným vyfotografováním a vcelku marným ukrytím takového "dokumentu" bez jakékoliv "metainformace" v šuplíku či neorganizovaným vypálením na CD až po "archeologicky" precizní dokumentaci a kompletní "lokalizaci" (v prostoru i čase) mikroskopických průzkumů vzorků vrstev nátěrů či dokonce jejich fyzikální analýzou na atomární úrovni. Přitom na každé úrovni podrobnosti bude mít dokumentace nějakou vypovídací schopnost, nějakou hodnotu.

Na "spodní mezi" musíme počítat s minimální hodnotou dokumentace, která snad – v lepším případě – poslouží jako podklad nějakého památkového posuzování a rozhodování. Jen s malou pravděpodobností však bude schopná odpovědět na nějaké otázky po podstatě památkové hodnoty třeba za sto let. Možná už dnes nemá z obecného hlediska žádnou hodnotu (jestliže není náležitě lokalizována a opatřena časovým údajem). Tedy krom toho, že se nějak účastnila procesu, jehož výsledkem je vzhled nějaké památky. Takové povrchní dokumentaci ovšem nelze upřít jednu přednost, která je např. v mých očích na 100% obhajitelná, že si totiž její zpracovatel při jejím pořizování mohl lépe uvědomit hodnoty památky (její koncepci, strukturu, vývojovost, širší souvislosti). To je známé, že běžná fotodokumentace často slouží jako "poznámkový blok". Lze tedy v takovém případě naléhat, aby se dokumentace doplnila nějakými identifikačními údaji a archivovala? Vždyť to bude stát čas. V tomto smyslu je cílem výzkumného úkolu význam OPD jednak dokazovat a inspirovat co nejvíce zpracovatelů, jejichž podíl také zvýší prestiž OPD zejména v očích odborných a výkonných pracovníků památkové péče, jednak také ověřit a popsat optimální postupy k tomu, aby dokumentace byla trvale hodnotná a využitelná.

Ve finále se nevyhnutelně OPD stane (byť to bude možná trvat řadu let) nepominutelnou náležitostí každého zásahu do památky. Než se tak stane, bylo by škoda již nyní ponechat stranou každý poznatek, který lze zaznamenat nyní, ale později již nebude k dispozici. Nemluvě o tom, že každá uskutečněná akce OPD je zdůrazněním závažnosti komplexního přístupu ke zkoumání památek.

To vše je důležité také pro problematiku HLON, která zákonitě vyplynula z průběhu prací na projektu OPD (proto také následující poznámky směřují k jednoduché dokumentaci jak pro účely OPD, tak HLON). NZ OPD, jak je definována metodikou, vyžaduje značnou pracnost a časový nárok. To nepochybně odrazuje od zpracování stručných záznamů, které jsou podstatné z několika důvodů:

Proto byl vypracován koncept Hlášení o nálezu (HLON). Nejedná se o nějaký myšlenkový přelom – spíše jde o výsledek snahy s minimálním nárokem na pracnost umožnit zejména externím zájemcům o spolupráci předávání informací o památkách tak, aby mohly být optimálně využity jak pro účely péče, tak studia. Zejména předpokládáme, že by se tak k památkářům mohla dostat i upozornění na zajímavé nálezy, kterým by měla být věnována zevrubnější výzkumná pozornost.

Zkušenost již dříve ukázala, že se předávání výsledků usnadňuje zpřístupněním příslušných formulářů na webu. HLON lze potom zaslat na stanovenou adresu e-mailem. (Pro představu je několik HLON zde, i když v některých případech je rozsah zpracování spíše nadměrný.)

Jednoduchá dokumentace pro účely HLON není ničím mimořádným, spíše má směřovat k tomu, aby pořizované snímky či náčrty splňovaly základní kritéria kvality, aby např. nadměrná uspěchanost při fotografování zbytečně nevedla k pořizování nesprávně exponovaných zbytečně našikmených záběrů apod.

Vzhledem k tomu, co jsem pokoušel vyjádřit výše v souvislosti s časovými, kapacitními a dalšími limity pro dokumentaci památek, bych se rád zaměřil na specifikaci situací, ve kterých se při volbě metod jednoduché dokumentace ocitáme, a na to, jaký to může mít dopad na obecnou využitelnost výsledku. Zvolené téma nepostihuji v plné míře, ale snad je dobré mít tyto limity a vazby při zpracovávání dokumentace na paměti. Věřím, že vedou hlavně k přesvědčení, že každá informace, ať už zpracovaná jakkoliv specificky, by měla vznikat s respektem k vlastnostem a potřebám vyšších informačních systémů, v nichž by po jejich vzniku měla být maximálně snadno zhodnotitelná.

Zmiňoval jsem se o tom, že způsob zpracování dokumentace je vlastně vždy v našich rukou a že naše volba vždy znamená, že něco je pominuto. Pokusím se naznačit základní kritéria, podle nichž snad lze typy hledisek pro volbu způsobu dokumentace rozdělit, protože si myslím, že to pomůže uvědomit si, jak drobný úsek kulturního odkazu stačíme takto zaznamenat. Třeba to pomůže tam, kde hodláme usilovat o korekce a zpřesnění pracovních metod.

Hledisko podrobnosti zpracování

Podrobnost zpracování samozřejmě záleží na obecných podmínkách stavu vědomostí (vzdělání) ve společnosti, na tom, jaké otázky považují většinou ad hoc (zpravidla úměrně neartikulovatelným osobním sympatiím) uskupované okruhy odborníků za relevantní, na vývojovém stadiu uplatňovaných odborných postupů a na technických prostředcích výzkumu a dokumentace, na tom, jak zpracovatel OPD (v našem případě) reaguje na daný stav (např. může považovat některé postupy v oboru za nadměrně podrobné, nebo naopak může nabýt dojmu, že je třeba hledat cesty ke zpřesnění výsledků), na vlastně trvalém hledání způsobů kompletace a archivace výsledků (NZ). Rozdílné přístupy k podrobnosti a k volbě postupů zpracování rozhodují o velmi mnoha souvislostech

Na úvodních snímcích kostela ve Starých Bukách se pokouším naznačit škálu základních úrovní podrobnosti zpracování (nejen OPD). Zkusme si představit, jaký rozsah památkové substance i jejích ideových hodnot lze zdokumentovat např. během jedné hodiny. Tímto srovnáváním jsem se již zabýval dříve. Na konferenci Dějiny staveb v Nečtinách v roce 2004 jsem se pokusil jakousi osnovu stupnice podrobnosti, přesnosti a pracnosti průzkumu a dokumentace památek předložit k diskusi, avšak prakticky bez ohlasu. To mě poněkud překvapuje, protože detailnost a přesnost zpracování významně ovlivňuje výsledek práce, ale chápu, že uživatelé např. elaborátů SHP přistupují na to, že optimální způsob zpracování je ten, který v praxi převažuje a je odvozen od průkopnického díla dr. Líbala a jeho kolektivu v SÚRPMO. Zřejmě hlavně proto se o otázkách podrobnosti nemluví ani mezi zpracovateli SHP, i když i jim je zřejmé, že některé průzkumy jsou výrazně podrobnější a jejich vypovídací schopnost může být vyšší. V zahraničí se těmto otázkám již věnovalo mnoho pozornosti, ať už z důvodů ekonomických (pracnost, tedy i cena), nebo na základě logického vývoje zodpovídaných otázek, ale také pod vlivem vývoje dokumentačních metod. Tento vývoj lze ilustrovat na požadavcích, které musí splnit plánová dokumentace – před 20 lety stačily pro elaborát SHP plány v měřítku 1:200 (i když v praxi SÚRPMO se vytvářely vynikající plány 1:50, ale ty se využívaly spíše v přípravné fázi a pro projekt), v posledních 10 až 20 letech však již v řadě zemí jsou požadovány plány 1:25 a 1:20 – takovému měřítku pak často odpovídají i požadavky na detailní přesnost, takže plány většinou musejí dokončovat specializovaní znalci historických konstrukcí; přesto i tam probíhá diskuse na téma přesnosti a detailnosti dokumentace – zdaleka ne všechny plány v praxi dosahují špičkové úrovně, někdy jsou zase výsledky přesnější, než je v daném případě třeba; to však většinou není možné rozhodnout předem – proto se také o efektivitě a výsledcích debatuje na konferencích či v odborných periodikách).

První snímek ukazuje stavební celek. Ze snímku či z plánku porovnatelné úrovně detailu (cca 1:200) lze orientačně hodnotit či komentovat hmotové vztahy, základní proporce detailů a jejich polohu, materiálové charakteristiky povrchu i substance, funkčnost a vývojovost. Při detailnějších otázkách po těchto znacích však snadno může dojít k omylům. Tato úroveň podrobnosti je v souvislostech OPD užitě volena jen výjimečně. Uplatňuje se zejména při nedostatku času, přičemž stavební celek může být předmětem zájmu, pokud je bezprostředně ohrožen zánikem. Na této základní úrovni podrobnosti lze zpracovat HLON, které se zpravidla obejde bez plánové dokumentace (nanejvýše se základními polohovými náčrty a stručným popisem). Tak je tomu mj. i proto, že při HLON v principu počítáme s tím, že jde o informaci, která má spíše orientační charakter a mohla by spíše být vodítkem pro koncipování strategie podrobnější dokumentace, pokud bude zhotovena (ke kalkulaci nákladů podrobnější dokumentace už však nemusí postačit).

Druhý snímek zachycuje jednu z částí složitější stavby. Na této úrovni již můžeme OPD zpracovávat např. na základě schematických plánů v měřítku 1:100 až 1:50 (ale samozřejmě lze pracovat i se schematickými kótovanými náčrty, na základě kterých by pak bylo možné pozice NS přenést do plánů, pokud budou získány až následně). Charakteristiky lze již vyhodnocovat přesněji a věrohodněji. Celkové a polocelkové snímky jsou součástí HLON i OPD proto, že umožňují přehledně zaznamenat prostorové i významové souvislosti dílčí dokumentace NS. Často se setkáváme např. s tím, že v tomto měřítku jsou kresleny kamenořezy apod., to je však možné jen na schématické úrovni, např. pokud je třeba vyznačovat některé základní "kvality" v souvislosti s poznáním (např. základní přehled výskytu různých druhů staviva v lících zdí) a s projektováním péče (např. pracovní vyznačování různých typů narušení či navrhovaných restaurátorských zásahů – to však spíše na úrovni přípravného projektu a cenových kalkulací nežli např. pro odborné srovnávací zkoumání).

Třetí snímek ukazuje podrobnost, která by mohla být základem OPD, pokud na dokumentaci nedisponujeme luxusními časovými možnostmi. Např. obsah frontálního snímku NS by již byl adekvátně zakreslen až v měřítku cca 1:20 až 1:10 (při velikosti chyby do 1 cm na originálu). Taková přesnost a detailnost již většinou pro "standardní" OPD přichází v úvahu jen pro NS do rozlohy několika m2. Pro rozsáhlejší celky by již pracnost byla srovnatelná s tím, co reprezentují např. výkony Michaela Rykla. Do nákresu lze např. vyznačit základní tvar druhotně užitých kamenických článků, avšak nikoliv jejich detailní tvary (což již vyžaduje měřítko cca 1:2 až 1:1).

Čtvrtý snímek ukazuje NS o ploše do cca 2 m^2. V odpovídajícím měřítku nákresu 1:10 až 1:5 již lze podrobně zakreslit spárořez (a to proto, že v historickém zdivu mají význam i tloušťky spár, které ve větším zmenšení – např. 1:50 – nelze korektně vyznačovat v měřítku). Spolehlivě a s možností zpětné projekce je možné zakreslit polohu (např.) druhotně použitých architektonických článků, přičemž je možné základním způsobem charakterizovat jejich tvary. Limitní chyba by neměla přesahovat 5 mm ve skutečnosti, i když např. při překreslování v uvedených měřítkách mohou vzniknout na výkresu větší nepřesnosti.

Pátý snímek ukazuje detailní NS o ploše do cca 0,1 m^2. V tomto měřítku je možné vyjít jak z jednosnímkové fotogrammetrie, tak např. pomocí pauzování zakreslovat výrazné prvky v měřítku 1:1. Proto se toto měřítko uplatňuje pro dokumentaci architektonických článků in situ, jakož i druhotně použitých. Při dodržení přesnosti měření i kresby v mezích do 2 mm lze výsledek považovat za použitelný pro srovnávací studium, ale také pro pořizování kamenických a restaurátorských kopií.

Šestý snímek naznačuje souvislost s oblastmi "submilimetrových" měřítek, která jsou spíše doménou restaurátorů (dokumentace nátěrových vrstev), specializovaných laboratoří (mikroskopické vyhodnocení mikrosnímků), a měřítek "mikronových" až elementárních (elektronové mikroskopy, fyzikálně chemické analýzy skladby materiálů apod.). Zde již jde většinou o metody pracující se specializovaným přístrojovým vybavením a vyžadující příslušné školení (a pokud možno i soustavnou praxi).

Ve snímcích byla instalována měřítka a barevný standard. Např. při dokumentaci sond v nátěrových vrstvách či při dokumentaci barevně odlišitelných materiálů by měly být tyto "drobnosti" vždy po ruce.

Je zřejmé, že např. ve stejném čase v každém měřítku – pokud tedy dodržíme základní zásady přesnosti práce – zvládneme jinou "rozlohu". Přitom samozřejmě není nutné v celém rozsahu pracovat v jediném měřítku, naopak. I při zpracování detailní NS (úsek zdiva, sonda v omítce, architektonický prvek) musíme vhodným a nezaměnitelným způsobem vyznačit její pozici a základní funkční vztahy.

Měřítko zpracování rovněž má vliv na spolehlivost analýz, i když tu není nějaká lineární souvislost. Přesto je možné řadou příkladů doložit četné omyly, následně opravované po prohloubení průzkumu.

Možná se takové poukazy na vlastně samozřejmé skutečnosti mohou zdát malicherné. Zkušený zpracovatel OPD při rozvrhu pracovního postupu a jeho podrobnosti neudělá chybu, ale v případě, že chceme v rychlosti zpracovat Hlášení o nálezu, je dobré myslet na to, aby práce byla rozvržena aspoň tak, aby ji bylo možné v logické celistvosti dokončit. V tomto smyslu má totiž význam i to, jak rozsáhlé bude následné kancelářské zpracování.

Příklad odhaleného zdiva na exteriéru i uvnitř klášterního kostela v Želivi má posloužit ještě jednou k ilustraci "problému" s měřítkem a rozsahem práce. Plochy odhalených líců zdiva lze sumárně odhadnout na 500 m^2. K práci v terénu bylo k dispozici při dvou samostatných návštěvách cca 12 hodin. Bylo pořízeno cca 200 snímků, většinou kolmých "oměřitelných" snímků, kombinovaných se šikmými záběry. Přitom asi 1/3 rozsahu líce byla při dokumentaci již zakryta novou plentou a omítkou (protože zednické práce byly prováděny s velkým nasazením). Popis a zpracování takového množství dokumentace vyžaduje cca 2x až 10x více času než práce v terénu (podrobností popisu se nyní nezabývám, ale i ta je velmi rozhodující, ale to by vyžadovalo speciální pojednání o přesné práci s jazykem a stylistické obratnosti). Srozumitelnost popisu je otázka pro další diskuse (jde také o vhodné strukturování textu – mezi nepřehledností plynulé litánie a komplikovaností "superstrukturovaného" systému, rozdrobeného nadměrným a ne zcela vyčerpávajícím členěním pomocí několika úrovní nadpisů; v takovém případě často dochází buďto k nutnému opakování některých sdělení, nebo mohou být některé pasáže různými lidmi začleněny do různých míst textu, což přehlednost snižuje). Je zřejmé, že by bylo účelné najít nějakou jednotnou strukturu (která by nemusela být nutně vždy kompletně naplněna), ale k tomu by bylo třeba skutečně rozsáhlého jednání. Mimoto je třeba ke každé sjednocovací iniciativě přistoupit s vědomím potřebnosti budoucího propojení dat v globálních informačních systémech (struktura informací, datová struktura, použité názvosloví apod.).

Hledisko hodnoty památky – "zajímavosti"

Zřejmě lze považovat za logické, že má větší hodnotu např. nějaký románský hrad či klášter, vyhlášený za národní kulturní památku, než nějaká obyčejnější stavba z 19. či 20. století, i když je rovněž kulturní památkou ve smyslu památkového zákona. Vztah lidí – zejména různě specializovaných odborníků – ke kulturnímu dědictví je ovšem výrazně individuální. Např. specialista na funkcionalistické tovární stavby sice uzná hodnotu románských staveb, ale rozhodně se jim i v případě, že přijme takový úkol, nebude moci při průzkumu věnovat se stejnou soustředěností jako specializovaný středověkář.

Snad je účelné klást si také otázku, nakolik je pojetí hodnoty památky objektivizovatelné, jak to zřejmě předpokládá systém státní památkové péče, který disponuje mechanismem k výběru objektů, které památkové hodnoty vykazují. Již z toho, jaké objekty se na úředním seznamu památek objevují, je zřejmé, že se obsah památkové hodnoty mění – řekněme rozšiřuje. Lze tedy na jedné straně považovat za logické, že zpracovatel OPD či HLON vyjde z oficiálně uznaného pojetí památkové hodnoty, a to zejména v případech, kdy by pracoval na "zakázku" státní památkové péče. Pokud však rozvíjí vlastní studie o nějakém okruhu památkových hodnot, bude se velmi pravděpodobně ocitat v situacích, kdy jeho výsledek může ostatním odborníkům, kteří ukázněně respektují obecně uznaná kritéria památkové hodnoty, připadat jako nemístný, či dokonce ohrožující zavedené způsoby hodnocení.

Tyto nejistoty sice platí i při zpracování Hlášení, ale vzhledem k relativně únosnému vynaložení času by mohla tato disciplína k rozšiřování tématického záběru výzkumu památek přispívat. Z hlediska hodnoty výsledku je přesto vhodné při větším množství výstupů uvažovat o jejich další použitelnosti. To mi trochu připomíná jeden případ, uváděný v kterémsi příspěvku z cizí konference na téma dokumentace památek. Referent, pocházející z památkového pracoviště v Berlíně v trochu podobné souvislosti uváděl, že za pomoci studentů technické univerzity zpracovali základní měřickou dokumentaci několika set oken v eklektických činžácích z doby kolem roku 1900, aby nakonec zjistili, že rozdíly mezi těmito sice ozdobnými, ale industriálními produkty jsou natolik nespecifické, že význam těchto rozdílů lze posoudit již po vizuální prohlídce několika desítek příkladů – a naopak z dokumentace mnoha příkladů se nepodařilo odvodit prakticky žádné další informace (o typologii, způsobech výroby, hodnotách, specifických významech jednotlivých "kategorií atd.). Diskuse a pochybnosti vyvolal také poměrně známý případ dokumentace Einsteinovy věže v Postupimi – detailistický zákres prasklin v cementové omítce podle kritiků neměl žádný význam (jemné praskliny většinou pocházely již z doby výstavby v důsledku vysýchání omítky). Přesto myslím, že byl zdrojem velkého poučení právě i díky následným diskusím.

Lze tedy říci, že kritérium výběru podle hodnoty památky je chtě nechtě subjektivní. Objekt si buď vybíráme zcela podle své úvahy (to např. tehdy, když si ani neověříme, zda je "oficiální" kulturní památkou, nebo dokonce zčásti záměrně tento zřetel pomineme), nebo proto, že se opět sami rozhodneme vzít v potaz seznam kulturních památek nebo jiný obecně přijímaný doklad toho, že můžeme dokumentovat bez obav z omylu (krom snad toho, že bychom dokumentovali něco, co již dříve nebo i v nynější době vyhodnotil ještě někdo jiný.

Na následujících dvou snímcích jsou zachyceny prakticky stejné způsoby provedení okenních parapetů v přízemí městských domů. Na prvním snímku je dodatečně vyzděný parapet z cihel, osazený na žulovém stupni původního vstupu do přízemí (jak tomu často bylo v eklektických činžácích, kde v přízemích bývaly prostory pro obchody nebo výrobu). Do parapetu byla později osazena plechová dvířka (snad od nějakého elektrického rozvodu). Na druhém snímku je historicky cennější dům na Malé Straně v Praze, kde bylo velké krámské barokní okno, jehož parapet byl později vybourán, ale následně byl opět vyzděn z cihel. Vypovídací hodnota obou snímků je prakticky stejná. Přesto by asi většina zpracovatelů OPD nebo HLON dala přednost zpracování dokumentace barokního domu. Eklektický činžák je jednoduchý vývojově, stále je jich velké množství. Výpověď o genezi parapetu jednoho s tisíců takových oken se jeví jako banální. Jediné, co by jí – podle mého – dalo vyšší objektivní hodnotu, by bylo archivování výsledku takovým způsobem, aby bylo možné výsledek užít k typologickému srovnání. Mělo by tomu napomoci respektování navrhovaných (a postupně upřesňovaných) pravidel pro uspořádání elaborátu i pro jeho archivaci či veřejné zpřístupnění. Tato naděje na následné zlepšení využitelnosti výsledků je snad obecně srozumitelným důvodem pro vyhledávání a následné využívání respektovaných pravidel.

Hledisko vlastního výzkumného zaměření

Má význam zejména v situaci, kdy zdaleka není sledováno vše plošně. Vlastní zaujetí pro určité téma je rozhodně povzbuzením pro zpracování dokumentace, takže nemá cenu se tohoto hlediska zříkat např. jen proto, že to někomu přijde jako sobecké či nízké (tedy jako projev "pouhé" zvědavosti coby poklesku). Osobní odborný zájem také zvyšuje pravděpodobnost, že budou vyhodnoceny odborně relevantní znaky věci (i když asi existuje určité riziko "deformované" specializace). Na druhé straně však nemusí být subjektivně orientovaný průzkum objektivní – i tak ale asi zůstává lepší než žádný. (Přesto je třeba žádat vypracování "dobrého postupu".)

Hledisko metody (každá aplikace je současně testem)

Řada zpracovatelů je ochotná k předložené metodice přistoupit s ukázněností a ochotou se pokynům bez reptání podřídit. Vzhledem k nynější situaci, kdy metoda není zcela stabilizovaná – tedy v obecném přístupu ano, ale např. z hlediska přístupu na různých stupních podrobnosti už není úplně jasno –, je třeba ji opakovaně podrobovat praktickým testům. S tím souvisí potřeba zavést systém nějakých workshopů, na kterých by byly diference v přístupech analyzovány a v potřebné míře odstraňovány. Pokud je to možné, měl by tedy zpracovatel v závěrech NZ upozorňovat i na svá pozorování z hlediska metody – na problémy, se kterými se setkal, případně na řešení, která zvolil nebo je navrhuje uvážit.

Hledisko využitelného času

Množství využitelného času k provedení OPD samozřejmě ovlivňuje výsledek velmi podstatně. Asi nemá cenu líčit všechny možné varianty výsledku tak, jak mohou být podmíněny dostupným časem (od 0 – žádný průzkum – až po dlouhodobé – třeba i víceleté – sledování jediné konstrukce různými metodami, bez časové tísně a přitom se stále doplňovaným souborem zodpovídaných otázek). Platí jednoduchá matematika – v době, kdy zkoumáme a dokumentujeme jednu památku, nemůžeme se zabývat ostatními. To, kolik času věnujeme konkrétní památce, je ovlivněno mnoha ostatními hledisky, ale pro výsledek je nejpodstatnější to, aby práce byla v daném čase rozvržena tak, aby byla dokončena. Nemusí to být tak snadné, jak by se mohlo zdát, neboť zpracovatel může být z různých důvodů "odlákán" k práci na jiné věci. Tedy také z tohoto hlediska má význam zkušenost.

Hledisko úplného dokončení

Mělo by být jedním ze základů pro stanovení rozsahu akce OPD. Úplnost terénního zpracování je jednou z podmínek, ale ne zcela rozhodující. I když se nepodaří terénní dokumentační akci z jakýchkoliv důvodů kompletně zvládnout v plánovaném rozsahu, měl by být vždy vypracován elaborát OPD (HLON) a uložen na dostupném místě (tedy ve vhodném archivu) a současně dle možností publikován (nejsnáze na webu, ale vzhledem k rizikové stálosti /server, vývoj SW/ nemá být opominuto vytvoření co možná trvanlivé papírové verze /kvalitní papír, tonery, adjustace.../).

Hledisko serióznosti zpracovatele ve vztahu k "nastavení systému"

Dosavadní situace je taková, že systém státní památkové péče nepodporuje průzkumné aktivity tak, aby se to např. účastníkům projektu OPD jevilo dostačující. Výkonný zpracovatel se tedy do jisté míry většinou podílí na skrývání nedostatků, které by měly být řešeny systémově na vyšší organizační úrovni. Současně ovšem tato situace může být pro zpracovatele osvobozující, protože mu skutečně nevzniká mnoho omezení z hlediska volby zkoumané památky či podrobnosti zpracování. Na druhé straně s tím ovšem nejednou souvisí časová tíseň, nutnost věnovat se OPD ve volném čase, apod.

Hledisko "propojitelnosti" vytvářených výsledků a jejich využitelnosti v informačních systémech

Tato stránka zpracování výsledků je v praxi velmi často opomíjena. Je to zejména výsledek tradice – v SÚRPMO nebylo třeba elaboráty SHP systematičtěji identifikovat, protože základní určení zkoumaného objektu zcela postačovalo evidenci ve firemním archivu. Také dnes se setkáváme (jak v elaborátech SHP, tak zejména ve zprávách z restaurátorských průzkumů) s velmi nedostatečnou identifikací ("postačí" název lokality, čp., jen základní určení typu akce, rok akce, jméno zpracovatele), jež sice v běžné praxi památkové péče i pro účely základní archivace vyhoví, ale naprosto nebude uspokojovat v rozvíjejícím se globálním informačním prostředí. Co vše bude nutné začlenit do informačního "záhlaví" elaborátu, to patrně v jistém smyslu bude ještě otázka diskusí a vývoje. Je však třeba si uvědomit, že během několika let bude velká část informačních zdrojů na webu. Nárůst bude tak dramatický, že postupně papírové dokumenty budou jen ošetřovány jako relativně spolehlivě udržitelný archivní podklad, v praxi však převládnou webové zdroje. Funkčnost elaborátů v těchto informačních systémech však vyžaduje, aby byly vybaveny některými náležitostmi, pokud možno ve standardní podobě. Bohužel však v prostředí našich kulturních a paměťových institucí prakticky neexistuje žádný systém standardů a ani se neprojevuje výrazný tlak k jejich vytvoření a prosazení.

Klíčová slova jsou jedním z možných standardů. Ve světě jsou dnes již v mnoha oborech (asi nejdále jsou knihovníci) vytvářeny mezijazykové tezaury, které umožňují vyhledávání informací v jiných jazycích i s pomocí zadaných klíčových slov ve vlastním (nebo dalším) jazyce. Je skutečně truchlivé, jak se k tomuto rozvoji staví naše kulturní sféra. Přesto je vhodné uspořádat elaborát tak, aby v něm byla "vlastní" či "navrhovaná" klíčová slova (např. v souvislosti se záhlavím či anotací). Do budoucna to může usnadnit zabudování výsledků OPD do vyšších informačních systémů. Případně lze využívat také Mezinárodní desetinné třídění (MDT), což je systém značně hluboce propracovaný a široce užívaný. Díky databázi na webu NK ČR lze také snadno dojít ke správné volbě (napomáhají tomu nabídky blízkých témat).

Zatím samozřejmě nelze řešit problém s tím, že každá informace (zejména obrazová) obsahuje velké množství dat, která se v "naší" souvislosti jeví jako podružná, avšak v jiných souvislostech mohou rovněž nabýt významu, který mi ovšem v našem popisu nezohledníme. Snad v budoucnu vzniknou nějaké nástroje k výběru a porovnávání obrazových informací (oborově orientované) nezávisle na textové informaci. V zásadě totiž není možné výběrem slov "oklíčovat" celý obsah obrázků.

Hledisko volby zpracovatele OPD

V tomto smyslu dosud neexistují žádná pravidla. Nejdůležitější je, aby zpracovaných OPD přibývalo, aby byly kvalitní (a to včetně schopnosti začlenit se do informačního systému státní památkové péče /jakmile bude k obecné dispozici ve funkční podobě/). Základní hlediska jsou tři, v zásadě stejné závažnosti. Při prosazení OPD by se měla spojit snaha odborného i výkonného památkáře. Na základě dohody a vyhodnocení podmínek (zejména dostupnosti a zájmu odborníků ochotných zpracovat OPD) by měli stanovit nejvhodnější řešení a zpracování OPD pak vyžadovat na investorovi zásahů. Měli by ovšem hledat i podmínky pro zpracování OPD např. u bezprizorních chátrajících objektů a zejména je ukládat při demolicích. Zatím spíše na iniciativě zpracovatelů OPD bude záviset, zda bude pořízena dokumentace objektů, které nejsou prohlášené za kulturní památky. Zpracovatelem OPD tedy může být:

Hledisko interdisciplinárnosti

Spolupráce s jinými obory zkoumání a dokumentace je závislá na řadě dalších okolností akce OPD, počínaje časovými možnostmi, přes vlastnosti struktury památky až po schopnost zpracovatele potřeby spoluúčasti dalších odborníků posoudit a navázat s nimi kontakt. Nejsnadnější samozřejmě je, pokud je potřebné technické zařízení k dispozici zpracovateli OPD a specialistovi je možné svěřit až následné vyhodnocení. Tak např. možnost relativně snadno získat vybavení k vlastnímu odběru vzorků pro dendrochronologii přispělo k rozšíření této metody exaktní datace dřevěných prvků staveb. Současně sehrálo zásadní roli to, že se vyhodnocování vzorků ujalo několik vstřícných specialistů, kteří navíc velice vycházejí vstříc při dodavatelském zajišťování odběru. Ve většině mezioborových spoluprací však jsou podmínky velmi individuální. To patrně souvisí i s aktuálně dosažených stupněm vývoje metody OPD. Zřejmě totiž bude vhodné v dohledné době na vydanou metodiku navázat nějakými dílčími "návody" typu "good practices". Takové metodické výstupy by mohly být inspirací i pro další obory.

Dokumentace při demolici

Této specifické oblasti památkové dokumentace bude ještě třeba věnovat samostatnou pozornost. Jestliže totiž např. v souvislosti s metodou OPD zdůrazňujeme, že např. při úpravách památek vede k zachování informací o zakrytých nebo změněných částech památek, je zvláště "zániková" dokumentace obdařena maximální etickou závažností. Právě při zániku památky je třeba pořídit takovou dokumentaci, která by umožnila zachovat informace o její podstatě a hodnotě tak, aby ji bylo možné nadále využívat v památkových informačních systémech (především pro srovnávací studium památek, které jsou nadále chráněny a které tedy není možné "pitvat"). Přesto se běžně setkáváme s případy, kdy se památkové orgány při upouštění od ochrany smiřují s dodáním naprosto nekvalitních podkladů. I kdyby takové podklady nakrásně byly dostatečné k posouzení "věci" (zda od ochrany upustit), jsou naprosto nepřijatelné jako historický dokument, který by měl dokládat pro budoucnost to, jak památka vypadala, jaké měla vlastnosti a co bylo považováno za její hodnoty. V tomto smyslu by se měla situace rozhodně změnit. Přispět by k tomu měla realizace OPD v maximálním počtu případů a jejich prezentace a diskuse v odborných kruzích. Cenným zdrojem informací a podnětů samozřejmě právě při zániku památek mohou být i HLON.


K metodám dokumentace

Fotografie je základní metodou dokumentace. Její aplikace dnes již v zásadě nečiní nikomu vážnější problémy. Jak pro techniku snímání i pro zpracování převažujících digitálních snímků jsou na trhu k mání různorodé příručky. Na film již fotografují spíše zkušení jednotlivci, kteří se nehodlají smířit s menším rozlišením digitálních snímků i s jejich rizikovým archivováním (zatímco negativ může ve vhodném prostředí bez zvláštního zájmu být /při vhodném archivním systému/ operativně k dispozici ještě po desítkách let, vyžadují digitální snímky periodickou péči, bez které mohou být ztraceny – o podobné zkušenosti se stále častěji dělí např. účastníci konferencí knihovníků a archivářů).

Přesto se někdy mezi památkáři setkáváme s nadměrnou důvěrou ve schopnosti expoziční automatiky fotoaparátů. Důsledkem toho jsou dosti časté chyby, k nimž dochází hlavně v méně standardních podmínkách snímání. Běžnou fotografii exteriéru stavby za pěkného slunečního dne vyrobí bez problémů prakticky každý "digitál". Ale již za pošmourného dne nebo v silném protisvětle je bez využití speciálních expozičních "režimů" či cílených korekcí vznik dobrého snímku málo pravděpodobný. Velké potíže běžně dělá i fotografování s bleskem a za nedostatečného osvětlení scény. Velmi málo je používán stativ, ačkoliv dnes jsou k mání cenově dostupné stativy o velmi malé hmotnosti a snadno ovladatelné.

Základními přednostmi práce s digitálním fotoaparátem jsou možnost operativně ověřit výsledek na displeji a menší citlivost barevného podání na délku expozice (barevný film – zejména to platí pro diapozitiv – reprodukuje barvy korektně jen při jediné expoziční době! – při kratší je obraz do modra, při delší do červena).

V zásadě by bylo nejdůležitější, aby zpracovatelé OPD a autoři HLON v řadě případů více sledovali své výsledky a snažili se odstranit případné vady (účinné mohou být konzultace se zkušenými fotografy).

Následující dva snímky ukazují rizika pro barevnou kvalitu snímku. Mezi fotografujícími památkáři se často projevuje nadměrná víra ve schopnosti expoziční automatiky "digitálů" při "automatickém vyvažování bílé". Lidské oko ovšem nevnímá (či spíše mozek vyrovná) velké rozdíly v barevné kvalitě zdrojů světla. Na snímcích vidíme jak výrazně "červené" jsou zdroje barevného světla, a jak "modré" je denní světlo. Pro takovéto běžné snímky interiérů je to vlastně lhostejné, protože to nesnižuje srozumitelnost prostorových souvislostí, o něž u takového snímku především jde. Avšak, pokud míníme dokumentovat v sondážním "okénku" historické barevné nátěry, musíme počítat s tím, že vlastně vždy je snímek mírně posunutý (do modra, do červena, nebo jiným způsobem – na bílých nátěrech často poznáme nádechy do zelena nebo do fialova). Proto je při exaktní dokumentaci barevnosti vždy nutné použít barevnou a šedou standardní stupnici (viz níže).

Další snímky ukazují některé základní typy adjustace fotografií v NZ. Tisk na běžných barevných počítačových tiskárnách je zpravidla málo kontrastní a značně neostrý. Při zpracování v textových editorech je ovšem většinou rozlišení snímků malé – vyhoví sice pozorování na obrazovce, avšak neumožňuje kvalitní reprodukci. Proto by také vždy měly být při předání elektronické verze elaborátu k archivaci připojeny původní snímky ve vysokém rozlišení.

Snímky také ukazují, že právě nekontrastní a příliš tmavé reprodukce jsou při použití běžné počítačové tiskárny velmi málo vypovídající.

Problémy s obrázky v elaborátech zřejmě do jisté míry souvisejí s tím, že není popsán žádný standard vhodného postupu k zajištění kvalitních výsledků (v zásadě by měl vycházet z pravidel, jež ovšem dosud neexistují ani v archivní sféře). Proto ani seriózní zájemci o kvalitní postup nemají představu, jak volit kvalitní zařízení. Přitom by se měl brát ohled na určitou míru sjednocení, aby výsledky byly schopné trvalého archivování a konvertování spolu s veškerými ostatními archivovanými daty. Jde totiž také o neznámou světlostálost barevných tonerů apod. Jejich vlastnosti by měly být zkoumány a někde by mělo být popsáno kvalitní řešení, zaručující vysokou trvanlivost.

Standardizace by měla být stanovena v potřebné míře jednotně v širším rámci (muzea, galerie, knihovny, památkáři). V tomto rámci by měl také být sledován technický vývoj a standardy podle něj upravovány. Zdá se však, že těchto náležitostí si nebude všímat ani navrhovaná kulturní politika MK...

Další snímek je rovněž reprodukcí z elaborátu NZ, ovšem v poněkud tradičnějším pojetí. Snímky vyrobené ve fotolabu z filmu jsou nalepeny na silnější papírové podložce. Čitelnost detailů je mnohonásobně vyšší než na "výjezdech" z běžných počítačových tiskáren. Zde vzniká hlavně otázka po použitém lepidle, které může chemicky narušovat barevnou vrstvu. Rovněž by měly být popsány vhodné materiály – takové normativy existují v řadě institucí a slouží k dosahování jednotnosti a spolehlivé archivovatelnosti výsledků.

Značné problémy jsou s kvalitou fotografií pořizovaných v interiérech s bleskem. Blesk blízko objektivu zplošťuje scénu a v řadě případů téměř znemožňuje rozpoznání plasticity scény. Na prvním obrázku je tento nepříznivý efekt ještě kombinován s nekvalitním tiskem počítačové tiskárny.

Druhý snímek ukazuje, že při větší hloubce scény může různá vzdálenost částí objektu přeci jenom zachovat prostorový vjem. Avšak běžně je věnovat exponování s pomocí blesku mnohem více pozornosti, než bývá pravidlem (světlé nebo tmavé partie mohou být zcela nečitelné).

Tento snímek ukazuje, že v hlubokém prostoru jsou rozdíly osvitu blízkých a vzdálených míst velmi značné, mnohdy zvladatelné jen s pomocí speciálního SW.

Lze doporučit pročtení příslušných kapitol v příručkách. V případě zájmu o podrobnější poučení a vodítko v práci s bleskem mohou posloužit články na fotografických serverech (např. seriál: 1. díl - 2. - 3. - 4. - 5. - 6. - 7. 8.)

Scénu lze představit do značné míry plasticky při použití samostatného reflektoru. Podstatné části mohou být zvýrazněny. Avšak světla ubývá od zdroje stejně rychle jako u blesku. Optimální přitom je využít stativu.

Výrazně šikmo k fotografovanému předmětu směřující světlo může být podmínkou znázornění plasticity povrhu (zde zřejmě houní hrubě upravovaná omítka).

Šikmé osvětlení je přesto vhodné užívat s mírou, neboť může naopak strukturu povrchu a skladbu materiálu znejasnit. Typickým příkladem je spěšně provedený snímek na lešení s ostrými slunečními stíny, jež vrhají trubky a podlážky. Zde je pro ilustraci příklad s trubkou dešťového okapního svodu.

Rozptýlené světlo při vhodném směrování je v řadě případů optimální pro dokumentaci architektonických detailů. Prvky by měly být snímány pokud možno frontálně, ale neměl by chybět ani šikmý snímek, který poskytne nejlepší představu o hmotové skladbě. Pokud možno vždy by mělo být do záběru vloženo měřítko.

Příkladem snad až nepřiměřeně ledabylého přístupu je následující snímek se stíny listí stromu. Tvar prvku je prakticky nesrozumitelný. Snímek nemá prakticky ani základní hodnotu pro identifikaci prvku. Při velké práci, která byla danému elaborátu NZ věnována, je třeba doporučit zpracovateli napříště fotografování více promyslet.

Zvláště problematickou "scénou" jsou krovy. Při fotografování konstrukce bez krytiny nepochybně bylo třeba již na místě korigovat expozici naměřenou automatikou fotoaparátu.

Druhý snímek ukazuje, že pro fotografování v krovech je velkou výhodou možnost práce s výkonným externím reflektorem a se stativem. Ostré světlo reflektoru však vytváří výrazné stíny které by při nepozornosti mohly situaci spíše znejasnit. Proto může být vhodné použití stativu s využitím velmi dlouhé expozice. Přitom se ukáže jako velká přednost "digitálu" možnost zkontrolovat expozici a případně ji opakovat po korekci. Přirozené osvětlení v krovech bývá velmi problematické, když do velmi temného prostředí proniká světlo drobnými vikýři.

Ještě jeden příklad kontrastního šikmého osvětlení v krovu (problematický výstup z počítačové tiskárny).

A příklad zplošťujícího účinku osvětlení bleskem na fotoaparátu.

Při fotografování širších souvislostí NS i detailů by mělo být ve snímku, pokud je to jen trochu možné, vloženo i měřítko.

Na následujících snímcích ovšem měřítko chybí. Samozřejmě lze i takové snímky využít třeba k metrickým rozborům (např. velikost kvádrů, trasologie), ale to v absolutních hodnotách jenom tehdy, pokud současně změříme významné kóty (ale takové míry zase není snadné vždy uchovat ve spojení s fotografií).

Při fotografování detailů se mohou rovněž projevit přednosti "digitálu", a to při kontrole zaostření. Při zaostření na blízko (nebo v režimu "makro") se velmi snižuje hloubka ostrosti. Zde byly snímky fotografovány na film, což se zřejmě podílelo na tom, že podstatná část dolního snímku – klika – je neostrá. (Příklad elaborátu s lepenými fotografiemi.)

Polohy snímaných míst by vždy měly být vyznačeny alespoň v půdorysném schématu.

Pokud jsou pořizovány detaily např. větší fasády z lešení, je nutné vyznačit polohy snímků na nákresu fasády.

NS jsou v některých případech vyznačovány přímo do digitálních snímků. To je velmi přehledné, ale nemělo by to znejasnit fotografii.

Příklad vyznačení polohy NS v půdorysu na stejném listu.

Proto v podobných případech metodika OPD doporučuje zařadit jak původní snímek, tak snímek se zákresem.

NS je možné vyznačovat i s pomocí pauz.

Příklad kolmo fotografovaného měrného snímku. V záběru je měřítko i standardní barevná škála (ta má v daném případě velký význam, protože na druhotně použitých dílech architektonických článků jsou zachovány zbytky polychromie, které bylo prakticky nemožné korektně zaznamenat, protože na lešení před fasádou byla zavěšena ochranná plachta zelené barvy).

K měrnému snímku byla provedena jednoduchá kontrolní skica s mírami, které budou využity při provádění nárysu.

Příklad kolmého měrného snímku části zdiva. Tyto snímky jsou ovšem podkladem jen schématických nákresů, i když jsou někdy odborníky dosti honosně nazývány "jednosnímkovou fotogrammetrií". Přesto se jedná o nejsnadnější způsob dosažení relativně solidní měřické dokumentace. Pracnost je malá, při tréninku a obezřetnosti lze chyby minimalizovat, a láce ve srovnání s profesionálním zpracováním je jasnou výhodou. Bohužel je však prakticky nemožné zachytit reliéf nerovností povrchu, který je často podstatný pro rozlišení starších úprav zdiva (a naopak výskyt nerovností může snižovat kvalitu výsledku).

Příklad nákresu podle série kolmých snímků.

Měrný snímek zdiva s velmi komplikovaným vývojem.

Příklad nákresu z měrného snímku, využitého při opakované návštěvě NS k vyznačení detailů a korekcím partií, které nebyly z fotografie dosti zřetelné.

Příklad vyznačení polohy dokumentovaného místa.

Měřený nákres má oproti měrnému snímku některé nevýhody. Např. vede k iluzím vodorovných ložných spár či přesně kruhových oblouků. Také pracnost v terénu je relativně velká.

Příklad pauzy pořízené přímo v terénu na fólii, položenou na líc zdiva (rozměr měřené scény téměř 2 m2). Skladba zdiva je natolik komplikovaná a barevně málo výrazná (zlomky opuky ve žlutookrové maltě), že by ji nebylo možné vyhodnotit z fotografie.

Příklad kresebného záznamu a vyhodnocení NS. Poněkud problematický je zvolený malý rozměr kresby, v níž pozorovatel poněkud ztrácí přehled.

Příklad pořízení nárysu architektonického článku pomocí somrografu – toto zařízení sice není snadno dostupné, ale lze je snadno zhotovit. Pro obrysové záznamy čárovou kresbou jde o prostředek bezkonkurenčně funkční a operativně využitelný. Další informace o něm zde [link].

Poměrně často je výhodné pořídit přesný "otisk" profilace nějakého architektonického článku. Snadno to lze provést pomocí "hřebene". Více o této metodě zde.

Příklady terénní skic NS. První je možné označit spíše jako "uměleckou" - jde o dílo zkušeného kreslíře s architektskou průpravou (oblíbená měkká tužka je nevhodná - rozmazává se).

Fotodokumentace detailů barevné úpravy nebo sond si zasluhují velkou pozornost.

Nedostatkem tohoto snímku je absence barevného standardu i měřítka.

Na tomto snímku chybí barevný standard. Měřítko na levé straně svým prohnutím ukazuje na soudkovité zkreslení způsobené objektivem nastaveným na kratší ohnisko. Pro seriózní měřické snímkování by takové objektivy měly být kalibrovány (bohužel však takovými optickým vadami trpí prakticky všechny objektivy používané v památkové péči).

Příklad podřadné kvality snímku, který by měl dokumentovat polohu sondy a relikty barevného nátěru omítky.

Příklad nevhodné lokalizace sond v omítkách a nátěrech. Zejména nejsou pozice kótovány a nejsou vůbec zaznamenány výšky (nad podlahou).

Příklad snímků s barevnou a šedou škálou. Díky vložení škály je možné zpětně určit barevnosti s vysokou přesností.

Označení v záběru (lokalizace, datace aj.). Lze je doporučit, i když sám jsem se k tomu nedopracoval. Docela mě udivuje, že zatím nejsou na fotoaparátech osazovány běžné telefonní klávesnice – nejlogičtěji pod výklopným displejem nebo na dotykové obrazovce –, které by umožňovaly zapsat ke snímkům vlastní údaje. I v cizích metodikách dokumentace je obsažen pokyn k vložení tabulky s nápisem aspoň do významných záběrů. Tento logický požadavek je však v současné době realizován téměř středověkým způsobem (např. tabulka s údajem vepsaným křídou).

Při zpracování plánové dokumentace se často pracuje s kopírovací technikou s tím, že se často věří procentům zvětšení či zmenšení, která si nastavíme na displeji přístroje. Po několika pokusech však prakticky každý zjistí, že tyto údaje jsou velmi nespolehlivé. Zejména je třeba se vyhnout opakovanému zmenšování či zpětnému zvětšování apod.


Osobně se snažím vyhledávat takové metody, které by poskytovaly uspokojivě přesný výsledek jednoduchou cestou. Samozřejmě jsou subjektivní rozdíly v hodnocení jednoduchosti. Cílem při užívání jednoduchých metod by mělo být, aby výsledky byly propojitelné navzájem mezi sebou (např. SHP, OPD /třeba i ve více etapách/, restaurátorský průzkum, archeologický výzkum), nákresy a plány by měly být schopné "vložení" do plánů širších souvislostí NS.

Výsledky by měly být schopné "spojité" funkce ve vyšších informačních systémech památkové péče – ovšem až budou existovat...

V oboru památkové péče velmi postrádáme trend k nějakému účelnému sjednocování dat. To je velmi nepříjemné pro každého, kdo má zájem, aby jím zaznamenaná skutečnosti a vyprodukované informace byly nadále využitelné. Věřme, že se o těchto otázkách podaří v památkové péči obnovit aspoň tolik potřebné diskuse.

Nezabýval jsem zde některými nákladnými nebo moderními metodami dokumentace, které nejsou běžně dostupné operativní potřebě, i když nelze jejich využití apriori vyloučit, i když zejména pro HLON je prakticky vyloučené (stereofotogrammetrie, přesná geodézie s využitím totální stanice, profilérů apod., 3D scanování). Základní informace lze nalézt např. v posledních ročních sborníků Dějiny staveb a Svorník.


Základní kroky zpracování HLON

© Jan SOMMER, 2007


Citace:
Jan SOMMER: Jednoduché metody dokumentace historických staveb – souvislosti OPD a HLON
on-line: http://sweb.cz/monudet/monudetclanky/clanky2007/mdcl071009prednOPD/index.htm
od 7.1.2008.

MONUDET > články