MONUDET – nové publikace / květen 2004

zpět na hlavní stránku

 

KONEC

Nový sborník k archeologii středověkých měst

I.

Forum Urbes Medii Aevi I, Sborník příspěvků z konference FUMA konané 10. dubna 2002, Archaia Brno, Brno 2004, 98 s. (ve skutečnosti 104, protože číslování začíná až za třemi listy s titulem, patitulem a tiráží), il. Formát 225x300 mm.

Prodejní cena přesahuje 300 Kč (což znamená "relaci" cca 3 Kč/str., která řadí sborník k nejdražším tuzemským odborným publikacím).

Program prvního ročníku konference (v některých místech organizátoři pro změnu mluví o semináři).

II.

Dostává se nám do rukou zcela nový sborník, který asi nalezne pokračování i v příštích letech. Po dvouletých přípravách se podařilo o. p. s. Archaia Brno vydat sborník z prvního ročníku nové konference (která ovšem před několika dny proběhla již potřetí http://archaia.cf.cz/home/?acc=Konference_Fuma). Pořadatelé se sami zabývají především archeologickými výzkumy v Brně a v dalších městech zejména na jižní Moravě (o tom vypovídá i příspěvek ve sborníku). Velkorysá koncepčnost jejich práce vyústila i do pořádání "vlastní" konference, specializované na výzkumy ve městech. Vzhledem k tématu tak ovšem vznikla další odborná událost, sice potěšitelně doplňující kalendář akcí. Nepochybně je však pravdou, že archeologie měst je v mnoha směrech osobitá oblast zkoumání, takže je pochopitelné, že se projevila potřeba specifické výměny zkušeností (v úvodním slově to vysvětluje Rudolf Procházka). Z hlediska stavebně-historického průzkumu tu samozřejmě také vzniká potřeba jasné návaznosti, protože archeologické výzkumy ve městech velice často probíhají ve vazbě na zkoumání nadzemní části staveb (a lze hned říci, že si to četní "městští" archeologové uvědomují, přičemž se to projevilo již i v některých příspěvcích ve sborníku – podle mého názoru tu má archeologie před SHP určitý předstih; tyto souvislosti si jistě uvědomují i četní památkáři, ale systém památkové péče se zatím nedopracoval k soustavné podpoře vzájemné vazby jednotlivých průzkumů, a to přesto, že do budoucna bude třeba mluvit o jediném průzkumu, jehož jednotlivé složky budou realizovat specialisté – archeologové, SHP, restaurátoři, technologové –, nutně koordinovaní kýmsi, kdo, zdá se mi, zatím nevstoupil na scénu).

III.

Ve sborníku je obsažena většina přednesených příspěvků ze semináře (jejichž úplný seznam je také zahrnut). Některé texty zřejmě nebyly k otisknutí dodány. Na druhé straně je zřejmé, že se na některých příspěvcích ve sborníku ještě pilně pracovalo po skončení konference (např. některá dokumentace či citované publikace mají uvedeno pozdější datum vzniku).

IV. – V.

Z obsahu sborníku je zřejmé, že sami pořadatelé pociťovali velkou potřebu předložit k veřejné diskusi své výsledky. Osobně trochu lituji, že nedošlo přímo na detaily, z nichž by bylo možné si vzít poučení o organizaci neobyčejně složitých městských výzkumů. Právě proto, že v této sféře bylo vykonáno velmi mnoho, bylo by vhodné v ostatních oborech (např. SHP) hledat možné návaznosti. Nakonec právě odborníci z firmy Archaia Brno v Nečtinách svými výsledky při "propojování" archeologie s SHP a dalšími disciplínami zaujali. Některé příspěvky z posledních dvou konferencí v Nečtinách úplně jasně ukazují, že potřeba provázanosti je z obou stran "vnímána". Na straně SHP však zatím nelze mluvit o mnoha produktivních krocích. Proto lze pro oblast SHP ve sborníku hledat mnoho inspirací.

VI. – VII.

Zejména na posledních konferencích v Nečtinách bylo znát, že z různých směrů přicházejí i do sféry SHP podněty právě pro organizaci průzkumné činnosti (svou představu komplexní práce s informacemi všeho druhu v památkové péči jsem si dovolil předložit pod "sloganem" "zvědavé památkové péče" – musím podotknout, že mi někteří památkáři vytkli, že dávám přednost průzkumu před péčí; takovou představu soupeření já však vůbec nemám a slovně jsem ji jistojistě nevyjádřil – pouze jsem v chvatu nejspíše něco nevyjádřil dosti pregnantně nebo úplně; těmito otázkami jsem se zabýval jednak v České placce - Ke konceptu památkových průzkumů staveb, nyní bych jí chtěl popřát průchod i na připravovaném setkání památkářů pracujících s informacemi – viz http://sweb.cz/monudok/). Právě archeologové naznačovali některé cesty (Široký – aplikace "metod" stratigrafie). Připojovali se k nim památkáři spíše s detaily (Panáček – organizace drobné terénní akce; já jsem si troufl navrhnout a zatím jako jeden z mála i realizovat detailní "katalogové" listy prvků stavebních památek – viz zdejší stránku http://sweb.cz/monudet/, kde jsou uvedeny i některé reálné výstupy – jsou k dispozici i k diskusi!). Průzkumníci samotní jakoby se těmito návaznostmi své činnosti mnoho nezabývali. Oborová metodika SHP (Petr MACEK: Standardní nedestruktivní stavebně-historický průzkum, Odborné a metodické publikace, svazek 23, Příloha časopisu Zprávy památkové péče, roč. 61, Státní ústav památkové péče, Praha 2001) se do značné míry logicky – a v duchu tradice – věnuje především využitelnosti výsledků jako podkladu pro rozhodování orgánů státní památkové péče a jejich zhodnocení jako umělecko-historického "základního" pramene. Především metody analýzy stavební konstrukce však již od počátků průzkumů staveb poněkud zaostávají za systematičností archeologického zkoumání. Asi to souvisí s kořeny SHP ve studiu dějin umění. Takže tu – trochu paradoxně – můžeme vidět i určitý dluh naší archeologie. Jak to? Zatímco totiž pro "klasickou" archeologii je od počátků samozřejmá i dokumentace stojících částí zkoumaných objektů (dokumentovaly se nejen keramické zlomky, ale i hieroglyfy a detaily architektury), "naše" archeologie se vzhledem k naprosté absenci stavebních reliktů z doby před Velkou Moravou zaměřovala trochu jinak. Nyní však může metoda SHP své váhání rychle dohonit. Je to dáno především šťastnou okolností, že obecenstvo archeologii bere jako něco nepominutelného (byť jde třeba jen o nutné zlo). Navíc je archeologie vybavena organizačním systémem a nemalými kapacitami specialistů. Právě hektický průběh rozsáhlých výzkumných akcí ve městech si navíc vynutil u některých vedoucích archeologů vypěstování a rozvinutí skoro bych řekl udivujících manažerských schopností. Nyní to tedy vidím tak, že čím dříve naváží specialisté SHP kooperaci s archeology, tím lépe pro všechny zainteresované. Věřme, že se připojí i památkáři. Třeba tím, že konečně zapracují tyto "položky" do návrhů nového památkového zákona a také budou v běžné praxi při zásazích do památky požadovat od investora dodání dokumentace narušovaných konstrukcí jako jednu z podmínek kolaudace (také mnozí památkáři mluví o tom, že to považují za svou povinnost, a také Jiří Varhaník v posledním nečtinském sborníku Dějiny staveb vysvětluje, že to mohou a mají dělat).

První ročník konference FUMA měl před sebou velmi těžký úkol; proto také autor zmíněného úvodu musel konstatovat, že se jej nepodařilo do důsledku naplnit. Cílem bylo získat představu o "strategiích výzkumu". Je zřejmé, že ne každý výzkumník je schopen provést zcela obecné vyhodnocení pracovních postupů, které používá. Každý pokus v tomto směru je možné z obecného hlediska chápat jako přínos. Myslím si, že v oblasti SHP mnohé otázky ohledně metod a organizace průzkumu dosud nebyly položeny, nebo alespoň nebyly v širším měřítku diskutovány. Pokud takové debaty či polemiky nastanou, bude v nich z obsahu sborníku FUMA 1 nepochybně hrát roli zejména stať Jarmily Čihákové Archeologický výzkum historického jádra Prahy – strategie a dilema (s. 19-27). Vyvolává jednak otázky, zda lze podobným způsobem specifikovat i jednotlivé kroky stavebně-historického průzkumu – jistě je to možné, a také by to mělo být vykonáno –, jednak může být příspěvkem k dialogu o potřebě kooperace. Zde se musím drobně zastavit u jednoho problému diskusí mezi realizátory SHP. Na předchozí více či méně skryté výtky z předchozího textu totiž prakticky všichni řeknou, že oni to vše provádějí (a připojí se i někteří památkáři, kteří buďto sami obstarávají operativní dokumentaci při opravách v kooperaci s archeology, nebo dokáží zajistit realizaci jiným "subjektem"). Vlastně mají pravdu. Jenže jsem přesvědčen, že ve skutečnosti je třeba ještě provést jeden krok. Totiž pojmenovat "cílový stav". Takový, který sice nebude nikdy dosažen, ale který by měl být měřítkem pro hodnocení všech uskutečněných dílčích kroků. Mělo by pak také být přesněji jasné, že optimismus ve skutečnosti není na místě!

Promyšlená koncepce a organizace archeologického výzkumu ve městě je zvláště nevyhnutelná. Sběr poznatků je třeba skloubit s hektickým a stále proměnlivým postupem stavebních prací (nemluvím tu o tom, že z různých důvodů, které tak nějak "nese doba", je většina stavebních zásahů mnohem rozsáhlejší, než by bylo nutné – jak se na tom podílí dvoukolejný systém státní památkové péče, to ať soudí jiní; základní otázkou přitom zřejmě bude zjistit, co opravňuje správní orgány nerespektovat odborná vyjádření NPÚ – zákon o státní památkové péči či správní řád to bude sotva!). Vzorem pro ostatní oblasti zkoumání památek se budou muset (co nejdříve!) stát systémy evidence "nálezů" v archeologii.

Cesta k prosazení operativní dokumentace staveb v průběhu oprav se zřejmě bude hledat několika způsoby. Odborná pracoviště státní památkové péče tu samozřejmě mají největší dluh. Ale zatím zřejmě ještě nejsou rozhodnutá jej "smazávat". Podle tradice jsou průzkumy jakýmsi pomocným příspěvkem ke kvalitnímu odbornému rozhodování. Zpravidla památkář požaduje, aby výsledky průzkumu byly respektovány v projektu opravy. Povědomí o hodnotě zanikajících informací sice ve většině pracovišť NPÚ vedlo ke vzniku systému nálezových zpráv (nebo jiné formy záznamu informací), ale rozhodně to není pravidlo (některá pracoviště význam svých výsledků v tomto směru spíše nadhodnotí). Tyto zprávy však bývají archivovány jen v rámci pracoviště a publikovány jsou nanejvýše ve formě odkazu v poznámkovém aparátu příležitostného odborného článku většinou zaměřeného k uměleckohistorickému vyhodnocení poznatků. Je smutnou skutečností, že opravy NKP často nejsou podobným způsobem dokladovány.

Určitou překážku racionální debaty představují též některé špičkové realizace, dozorované předními odbornými pracovníky památkové péče. Těm se totiž nejednou podaří prosadit vysoce komplexní přístup ke zkoumání i k využití získaných poznatků, nejednou zhodnocených i ve finální velice kvalitní publikaci. Jistě je možné v těchto špičkových výsledcích hledat inspiraci pro jiné případy, avšak spíše se zdá, že tyto vcelku nesporné úspěchy vyvolávají pokles zájmu o hledání systémového řešení! Po metodické stránce tu však je mnoho podnětů (snad je jen škoda, že většina příslušných publikací je pekelně drahá, takže přísloveční "památkáři polem pracující" na ně většinou nenašetří; až na výjimky nejsou ani darovány knihovnám pracovišť NPÚ, jimž "pochopitelně" na nákup památkářské literatury peníze "nezbývají").

Archeologové již vykonali podstatný kus cesty – tedy v některých případech. Právě příspěvek početného kolektivu autorů Systematický archeologický výzkum města Brna ukazuje, jak rozsáhlý takový systém kooperací při výzkumech může (a musí) být. Proto také mohli zahrnout metody SHP do svých komplexních přístupů ke zkoumání staveb. Byla tak zajištěna jak organizační návaznost a "křížové" využití informací, tak např. i ekonomické plánování. Je tedy možné, že dříve, než na základě názorového zlomu v památkové péči, dojde k velkorysejšímu víceoborovému přístupu k výzkumům pravidelněji na základě podnětů z archeologie. Jednak se totiž výhody takového přístupu v praxi prokáží, jednak se znovu vyjeví, že není možné skončit u toho, že se víceoborově zkoumají jen takové stavby, u nichž se objevil archeolog.

VIII.

Užívaná terminologie prakticky bezezbytku respektuje odborné standardy. Jazyková stránka však svědčí o tom, že většinu textů nekorigoval znalec jazyka. S tím souvisejí některé "drobné" nedůslednosti (např. v seznamech literatury někdy je tečka za iniciálou křestního jména, jindy ne – přičemž je třeba připomenout, že stále více publikací i z oblasti archeologie již uvádí úplná křestní jména; myslím, že by se pro to měli do budoucna rozhodnout i editoři sborníku

IX., X.

Publikace má šité složky (což přeci jenom zajistí jakous takous životnost) a lepený hřbet. Neobvyklý rádoby moderní formát je osobitě využit pro grafickou úpravu. Nepotištěné okraje jsou asi jen 5 mm úzké. Přitom takto získaná plocha není využitá pro zmnožení informací, nýbrž pro "graficky efektní" bílá místa. I přes velkou šířku potištěné plochy (205 mm) není hlavní text sázen do dvou sloupců, ale do jednoho, širokého 152 mm, což spolu s celkem drobným písmem čtení příliš neusnadňuje. Přitom u některých příspěvků se šířky mění a sloupce dokonce skáčí k levému nebo pravému okraji stránky. Do užšího sloupce (typicky širokého asi 48 mm) většinou zasahují nadpisy článků či kapitol, jsou do něj vkládány popisky a poznámky. Poznámky jsou kupodivu sázeny většími písmeny než text stati. Většinou dosti obsáhlé seznamy literatury jsou uspořádány do tří sloupců o šířce jen asi 48 mm, což není ideální vzhledem k častému problematickému dělení osobních jmen s akademickými tituly, názvů institucí, oddělování předložek, členů (v německých textech) atd. (např. na s. 27 jsou sloupce v seznamu publikací širší). Poněkud násilné je i "moderní" pojetí tabulek s neúplným linkováním (v některých tabulkách je těžko se vyznat bez pravítka (např. na s. 19).

Příspěvky nejsou důsledně uspořádány od liché do sudé stránky, takže se zřejmě nepočítá s přípravou separátů. Přesto by napříště snad mohlo být uvedeno např. v patičce stránky pojmenování sborníku (tato drobnost při budoucí práci s články obvykle dosti potěší) – díky grafické úpravě je na to místa dost! V záhlaví stránek jsou uvedena jména autorů někdy se zkráceným křestním jménem, jindy s úplným.

Ovšem nelze přehlédnout, že kvalita technického provedení tisku je skvělá. Jak pozoruji současný vývoj publikační činnosti, je zřejmé, že takové vybavení publikace je pro její ohlas dosti podstatné. Osobně toho lituji, ale vidím, že je třeba s tím počítat (dal bych přednost "obyčejnějšímu" řešení a využití prostředků k zařazení většího množství ilustrací). Má to totiž vliv i na dopad obsažených informací (rozdíly v grafickém a technickém pojetí publikací možná zračí i ambice vydavatelů, případně přesahující odborná kritéria).

XI.

Přes uvedené i možné další drobné připomínky je možné sborník hodnotit opravdu vysoko. Vzhledem k zaměření na městské komplexy je také jasná souvislost s památkovou péčí.

// © Jan SOMMER, 2004-05-23

 

zpět na hlavní stránku