MONUDET > články

Porada ke koncepci Centra stavitelského dědictví - dojmy účastníka

Český Krumlov, Camp Štilec u Českého Krumlova 31.5.2007; Zlatá Koruna 1.6.2007

Studium stavebních památek je nepominutelnou společenskou realitou, přesto bývá někdy v praxi památkové péče jeho význam zlehčován, zejména ve srovnání s praktickým ochranným posláním památkových institucí. To je však logické jen z velmi zúženého pohledu. Ve skutečnosti totiž celý princip památkové péče vyplývá z hloubky poznání památek, jak bylo ve společnosti dosaženo (samozřejmě nepopírám, že na stav poznání reaguje každé individuum po svém). Při hodnocení památek nemá smysl klást nějaké primární meze z hlediska účelné podrobnosti či snad zbytečnosti zkoumání některých jevů. Ovšem oficiální instituce musejí plnit úkoly, k nimž byly společností vytvořeny. Je proto jen trochu škoda, když věnují čas kritikám na adresu některých snah o "nadměrné" studium (nicméně každý nápad má svou logiku). Oficializovat nějaké nové směry studia či ochrany památek se daří jen výjimečně, obvykle po značných potížích. Velkou roli hraje jednak aktivita a obětavá vytrvalost jednotlivých osob, ale samozřejmě také určité příznivé konstelace lidí ve vedoucích pozicích, ve kterých je např. možno rozhodnout, zda na některý záměr budou vůbec nějaké prostředky. Řada směrů zájmu o památky však působí jaksi poloilegálně, i když za spoluúčasti části památkářů, mezi nimiž samozřejmě jsou mnohé vzdělané osobnosti se širokým rozhledem, inspirativně působící na rozvoj studia.

Základem našeho kulturního dědictví je historických stavební fond. Tomu sice na jedné straně odpovídá existence památkového zákona a po již více než 150 let postupně ustálených státních památkových institucí, ale na druhé straně je pozoruhodně nesystémová pozice ve veřejném školství, extrémně nápadná např. na školách architektury, jejichž absolventi jsou mnohdy nasměrováni zcela opačně, než by bylo třeba v zemi, kde má kulturní dědictví nepominutelnou ekonomickou pozici, kterou by bylo třeba perspektivně podporovat; nikoliv se tedy vůči památkám agresivně "vymezovat" a kulturní prostředí tím narušovat. Značně rozpolceně se přitom zejména ve vystoupeních politických představitelů projevuje MK. Tamní osobnosti se většinou snaží vyhýbat možnému podezření z "konservativismu" při ochraně památek. (Je možné, že tato strategie bude nakonec úspěšná a památkové péči prospěje – to nedovedu posoudit; ale pak by nejspíše stejně nešlo o výsledek jejich záměru.)

Za takové situace je nutné uvítat každou aktivitu, která by posílila výzkumy, dokumentaci i předávání poznatků o památkách, zejména pokud se jedná o dosud spíše opomíjenou oblast. Na př. vnesení systému do studia prvků staveb, do jejich evidence i metod prezentace by tedy bylo přínosem v mnoha směrech.

Sjednocování metod evidence a dokumentace prvků by bylo výhodné i z jiných než čistě "výzkumných" důvodů. Dokumentaci vytvořenou k určitému specifickému cíli by bylo možné snáze využívat pro další potřeby (archeologie – stavebně-historický průzkum – restaurování – stavební projekce/CAD – sbírková evidence – monitoring stavu...).

Památková péče si prioritně klade za cíl uchovat restaurované či konzervované prvky "in situ", na původním místě. To je z hlediska autenticity památek nepochybně oprávněné. Z různých důvodů však bývá nutné původní prvky zaměnit kopiemi, nebo dojde k demolici stavby, staré prvky jsou nalézány na skládce, jsou získány ze zásypů při archeologických výzkumech... Přitom se s různým úspěchem usiluje o zachování prvků zejména jejich uložením na vhodném místě. K tomu však kromě archeologie neexistují prakticky žádné standardní postupy.

Těmto otázkám jsem se pokoušel věnovat již po léta. Snažil jsem se k tomu vyvolat i diskusi, ale bez výraznějšího ohlasu (podnětem mi bylo konstatování, že je možné a praktické, aby systémy evidence byly propojitelné – ne nutně zcela identické –, avšak že dosud nejsou sjednocovány ani tam, kde by to bylo logické). V průběhu tohoto času jsem ovšem na základě připomínek i po studiu cizích postupů přijal vlastní "standard", podle kterého postupuji při dokumentaci elementů i celků staveb. Vycházel jsem především ze standardu CIDOC-CRM, jakož i ze systémově praxí nejvíce vyvinutého a prověřeného systému databáze památek ve Francii. (Z dalších považuji za komplexní a autoritativní systémy Getty, který zřejmě vznikal v úzké vazbě na CIDOC-CRM, CCO nebo UBI-ERAT-LUPA - k tomuto systému v posledních letech přistupují hlavně některá muzea v Rakousku a v Německu.) Je zřejmé, že všechny systémy (včetně např. tuzemského Demus) v zásadě evidují tytéž údaje. Proto je jen logické, že časem bude jejich skladba sjednocena a obsah databází bude přístupný na webu.

(Srov. též pokus o srovnání koncepce několika katalogů různých druhů památek.)

Proto jsem svého času v obdobné skladbě podporoval vypracování konceptu popisné kapitoly v rámci metodiky Operativní průzkum a dokumentace historických staveb. Vzor vlastního zpracování dokumentace/evidence prvků lze posoudit např. zde. "Konečná" skladba "formuláře" je dostupná zde. Upozorňuji ještě na příklad hřbitovní zdi v Lašovicích, kde je pro představu zpracován úsek zdi jako "nadřazený" prvek, a ve vazbě na něj "element" v podobě dílu (fragmentu?) klenebního žebra, druhotně vloženého do ohradní zdi hřbitova. Současně s tím jsem rozvíjel metody dokumentace geometrie prvků.

Tento únavný výčet jsem si dovolil jen proto, abych naznačil důvody velkého zaujetí, s nímž jsem sledoval již od jara 2006 záměr NTM vytvořit Centrum stavitelského dědictví, orientované na tvorbu sbírky prvků staveb, jejich studium a na výchovnou činnost. Se zájmem jsem zaznamenal informace o rychlém jednání mezi NTM a ÚOP NPÚ v Plzni o spolupráci na takovém záměru a o poskytnutí potřebných prostor v areálu kláštera v Plasích. S potěšením jsem nakonec přijal možnost zúčastnit se dne 31.5.2007 diskuse o možnostech odborné náplně CSD i o otázkách organizačního a finančního zajištění jeho budoucího provozu, svolané pracovníky NTM.

Program jednání byl velmi bohatý

Ráno jsme navštívili – dosud nejen v našich poměrech ojedinělé – Muzeum stavebních dějin a řemesel v Českém Krumlově, kde nás uvítal iniciátor, tvůrce a provozovatel muzea Jiří Bloch (omlouvám se několika jeho spolupracovníkům, které zde nejmenuji). Seznámil s okolnostmi vzniku muzea. Snahou bylo zachránit co největší množství historických stavebních prvků – stropních trámů, oken, dveří, kování, dílů ostění, střešních krytin... – v době velkých ztrát na historické autenticitě města při rozsáhlých rekonstrukcích domů po roce 1990, a na základě systematického uspořádání expozice představit vývoj stavebních a souvisejících řemesel v dějinách Českého Krumlova. K dalším podnětům patřila vlastní rozsáhlá dokumentační činnost tvůrců muzea při restaurování fasád domů i jejich interiérů – návštěvníci se tak mohou seznámit s neobyčejně rozsáhlou dokumentací vývoje konkrétních fasád, ale také s mimořádným souborem vzorců šablon pro výmalby bytů z 19. a 20. století – společenský sálek muzea je vyzdoben ukázkami takových šablonových vzorců, pečlivě rekonstruovaných podle dokumentovaných originálních vzorů. V nevelkých prostorách muzea jsou shromážděny citlivě konzervované ukázky dveří (vtipně zavěšených na stěně s pomocí originálních pantů, takže si návštěvníci mohou prohlédnout obě strany křídel, která zabírají minimum místa – tento systém je ovšem možný jen tam, kde nebylo možné s křídlem zachránit i zárubeň), stropních trámů již od pozdní gotiky, atd. Jen některé zajímavé prvky, které se podařilo zachránit na původním místě, jsou zastoupeny kopiemi (to se týká např. renesančního interiérového posuvného okna). Volná místa stěn jsou pokryta četnými panely s výmluvnými vývojovými přehledy všemožného druhu prvků, ilustrovanými pomocí schématických, ale precizních kreseb. Nejednoho návštěvníka tak napadne, že tu autoři navázali na pojetí Heroutových knih (hlavně opakovaně vydávané Staletí kolem nás či Slabikář návštěvníků kulturních památek, které poznamenaly několik generací nejen památkářů…). Ojedinělé, podnětné, ale jistě i pracné ovšem je vypreparování vývojového přehledu v rámci jednoho města s okolím (samozřejmě jsou v potřebné míře doplněny i vazby na obecnější vývojové trendy slohů).

Zdálo by se, že muzeum budou "povinně" navštěvovat místní školáci v rámci výuky historie a že sem z téhož důvodu budou přicházet i mladí návštěvníci města. Také obecněji kulturně orientované obecenstvo tu najde mnohé historické artefakty, které již nejsou jinde ve městě k vidění. Totéž platí o specialistech či žácích vyšších škol se zaměřením na historická řemesla, architekturu či kulturní historii. Zatím však tato specializovaná instituce spíše hledá cesty k přilákání návštěvníků.

Jiří Bloch pak se svými zkušenostmi při "sběru" exponátů i provozu drobného muzea přispěl i k průběhu dalšího jednání, které probíhalo v salónku penziónu/kempu Štilec.

K jednání bylo vyhrazeno celé odpoledne i večer. Zúčastnila se ho skupina téměř dvaceti pozvaných z různých institucí památkové péče, muzeí, vysokých škol. Nedovedu jmenovat všechny, ale kromě pořadatelů z NTM (dr. Ebel, arch. Krajči, Mgr. Kodera) byli aktivními účastníky např. arch. Hauserová, dr. Mezerová, mgr. Stádníková, arch. Syrová, arch. Škabrada, dr. Macek, ing. Schubert, dr. Razím, arch. Rykl, ing. Bláha, tesařský mistr Růžička, arch. Veselý, arch. Domanický, arch. Syrový (někteří se účastnili jen části jednání).

Dr. Ebel s kolegy na úvod seznámili s koncepcí Centra a s průběhem dosavadních snah a jednání o jeho zřízení.

Při jednání byly srovnávány možné postupy i odlišné cíle Centra, muzeí a NPÚ. Na pracovištích NPÚ je snahou spíše než studijní materiál až v kritické situaci sbírat takové prvky, které už nebylo z nejrůznějších důvodů možné zachránit na místě, ale které by ještě mohly být využity při opravách či částečných rekonstrukcích jiných staveb (takový depozitář údajně existuje v ÚOP v hl. m. Praze, připravuje jej ÚOP v Ostravě, ale chybějí mu finance). Přesto by právě terénní pracovníci NPÚ (referenti/garanti) mohli být "přispěvateli" centra, neboť mají nejlepší přehled o tom, kde jsou bohužel likvidované prvky "k dispozici". Tyto otázky byly obsáhle diskutovány, protože se velmi pravděpodobně bude narážet na omezené pracovní kapacity v NPÚ (vytvoření evidenční dokumentace o původním umístění prvku, jeho operativní přechování do doby dopravy, případně spolupráce při nakládce by nepochybně vyžadovalo nějaký čas, přičemž by mohly nastat nečekané komplikace). Nejednotné názory vyvolávala otázka možné finanční odměny za "příspěvek"; asi až přehnané byly obavy ze "střetu zájmů", kdyby např. památkář usiloval o získání předmětu, který by bylo ve skutečnosti možné zachránit na místě. Takové a podobné obavy či výtky však byly odmítány jako neodůvodněné a v důsledku možná i ohrožující velmi potřebný záměr zřízení Centra.

Zatím se nezdá být možné, že by samostatné systematické sbírky studijního materiálu vytvářela pracoviště NPÚ. Je to škoda, protože na většině pracovišť jsou (spíše drobné) předměty neorganizovaně shromažďovány. Např. jde o střešní tašky (jednotlivě snadno přepravovatelné), ale i dlaždice či cihly, některé tvarové stavební prvky (zlomky ostění či klenebních žeber), příklady kování, dřevěné části. Jsou využívány jako srovnávací materiál při odborné praxi, ale také jako ukázky pro návrhy rekonstrukcí na místech, kde je zájem navracet aspoň napodobeniny zaniklých historických prvků. Nutno však podotknout, že zpravidla nejsou nijak evidovány, většinou chybí přesnější povědomí o původním umístění (často po té, co pracoviště opustí odborník, který předmět získal, upadne původ předmětu postupně v zapomnění).

V této souvislosti byla památkářům vytýkána pasivita při likvidaci historických prvků a konstrukcí. Je však nutné skutečně počítat s tím, že prioritou NPÚ vždy bude uchování prvku na původním místě. Mimoto kromě možnosti dohody s vlastníkem památky nemá památkář žádná oprávnění k zasahování do vlastnických práv k zájmovému předmětu, byť vlastníkem zavrženého.

Na některých objektech ve správě NPÚ jsou ovšem sbírky architektonických prvků ve formě lapidária součástí sbírkového fondu a bývají prezentovány i v rámci prohlídek (např. Křivoklát, Zvíkov).

Do jisté míry podobnou funkci mají takové sbírky, jak je můžeme spatřit na policích v nějaké stavební či restaurátorské firmě nebo v projekční kanceláři, kde je zájem o pěstování znalostí o památkách. Ale ani tam zpravidla není sbírka spravována s precizní evidencí.

Ke kvalitnějším a typologicky pestrým souborům lze počítat sbírky v pracovnách některých vysokoškolských pedagogů. Zde lze předpokládat vážný zájem o uchování povědomí o původu prvků, ale důvodně se lze obávat, že po odchodu tvůrce sbírky může být její kontinuita ztracena.

Je možné, že i některé z takových a podobných sbírek by mohly být jednotlivé prvky dodávány Centru.

Inspirací pro Centrum by mohly být sbírky řady tuzemských muzeí, kde sice nemusejí mít specializované stavební oddělení, ale jsou zárukou systematiky – ostatně v tomto smyslu je i příslušnost Centra k NTM dostatečnou zárukou. Podobný projekt připravuje k realizaci Muzeum hlavního města Prahy spolu s pražským ÚOP NPÚ.

Již nyní by však bylo vhodné navštívit některé obdobné sbírky, pokud se o nich podaří získat povědomí. V tom smyslu byl organizátorům doporučen "Bauarchiv Thierhaupten".

Složité mohou být otázky vlastnictví sbírkových předmětů. Jako rizikové se jeví svévolné sbírání prvků na skládkách stavebního odpadu nebo přímo na staveništi. Je otázkou, zda s vlastníkem stavby či skládky jednat o nějaké smlouvě o předání věci Centru či snad o odkupu. Byla vyjadřována obava, že projev zájmu o předmět může dosavadního vlastníka vést k požadování nesmyslně vysoké peněžní náhrady (za věc, kterou jinak jako bezcennou chtěl vyhodit). Na druhé straně je možné, že vlastníci, kteří se museli z nějakých technických či ekonomických důvodů vzdát určité věci, jejíž hodnotu však chápou, by mohli stát o to, aby věc byla do sbírky zařazena i jako dar; konec konců takovým způsobem získávají muzea velkou část svých fondů. Organizátoři počítají s možností uzavírat smlouvy o zápůjčce.

Zmiňovány byly také otázky prodeje reliktů historických staveb v "bazarech". U nás jsou známá "skladiště", ve kterých je možné zakoupit kamenná koryta, obrubníky či schodišťové stupně. Ve větším měřítku prodávají některé "stavebniny" historický materiál vykoupený při demolicích (cihly, střešní tašky, dlažby); s výběrem těchto firem spolupracují i památkáři, pokud se snaží napomoci k získání vhodných zdrojů pro nějakou stavební opravu. Zejména v zahraničí jsou provozovány takové "burzy" na webu; údajně v nich bývá nabízen i český materiál.

Pokud možno by měly být Centru dodávány vždy předměty s úplnou evidencí a dokumentací místa původu, neboť je to základní podmínka vypovídací schopnosti předmětu. Zachyceny by měly být i širší souvislosti nálezové situace, např. doklady řemeslných postupů při stavbě. Rovněž by měla být zaznamenána vazba na historický vývoj objektu – kontext prvku. Proto by bylo potřebné, aby se na dokumentaci podíleli kvalifikovaní pracovníci, schopní kontext na místě vyhodnotit. Na druhé straně však zazněly obavy, že takové požadavky již nejsou realistické.

Metody evidence a dokumentace by měly být pojaty ve vazbě na obecné standardy. Organizátoři s tím počítají (základ evidence je stanoven muzejním zákonem). Jsou jim známé jak výsledky evidence muzejních sbírek ve Francii, tak standard CIDOC-CRM. V tomto smyslu tedy není třeba se obávat vytvoření nějakého nekompatibilního systému. Naopak, organizátoři se nebrání ani námětům na spojování s jinými obdobnými systémy. Navrhováno bylo od počátku zpřístupnit údaje o evidovaných předmětech na webu.

Když se mluví o evidenční dokumentaci případně dodávaných prvků, dovolil bych si navrhnout, aby informační základna Centra počítala s tím, a byla také dimenzována k tomu, aby mohla spravovat další dokumentaci, tedy nejen tu, která přísluší ke spravovaným předmětům. V tom by v zásadě nemělo platit žádné omezení (tak by alespoň měla být od počátku dimenzována databáze). Naopak, mělo by být možné evidovat i dokumentaci prvků zaniklých, ale i takových, které bez nebezpečí existují na původním místě nebo jsou třeba kvalitně uloženy v jiné sbírce. Domnívám se, že jen tak je možné vytvářet relevantní zdroj studijních podkladů. Za tím účelem by bylo vhodné navázat spolupráci i s jinými obdobnými fondy, nebo jim ji alespoň nabízet, případně disponovat vlastními (spolu)pracovníky, kteří by prováděli akvizici dokumentace (možná v rámci grantů). Na celostátní úrovni by měl být zpracováván aspoň jako jednotný seznam (ing. Bláha). Podotýkám, že takto postupovali v rámci projektu Lapidarium Hungaricum (k tomu např. recenzní poznámka včetně komentáře k systému katalogu zde), který ovšem byl od počátku koncipován pro celé území Maďarska. Jednotlivé svazky jsou ovšem věnovány jak sbírkám v muzeích, tak jednotlivým stavbám nebo seznamům v okresním uspořádání (kde pak mohou být vynechány některé velké objekty, pokud se plánuje zpracování v samostatném svazku).

Výběr předmětů bude do jisté míry cílený, neboť předpokládané prostory mají omezenou kapacitu, byť značnou, přičemž by expozice měla "pokrývat" vývojové a typologické příklady. Nepůjde tedy o nekriticky shromažďované skladiště. Do stanovené "struktury" by postupně měly být vkládány shromažďované předměty. Mj. se počítá i se získáváním aktuálních výrobků (to je ostatně pro praxi řady muzeí příznačné).

Práce by měly postupovat po etapách, v závislosti na dostupných finančních prostředcích a kapacitních možnostech.

Předpokládá se, že sbírka bude členěna dle srovnatelných konstrukcí a funkčních celků (tedy např. budou tvořit soubor střešní krytiny), ale také podle velikosti předmětů a dalších technických zřetelů. Systémy třídění však budou kombinovány.

Z informatického hlediska budou předměty klasifikovány s využitím mezinárodních standardů (MDT, mezinárodní katalogy stavebních prvků, CIDOC-CRM). Třídění musí být kompatibilní s muzejními apod. systémy. (Byl pronesen námět pořadatelů na vytvoření návrhu evidenčního systému a jeho předložení k diskusi na webu.)

Pro fyzický provoz jsou podstatné např. rozměry předmětů, ideové třídění může probíhat do jisté míry odděleně. Oba systémy by však měly být schopné reagovat na dosud nepředpokládané situace.

Dr. Ebel s kolegy představil také architektonickou studii úprav a využití objektů v Plasích (jedná se o bývalý pivovar a barokní sýpku s královskou kaplí). K předloženým plánům byly kladeny otázky ohledně provozu (např. připomínky k umístění knihovny v jiném podlaží než jsou pracovny), rizika povodní či požární bezpečnosti.

Značně živá debata se rozvinula kolem tématu plánovaného školicího centra. Mezi přítomnými byli zkušení pedagogové, kteří přispěli mnoha podněty. Hovořilo se o možném i potřebném zaměření výuky (od zábavných kurzů pro školní mládež přes rekvalifikační školení až po postgraduální vzdělávání odborníků). O vhodnosti navázání některých typů teoretické i praktické výuky na sbírku Centra není pochyb. Současně je zřejmé, že zájem EU podporovat vzdělávání je prioritní. Např. v Německu je v provozu několik vzdělávacích center pořádajících týdenní i jiné kurzy pro řemeslníky, ale také vědecké konference. Odborný kádr Centra by se mohl účastnit výzkumných grantů.

Některé vysoké školy by jistě byly ochotné s Centrem různými způsoby spolupracovat. Např. pro architekty by byla vhodným výukovým programem spolupráce při zpracovávání odborné evidence předmětů.

Na Západě je také prokazatelně velký zájem veřejnosti účastnit se krátkodobých školení v některých řemeslných oborech. V Plasech by bylo možné řadu jevů z dějin stavitelství prezentovat přímo na historických stavbách (vodní systém, větrací a otopné systémy).

Je možné říci, že pořadatelé setkání přistupují ke svému úkolu s maximální zodpovědností, ale také s hlubokou erudicí. Věřme, že také debata, zde jen ve výtahu snad alespoň přibližně charakterizovaná, jim přispěla užitečnými podněty. Každopádně jim přeji úspěch při naplňování z mnoha hledisek významného a potřebného záměru.

Pozoruhodnou součástí programu akce byla také páteční (1.6.2007) návštěva kláštera ve Zlaté Koruně. Kolegové z jihočeského ÚOP NPÚ mgr. Lavička a mgr. Hansová provedli přítomné řadou prostor, přičemž seznamovali i s aktuálními výsledky výzkumů i restaurátorských prací. V souladu s tématem pracovního setkání byla pozornost věnována také nedávno nově uspořádanému a katalogizovanému lapidáriu v sloupové síni v sousedství kaple Andělů strážných či souboru dílů ostění gotické brány ze 14. století, která stávala do 60. let 20. století v sousedství někdejšího kostela sv. Markéty. Zevrubně byly sledovány doklady stavebních metod i postupu výstavby klášterního kostela, patrné v podkrovních prostorách. Průvodci sdělovali, že všechna podstatná aktuální zjištění budou shrnuta ve sborníku z loňské konference ve Zlaté Koruně, který bude k dispozici zřejmě brzy po letošních prázdninách.

Uvítání účastníků setkání ve Zlaté Koruně krajíčkem voňavého domácího chleba.

Lapidárium ve Zlaté Koruně.

Soubor fragmentů gotické brány, která stávala u kostela sv. Markéty.

Specialisty na historické stavitelství samozřejmě zaujala také freska v hale v patře opatství, znázorňující výstavbu kláštera.

Lešení na fresce je zalidněno početnými pracovníky, vykonávajícími širokou škálu činností-

Při návštěvě gotického šnekového schodiště nebylo snadné zajistit, aby si všichni účastníci mohli prohlédnout nejzajímavější partie. Organizace se proto ujal dr. Macek.

© Jan SOMMER, 2007


Citace:
Jan SOMMER:
Porada ke koncepci Centra stavitelského dědictví - dojmy účastníka
on-line: http://sweb.cz/monudet/monudetclanky/clanky2007/mdcl070605CSDceskykrumlov/index.htm
od 5.6.2007.

MONUDET > články